Hrozí, či jen straší?

Horší než jaderná zbraň je lež o ukrajinské agresi

Jaderné zbraně vzbuzují hrůzu, už když o nich padne zmínka. Když je zmíní ruský politik. A dodá, že kdyby Rusko použilo jadernou zbraň vůči Ukrajině – rozuměj taktickou, třeba v podobě granátu, ne strategickou, v podobě rakety schopné ničit města –, Západ by to nechal projít. Tyto nejistoty krmí v západních společnostech obavy. Kde končí rituální strašení a začíná skutečná hrozba? To nikdo přesně neví.

Dmitrij Medveděv, ruský exprezident a místopředseda bezpečnostní rady, řekl: „Rusko má právo v případě nutnosti použít jaderné zbraně. V předem určených případech.“Zní to jako hrozba, ale samo o sobě se to neliší od doktrín jiných jaderných mocností – americké, britské, francouzské a čínské. Ještě za Brežněva, v roce 1982, se Moskva zavázala, že jadernou zbraň nepoužije jako první. Závazek mířil na „užitečné idioty“Západu. Na ty, kdo nepochopili, že práva na první jaderný úder se vzdá jen stát, který si je absolutně jist převahou v konvenčních zbraních a tím, že nikdy nebude zahnán do defenzivy hrozící porážkou.

Rusko se Brežněvova závazku vzdalo v listopadu 1993 – za Borise Jelcina. To, čím vyhrožuje Medveděv, jen rozvíjí Jelcinovu doktrínu a v jádru se neliší od doktrín západních. V praxi je horší pustá lež orwellovského ražení. „Představte si,“řekl Medveděv, „že ukrajinská agrese Rusko donutí proti ukrajinskému režimu nasadit tu nejhroznější zbraň.“Dikce se podobá té, jež zaznívá z Íránu na adresu Izraele: vyhýbá se názvu státu, hovoří o „sionistickém“či „ukrajinském režimu“. Jak může o ukrajinské agresi mluvit stát, který už před touto válkou okupoval sedm procent ukrajinského území a teď ještě více?

To už není rituální strašák, ale skutečná hrozba. Protože právě ona má legitimizovat nasazení jaderných zbraní. Proti nim toho moc udělat nelze. Ale proti orwellovské ruské lži lze bojovat třeba i na půdě jindy vysmívané OSN. Jenže to není tak sexy jako strach z jaderné hrozby, že.