Teď si víc rozumím
tam můj děda v uniformě wehrmachtu, což bylo jedno z těch rodinných tajemství. Děda tam má vytřeštěné oči, i po těch letech je vidět jeho ohromný strach. Předstíral šílenství, aby se z té německé vojny dostal. Nebo jsem se dívala na svou mladou a krásnou prababičku a říkala jsem si, proč se tváří tak smutně? Co když byla zrovna v té době těhotná, a ten její si ji nechtěl vzít? Protože můj děda se narodil jako nemanželský... U těchhle představ to začalo.
LN Posloužily stejnou měrou osobní vzpomínky a archivní materiály? Dá se na osobní vzpomínání sázet, neidealizuje, nezkresluje je čas?
Zkresluje, idealizuje, a právě to vibrování mě fascinuje: jak se události proměňují v čase, jak se posunují a protáčejí, když o nich mluví dítě anebo dospělý, Čech anebo Němec, muž anebo žena. Proto bylo důležité pracovat i s archivy, kde jsem našla třeba válečná udání nebo zápisy z městské rady. Autentické citace podpírají emotivní pravdy jednotlivých postav.
LN Úvodem knihy uvádíte pětadvacet hlavních postav. Těch vedlejších jsou další desítky. Jak jste jejich vztahovou síť udržela pohromadě? Rozkreslila jste si to na mapce?
Vím, že třeba John Irving to takhle dělá, má velkou tabuli a tam propojuje svoje postavy. Já se nakonec obešla bez toho, nějak jsem to udržela v hlavě s pomocí zápisků, asi i proto, že to bylo tak osobní téma.
LN Rozpůlený dům je vaše první velká beletrie. Předcházející tři knížky byly víc žurnalistika. Vnímala jste ten rozdíl, musela jste přesouvat některé důrazy, psát jinak?
Ale ono mě to všechno nějak posunulo. První kniha o beatnické básnířce Vladimíře Čerepkové je životopisný experiment. Vedu tam fiktivní rozhovory s dokumenty a střídám perspektivy Vladimířiných příznivců i kritiků. I tam je téma paměti a ošidnosti vzpomínek podstatné. Druhá kniha byla nejvíc žurnalistická, ale v té třetí jsem si vyzkoušela psát cizím hlasem a monologem. S každou knížkou jako bych se víc otvírala a odhazovala zábrany. Teď si víc rozumím. Najednou zjišťuju, že se mi dobře píšou dialogy; nejspíš i díky tomu, že jsem se léta živila rozhovory a vnímala nejen to, co lidé říkají, ale i to, co říct zas tak moc nechtějí.
LN Kniha zapadá po bok Bílé vody, Šikmého kostela, možná i Hany, prostě těch velkých historických pláten, co v poslední dekádě píšou ženy. Vnímáte, že se tady zdvihla nová, nesmírně silná vlna ženského psaní? A že chlapi-romanopisci jsou tak trochu u konce s dechem?
Můj oblíbený spisovatel, Izraelec Amos Oz, říkal, že spisovatelé se dělí do dvou skupin: na ty dobré a na ty horší. Jedna z jeho nejlepších knih, Příběh o lásce a tmě, je tragickým příběhem jeho rodiny a vlastně i historie jeho národa a já mám takové psaní ráda. Máš pravdu, že se v české literatuře objevily kvalitní autorky, které mají o čem psát a mají úspěch. Ale když čtu Rudiše, Hájíčka, Ryšavého, Hakla, Urbana anebo i svého manžela Nováka, tak mi nepřipadá, že by nějak sípali.
LN Proč je vlastně dobré sondování dějin, k čemu by ideálně mělo tohle psaní vést? Berete literaturu jako uměleckou fikci, nebo spíš jako nástroj k nějaké společenské změně? Má dneska literatura tuhle sílu?
Nevím, k čemu by mělo vést obecně, ale pro mě osobně to byla fascinující cesta. Už asi nikdy nebudu procházet Beneckem a dívat se na ně stejnýma očima. Dokázala jsem se srovnat i s tím, že část mojí rodiny vydělávala na válce, a zjišťuju, že je to univerzální příběh. Po vydání knihy se mi ozvaly desítky lidí, kteří mají v rodině podobné osudy a dlouho se za ně styděli. Myslím, že pokud chceme porozumět minulosti a hledat v ní paralely s dneškem, je dobré znát jak příběhy hrdinů, tak i oportunistů, fanatiků a zbabělců.
LN Jak se proměnil váš vztah k literatuře obecně? Nejdřív jste deset let psala do Mladé fronty DNES o literatuře, teď ji sama píšete...
Mám osmiletého syna a času už není tolik, kolik bývalo. A možná o to víc si cením chvílí, kdy si můžu jen tak nerušeně číst. Můj přehled o současné literatuře se tenčí, zato už vím, co to je pikachu, čemu se v hokeji říká štulpna a kde se dá sehnat fosforeskující sliz...