Česko zavalené svátky
Jaký je dnešní stav českých výročních slavností
Výroční svátky jako Vánoce či Velikonoce bývají často považovány za jedny z posledních autentických tradic soudobé společnosti, která je údajně negativně ovlivněna globalizací, překotným technologickým vývojem a konzumní kulturou. Kalendářní festivity a obyčeje s nimi spojené tak bývají v kontrastu k dnešku chápány jako pozůstatky čisté tradice, předávané po desetiletí, či dokonce staletí našimi předky, a to v relativně nezměněné podobě.
Celá záležitost je ale samozřejmě daleko složitější. Mnohé z toho, co dnes považujeme za tradiční náplň českých svátků, totiž vzniklo díky globálním kulturním tokům, technologickému pokroku a opovrhované spotřební kultuře. Stačí jen vzpomenout na „tradiční“vánoční stromeček, převzatý z městské kultury německojazyčných protestantských zemí až v druhé polovině 19. a na některých místech Česka až ve 20. století.
„Tradiční“české vánoční jídlo – smažený obalovaný kapr s bramborovým salátem – zdomácnělo na štědrovečerní tabuli na celonárodní úrovni až v období státního socialismu v 60. letech 20. století. Ještě mladší je celospolečenské rozšíření zapalování adventního věnce, původem opět z německé protestantské kultury, které se v Česku masově rozšířilo až v novém miléniu.
Festivity jako badatelské téma
Při zkoumání výročních svátků je proto možná nejlepší se termínu tradice úplně vyhnout. Jedná se totiž o obtížně definovatelný pojem, nabitý mnoha předvýznamy a emocionálním balastem. S „tradicí“si totiž lidé často nekriticky spojují selektivně vybírané zážitky z vlastního idealizovaného dětství, kombinované s nekompromisními tezemi o tom, jaká tradice je ta správná, obvykle čerpanými z masových komunikačních médií a populární kultury.
Podobně nekritický vztah k „tradicím“obecně a výročním svátkům konkrétně mají někdy i odborníci tyto fenomény studující, tedy etnologové. O významu svátků pro autentickou lidskou kulturu uvažoval již duchovní otec etnologické disciplíny, německý preromantický filozof Johann Gottfried Herder (1744–1803). Etnologické studium obyčejů datujeme od přelomového díla Jacoba Grimma Deutsche Mythologie (1835). Starší z dvojice slavných sběratelů pohádek v něm argumentoval, že studium soudobých festivit umožní rekonstruovat původní předkřesťanskou mytologii Evropy. Grimmovi pokračovatelé se ale daleko výrazněji zaměřili na sběr venkovských písní a pohádek, a výzkum slavností tak zůstával relativně stranou zájmu.
To se změnilo až s nástupem německého mytologa Wilhelma Mannhardta (1831–1880), který stál u zrodu systematického srovnávacího studia obyčejů evropských venkovanů, ve kterých spatřoval pozůstatky „lesních“a „polních“pohanských kultů. Na jeho teze navázal pravděpodobně nejslavnější etnolog počátku 20. století James George Frazer (1854–1941), autor monumentální Zlaté ratolesti (1906–1915), jejíž podstatná část je věnována komparativnímu studiu festivit na globální úrovni.
Ve 20. století se pak etnologie zaměřila na studium rituálu a performance, a kolektivní festivity tak zůstaly relativně stranou zájmu. Badatelé se začali zabývat dílčími případovými studiemi nebo výzkumem sociálních funkcí slavností; částečně také proto, že rozsáhlé komparativní analýzy vyšly v etnologických vědách z módy.
Když Češi slaví
Ani čeští badatelé se komparativnímu výzkumu výročních svátků na celonárodní úrovni příliš nevěnovali. Seriózní domácí studium festivit zakládá až na přelomu 19. a 20. století kulturní historik Čeněk Zíbrt (1864–1932) díky svému dílu s takřka barokním názvem Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky až po náš věk: Příspěvek ke kulturním dějinám českým (1889).
Většina jeho pokračovatelů se ale věnovala spíše studiu lokální dimenze výročních festivit. Přesto existuje několik výjimek. Stav slavení svátků na celonárodní úrovni během normalizace zachytila zajímavá publikace editovaná etnografem Václavem Frolcem Výroční obyčeje. Současný stav a proměny (1982); ta místo
KRESBA LELA GEISLEROVÁ Zíbrtovy historizující „staročeskosti“již pracovala s abstraktnějším konceptem „lidové kultury“. Dodnes představuje fascinující čtení. Dozvídáme se v ní například, že na počátku 80. let 20. století patřily k nejživějším festivitám: velikonoční pomlázka (84 procent tehdejších okresů českých zemí), mikulášské průvody (78,9), posvícení či hody (75), stavění májí (73,7), výroční ohně (68,4) a masopustní průvody (50 procent). K okresům s největším počtem provozovaných obyčejů patřily Příbram, Beroun a Chomutov v Čechách; a Uherské Hradiště, Hodonín a Znojmo na Moravě.
