Dětské sportování a miliony pro bafuňáře

Pozoruji, že stejně jako za krize covidové, tak nyní i za té energetické se už zase mnozí s nataženou dlaní řadí do fronty na peníze ze státního rozpočtu, na peníze z našich daní. Když jsou to školy, zdravotnická zařízení, lidé, kteří mají opravdu hluboko do kapsy, a všichni ti, kdo si nemohou sami vydělat na zvýšené náklady, pak nic proti tomu.

Pohyb jako způsob života

Jenže jsou v té frontě i ti, kdo by si vydělat mohli, a také ti, kdo se obmyslně schovávají za druhé, jmenovitě za děti. Zažil jsem to třeba na jednání městského zastupitelstva. Jisté sportovní sdružení přišlo o dotaci z fondu zastupitelstva, protože kontrola zjistila závažné nedostatky v činnosti i mrtvé duše v evidenci. Dokonce padlo v souvislosti s podivným hospodařením sdružení trestní oznámení. A přesto postižení a jejich příznivci okamžitě spustili křik, že když sdružení peníze nedostane, děti místo sportování „budou sedět u televize“(že u počítačových her, kupodivu nezaznělo), a my nepřejícníci že jsme toho vinni.

Není to nic nového, s tímhle argumentem se začasté vytasí i sportovní bafuňáři na celostátní úrovni. Teď taky. Mluví o sportování dětí, a že co to těm dětem děláme, když peníze bafuňářům ne(při)dáme!

Ale děti sportovaly vždycky a budou sportovat zas, na rozdíl od těch bafuňářů na peníze nečekají. Je ovšem pravda, že jsou sporty a sporty. Viděl jsem nedávno v jedné televizní reportáži rozčileného tatíka, co že je to prý za pořádek, že snad v Českém Krumlově nebo kde začnou sezonu na zimním stadionu později než jiné roky, aby ušetřili za energie. A on aby teď svého malého hokejistu vozil na trénink až do Budějic. Prý kdo mu ten benzin zaplatí.

Pámbu zaplať, drtivá většina dětí takovéhle starosti nemá, pohyb je jmenovitě pro ty menší způsob života. A pokud mají s pohybem nějaké problémy, tak spíše udržet se aspoň chvíli v klidu, jak si začasté stýskají rodiče mých malých klientů.

Kdo chce, vidí

Chodím denně do práce pěšky přes velký městský park. A nejen dětský koutek s pískovištěm, prolézačkami a nejrůznějším venkovním sportovním náčiním je plný dětí. Dokonce i teenageři, kteří někdy opravdu mají s pohybovými aktivitami problémy, se mezi klábosením a posedáváním zhoupnou, zatočí na kolotoči, protáhnou si nohy šlapáním na upevněném kole. Běžně si děti i dnes nakreslí a skáčou panáka, na sídlištích si hrají na pikanou, v blízké vsi jsem nedávno viděl malé kluky v holínkách brouzdat se potokem docela tak, jak jsme to dělávali my. Za barákem mám hřiště s basketbalovým košem a ten je denně obležený dospívajícími, skoro bez ohledu na počasí.

A když se tak do omrzení omílá, jak děti místo lepších činností sedí stále na mobilu, tak jeden zážitek i s tím mnohdy tolik proklínaným přístrojem: narazil jsem jednou na houfek dětí nejrůznějšího věku, měly mobil postavený u zdi domu, aby byl dobře slyšet, a temperamentně při hudbě křepčily.

Nevidí to všechno jen ten, kdo vidět nechce nebo nemůže, protože profrčí kolem autem a nic z toho nestihne pořádně zaznamenat. Jenže společnost je citlivá na každé, třeba i jen zdánlivé příkoří, které se dětem děje, a tak nejspíš tenhle osvědčený „argument“, že sportování dětí závisí na stovkách milionů ze státního rozpočtu, opět zabere. A může se stát, že na ty opravdu potřebné se pak nedostane.

Děti sportovaly vždycky a budou sportovat zas, na rozdíl od těch bafuňářů na peníze nečekají