Oázy tvůrčí i lidské svobody
Matematika, poezie, obraznost a kombinace toho všeho se mísila v myšlení a vizuální představivosti Jiřího Hůly. Při prvních setkáních byly jeho vize na pomezí počítačové a výtvarné realizace laikovi těžko pochopitelné. I když se Jiří snažil vysvětlit, proč pokrývá stránky znaky, proč texty či obrazy „přeuspořádává“, vytváří z výstřižků koláže ne nepodobné těm Jiřího Koláře, avšak myšlené jinak, proč se zabývá vizuální proměnlivostí písmen na psacím stroji a vytváří z nich své „staropisy“..., posluchač a divák mohl jen matně porozumět výsledkům, ale těžko myšlenkovým pochodům výtvarníka s matematickým potenciálem. Vystudovaný učitel (matematika, tělocvik) začínal v Hlučíně u Opavy, od konce 70. let však pracoval v Podniku výpočetní techniky, kde společně s Josefem Volvovičem ve volných chvílích vytvářeli počítačové programy, které na základě generátoru náhodných čísel či jiných matematických algoritmů modifikovaly vloženou poezii nebo beletrii.
Čemu se však porozumět dalo snadno, byl záměr Jiřího a jeho bratra Zdenka, rovněž výtvarníka, vytvořit prostor pro setkávání spřízněných duší, lidí, kteří se v oficiálních mezích socialistických 80. let cítili nesvobodně a toužili se volně potkávat, inspirovat – a třeba jen u piva a ohně uvolnit svou stísněnost. Hůlové
Čemu se dalo porozumět snadno, byl záměr Jiřího Hůly a jeho bratra Zdenka, rovněž výtvarníka, vytvořit prostor pro setkávání lidí, kteří se v oficiálních mezích socialistických 80. let cítili nesvobodně
nabídli rodný dům v Kostelci nad Černými lesy, svůj dvůr, stodolu, zahradu, kam pravidelně zvali přátele k neformálnímu víkendovému dni. Aby návštěvy měly i vyšší (praktický) smysl, organizovali bratři tak zvané realizace: první byla restaurace prohnilého trámu, stropu, podlahy a fošen, kterou s výtvarným fortelem obnovil v roce 1983 Jiří Beránek, a potom pokračovaly další úpravy a nápady, postupně výstavy, které prostor kolem starého sídla rodiny Hůlovy zhodnotily a daly příležitost mnohým, jimž oficiální galerie nebyly dostupné. Vznikla Galerie H, centrum neoficiální, i když ne otevřeně protirežimní aktivity, jež byla po léta pro mnoho výtvarníků, muzikantů, novinářů, literátů tvůrčí a lidskou oázou.
Aktivita Jiřího tím však nekončila.
Z původně náhodné sbírky katalogů a pozvánek, jež kamarádi Jiřímu přiváželi z celé republiky, vznikl nebývalý Archiv výtvarného umění, dnes zřejmě největší sbírka statisíců katalogů, pozvánek, plakátů, knih, časopisů, textů, výstřižků, fotografií, diapozitivů ilustrujících současné české a slovenské výtvarné umění. A Jiří stále organizoval, cestoval a psal články i knihy... Možná myslel složitěji než běžný smrtelník, jednal však přímo a čestně a zůstal přátelům věrný. Bylo mu 78, když 22. září zemřel – a dnes odpoledne se s ním přátelé rozloučí v „jeho“Archivu výtvarných umění v Praze Pod Terebkou.