V následujících desetiletích ke komparativnímu studiu festivit přispěla řada etnologů, především těch pracujících v muzejních institucích. Za zmínku stojí publikace Jiřiny Langhammerové a hlavně dílo Evy Večerkové, která ve své knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře (2015) představila plastický obraz minulého i současného stavu tohoto fenoménu, v míře detailu do značné míry srovnatelné se zakladatelským dílem Čeňka Zíbrta. Neocenitelný zdroj zajímavých informací o tomto tématu představují výstupy z výzkumu Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici, který byl v prvním desetiletí 21. století prováděn na celém území České republiky, a jsou volně dostupné na webu Lidovákultura.cz.
Co tedy charakterizuje dnešní české slavení svátků, pokud je srovnáme s tím v minulosti?
České země v posledních letech procházejí dynamickou proměnou kalendářních oslav. Stále masověji začínají být slaveny nové svátky jako Halloween či Valentýn, ještě nedávno kritizované jako import. Zároveň jsou obnovovány či nově vytvářeny lokální slavnosti jako obecní masopusty a pálení čarodějnic.
A nakolik ho můžeme považovat za tradiční?
„Tradiční“české vánoční jídlo, smažený obalovaný kapr s bramborovým salátem, zdomácnělo na štědrovečerní tabuli až v období státního socialismu v 60. letech
Některé svátky, které byly v minulosti slaveny celonárodně, již dnes zanikly, popřípadě existují pouze na lokální úrovni. To se týká například mnoha obyčejů adventního cyklu, obvykle pojmenovaných po jednotlivých katolických světcích (jako jsou barborky, ambrožové či lucky). Ty byly v průběhu 20. století redukovány na dvojice období – na obchůzky s maskami v předvečer svátku svatého Mikuláše (5. prosince) a vlastní „Vánoce“, tedy Štědrý den a oba svátky vánoční, původně Boží hod a svátek sv. Štěpána (24.–26. 12.). Další adventní obyčeje se dnes vyskytují spíše izolovaně, často díky jejich lokální revitalizaci za přispění folklorních spolků a dalších institucí. Podobně jako obyčeje adventního cyklu až na výjimky zanikly i zvyky spjaté s letním svatodušním cyklem, z nichž jsou nejznámější jízdy králů, provozované dnes jen v několika obcích na Moravě.
Další výroční slavnosti ale naopak zažily ve 20. století bouřlivý rozvoj. Týká se to především slavení silvestra, původně relativně nevýznamného svátku, který začal být populární během urbanizace českých zemí a souvisejícího přejímání této původně měšťanské slavnosti širšími vrstvami populace. Až po roce 1990 se na celonárodní úrovni podařilo úspěšně revitalizovat obyčej obchůzek na Tři krále, a to díky aktivitám katolické charity. Obrovským etnologickým tématem je masové rozšíření dvojice festivit, ke kterému došlo v závěru 20. století. Prvním z nich je masopust, jenž v českých zemích po roce 1989 díky obnově spolkové činnosti a lokálpatriotismu doslova „explodoval“, a to i na místech, kde historicky nikdy neexistoval (například některé městské části Prahy). Druhým je pálení čarodějnic na filipojakubskou neboli Valpuržinu noc, jež se z původně dílčích lokálních svátků organizovaných mládeží proměnilo v masově rozšířenou zábavu, se kterou se dnes setkáme téměř po celém Česku.
Regionální specifika a záhadný původ
Soudobé proměny svátků napříč celým Českem mohou snadno svádět k představě, že dochází k jakési homogenizaci výročních festivit. Výrazné regionální rozdíly ale přitom stále existují. Tak například výše zmíněné pálení čarodějnic je stále spíše český než moravský svátek, jak dokládají nejen mapy z etnografických výzkumů z 80. let 20. století, ale i soudobé terénní sondy. Méně je slaveno především na severní, jižní a východní Moravě. Důvodem je možná skutečnost, že bohatství místních starších obyčejů brání převzetí tohoto nedávno revitalizovaného svátku.
