Na straně agresora
Jistě se nelze divit, že je dnes mnoho lidí znepokojených a rozzlobených, že mají strach z toho, co přinese zítřek. Nelze se tedy ani divit, že vycházejí demonstrovat, aby na své obavy a nespokojenost upozornili. Méně je už (aspoň mně) srozumitelný jednoznačný požadavek na odstoupení či odvolání vlády: je přece nepochybné, že v podobně složité situaci by se ocitla i jakákoli nově zvolená vláda. Ale dobrá, je možné, že ti lidé, kteří vyšli ve středu na svatého Václava na náměstí a do ulic, věří, že by si případná budoucí „jejich“vláda počínala lépe. V tomto smyslu mě středeční demonstrace nijak zvlášť nepřekvapily.
Co bylo ovšem na pováženou, byly projevy svolavatelů. Nesly se v jasně proruském duchu, padaly požadavky, aby Česká republika přestala podporovat Ukrajinu, vystoupila ze Severoatlantické aliance i z Evropské unie a „dohodla se“s Ruskem. Znamenalo by to úplný zvrat vývoje po listopadu 1989. Jak by mohl soudný člověk k něčemu takovému nabádat, nedokážu dobře pochopit. Raději tiše doufám, že může jít jen o halasné proklamace, které mají upoutat pozornost na ty, kdo je pronášejí.
Rusko, jak každý ví, přepadlo sousední zemi, vede na jejím území válku, a dnes dokonce vyhlašuje připojení části ukrajinského území k Ruské federaci. Už to je samo o sobě strašné, a to ponechávám stranou obludné zločiny, jichž se ruští vojáci na okupovaných územích dopouštěli. Není sebemenších pochyb o tom, kdo je agresorem, kdo vpadl do cizí suverénní země a rozpoutal tam válku – a vezmeme-li v úvahu nesmyslné řeči ruského prezidenta o tom, že to udělat musel, aby vymýtil ukrajinský fašismus, musíme chápat, že ke zdůvodnění jakékoli agrese použije jakékoli argumenty.
S poučením z dějin je to samozřejmě dost složité, každý si z nich pro zdůvodnění vlastních tužeb vybírá dost libovolně. Přece jen bychom si ale mohli ještě pamatovat, že se za komunismu panovačná moc Moskvy neomezovala na porobené národy Sovětského svazu, které z SSSR vystoupily, jakmile se jim naskytla možnost, a vydaly se vlastními cestami. K zemím, které „říše zla“ovládala, patřilo mezi jinými východoevropskými a středoevropskými státy i Československo – a pokud si někdo snad představuje, že šlo o země spojené se SSSR přátelskými, vojenskými a obchodními smlouvami, které měly vlastní suverenitu, měl by si připomenout aspoň 21. srpen 1968.
Poučení z dějin, jakkoli k něčemu podobnému můžeme mít výhrady, ovšem obsahuje i fakt, že pokud se agresorovi nestavějí hráze, bude v agresi pokračovat – a ne nadarmo Vladimir Putin už před lety prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší dějinnou tragédii. Kdyby se mu podařilo znovu si Ukrajinu podmanit, bude v agresi nepochybně pokračovat, ruské armády se nezastaví, dokud je nezastaví někdo jiný. A tady se najdou lidé, kteří chtějí vystoupit EU a z NATO? Nedokážu o tom uvažovat jinak než jako o velezrádných řečech.