Pálení čarodějnic je mimochodem možná nejzáhadnější českou výroční slavností; o jejím původu toho totiž mnoho nevíme. Pokud odhlédneme od populární internetové mytologie o jeho keltském původu a souvislosti se svátkem Beltain, zdá se, že bylo původně slaveno spíše v německy hovořících částech naší země. V česky hovořících oblastech bylo zřejmě historicky oblíbenější letní pálení ohňů na svátek svatého Jana Křtitele (nedávno revitalizované na východní Moravě). Slavné zmínky o pálení čarodějnic v Čechách a na Moravě ve Frazerově Zlaté ratolesti opravdu pocházejí dominantně z německých regionů a tezi o jeho „germánskosti“podporují i některé satelitní snímky střední Evropy pořízené o filipojakubské noci, kde tyto ohně hoří především v Čechách, příhraničních částech Německa a v minulosti německých částech polského Slezska. Pouze v Čechách také nacházíme festivity organizované baráčníky a výraznější jsou zde i ty organizované sokolským hnutím.
Příčin zániku a naopak revitalizace výročních svátků je řada. Některé svátky, především ty spjaté s katolickým liturgickým rokem, zanikly kvůli vzrůstající sekularizaci české společnosti. Přežily hlavně ty, kterým se podařilo úspěšně adaptovat na nové světské pojetí. Typickým příkladem jsou Vánoce. V jejich případě začala po druhé světové válce stále více dominovat komercionalizovaná poetika „rodinných“svátků a vzájemného obdarovávání. Popřípadě Velikonoce, původně nejvýznamnější křesťanský svátek, které se od původní zvěsti o ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista ve 20. století do značné míry odklonily směrem k dominanci „lidových“a potenciálně „pohanských“obyčejů, jako jsou pomlázka či malování kraslic.
Až čarodějnou přizpůsobivost proměnám dobové ideologie prokázaly výroční ohně, především pálení čarodějnic. Zatímco svatojánské ohně spjaté s liturgickým rokem a ohně pálené na svátek mistra Jana Husa a výročí vzniku Československa spjaté s moderním českým nacionalismem přežívají pouze lokálně (a ještě novodobější výroční ohně k ukončení druhé světové války zřejmě již zanikly úplně), pálení čarodějnic dokázalo mistrně přežít období státního socialismu pod krycím názvem mírové ohně nebo vatry míru. V 90. letech se vrátilo ke svému původnímu označení.
Zánik a revitalizace
Ještě subverzivnější taktiku přežití prokázaly lampionové průvody, které má většina dnešní populace spjaté s povinnými školními průvody pořádanými pionýrskými organizacemi na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu (místně ale i 9. května). Kvůli sepětí se státněsocialistickým režimem tyto průvody v 90. letech dočasně zanikly.
Ve skutečnosti mají daleko starší historii – vyvinuly se z pochodňových a později lampionových politických průvodů 19. století, které byly v meziválečném období slaveny 28. října na výročí vzniku Československa. Po roce 2000 se začaly znovu objevovat, opět na počátku listopadu, na svatého Martina (11. 11.) nebo na výročí sametové revoluce (17. 11.). Nejvýrazněji jsou ale dnes spojovány s dalším významným svátkem tohoto období, tedy Halloweenem. Ten ostatně disponuje i příbuznou „světelnou“poetikou.
Kvůli sepětí s bývalým režimem byla v 90. letech na čas utlumena i obliba vítání nově narozených dětí v komunitě (vítání občánků), zavedené v 50. letech a takřka povinné během normalizace, které do značné míry převzalo funkce křesťanského křtu. Dnes se znovu jedná o populární festivitu. Naopak se zdá, že dnes již zaniká krátkodobá obliba spontánních „honů na Mikuláše“spjatá s házením domácí pyrotechniky na mikulášské průvody, oblíbená zábava městské mládeže v divokých 90. letech 20. století.
Jaké charakteristiky musí mít současný svátek, aby se v české každodennosti udržel a stal se populárním? Na prvním místě je volný čas. V soudobé přepracované společnosti se proto nejlépe daří festivitám, které předcházejí nebo jsou přímo součástí státních svátků, tedy souvisejí se dny pracovního klidu. I z těchto důvodů se stále udržují Vánoce a Velikonoce a mohutně se rozvinulo pálení čarodějnic, po kterém následuje Svátek práce. A proto také zanikly – až na mikulášskou výjimku – adventní obchůzky masek, na které není v předvánočním shonu čas. Revitalizované a nově vytvořené obecní masopusty za svou oblibu vděčí mimo jiné i skutečnosti, že obvykle přesouvají hlavní část oslav na víkend; nikoli na masopustní úterý, jak bylo zvykem v minulosti.
Dalším podstatným rysem dnes populárních oslav je jejich infantilizace, tedy přizpůsobení se dětem a dětské kultuře; tohoto aspektu si všiml Václav Frolec již v 80. letech. Týká se to nejen Vánoc a Velikonoc, které jsou po desetiletí pořádány především pro děti, ale třeba i mikulášských oslav, u kterých v posledních letech dominují besídky, hromadné průvody maskovaných dětí či soutěže o nejlepší masku. Podobně infantilizováno je dnes i pálení čarodějnic, původně spíše svátek dospívající mládeže, opět s rodinnými soutěžemi o nejlepší masku čarodějnice, ale třeba i Halloween. Od dřívějšího pojetí svátků, slavených často v intimním prostředí domova, ty dnešní odlišuje i výrazné sepětí s veřejným prostorem náměstí, návsí a veřejně přístupných kulturních a volnočasových zařízení.
Vytuněný vizuál
S infantilizací svátků souvisí i jejich důraz na vizualizaci. Současná dominantně vizuální kultura evidentně vyžaduje spojovat se svátky pestré zrakové vjemy. Možná právě proto se z abstraktních neviditelných čarodějnic shazovaných hořícími košťaty vyhazovanými do vzduchu v posledních desetiletích stala zcela konkrétní loutka čarodějnice, upalovaná na hořící hranici. Tato proměna svátku, zmíněná i během normalizace oblíbeným a propagovaným dílkem Evy Bernardinové Kluci, holky a Stodůlky (1975), ale zároveň u části české populace vytvořila zdání falešné souvislosti s historickými čarodějnickými procesy raného novověku, které s tímto obyčejem neměly nikdy nic společného. Kvůli silnému vizuálnímu vjemu v posledních letech zdomácněly i průvody původně alpských čertů krampusů či Halloween se svou poetikou strašidelných masek a vydlabaných dýní svítících v temnotě.
Na současné oblibě krampusů a Halloweenu je znát i stoupající obliba spektáklu a především temných a hrůzostrašných témat, která jsou přebírána ze soudobé populární kultury. S nimi souvisí i mytologizace prastarého, ideálně pohanského původu výročních svátků, která nahradila v minulosti oblíbenější souvislost s církevním učením, staročešstvím, moderním českým nacionalismem a později hodnotami „internacionálního socialismu“.
Od etnologů, kteří jsou veřejností vnímáni jako jacísi „strážci tradice“, se často očekává představení „autentické“podoby svátků, muzealizační snahy zachovat je v původní podobě, „očistit“od nánosů moderní doby, popřípadě je rovnou revitalizovat. V této oblasti byl ostatně aktivní již výše zmiňovaný Čeněk Zíbrt a po něm velké množství národopisců a etnografů, především těch působících v paměťových institucích. I dnes se mnoho odborníků a spřízněných aktivistů podílí na záslužné revitalizaci zapomenutých obyčejů, a přispívají tak ke kulturní diverzitě českých zemí.
Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že vedle cílené snahy expertů a nadšenců existují i shora organizované snahy o proměnu výročních festivit, které nedopadly zrovna úspěšně. Příkladem mohou být pokusy o nahrazení českého Ježíška ruským dědou Mrázem ze strany státně-socialistického režimu v 50. letech či Santa Clausem ze strany globální spotřební kultury v současnosti. Podobně neslavně zatím dopadají i soudobé snahy o kodifikaci vizuální podoby českého Ježíška jak ze strany komerčních subjektů, které se jej snažily zobrazit jako současného chlapce v zimním oblečení, tak katolicky orientovaných konzervativních kruhů, které si přejí návrat historické barokní podoby Ježíška jako dítěte spícího v jesličkách. Český Ježíšek je ale, zdá se, daleko abstraktnější fenomén s neukotvenou podobou, která se v rodinných tradicích často radikálně liší – od betlémského dítěte přes smyslové vjemy, jako jsou zlaté světlo či vánoční zvonění, až k santaklausovské komiksové postavičce.
V tomto smyslu je jakýmsi rozumným vizuálním kompromisem vánoční známka, kterou pro Českou poštu vytvořila v roce 2022 výtvarnice Anna Khunová. Ježíšek je na ní zpodobněn jako malé dítě nesené kometou s ženským obličejem, jejíž vlasy tvoří pomyslná notová osnova, na které je notami zapsán úryvek koledy Narodil se Kristus Pán.
Pálení čarodějnic je nejzáhadnější českou výroční slavností; o jejím původu toho mnoho nevíme. Je to také stále spíše český než moravský svátek.
Posun společenského kontextu
Smysl má samozřejmě i připomínání komerčního aspektu některých nedávno importovaných svátků. Musíme mít ale na paměti, že mnohé z argumentů o jejich „cizorodosti“jsou vratké: například kritizované „americké“halloweenské dýně mají domácí předobraz v identickém zvyku vydlabávaných dýní, řep a tuřínů ozdobených hořící svíčkou, které byly na českém a moravském venkově vyráběny mládeží v podzimním období kolem Dušiček ještě v poválečném období.
Zajímavější je proto možná neulpívat na povrchu festivit a zamyslet se nad proměnami jejich společenského kontextu. V průběhu posledních dvou století je tak možné sledovat postupný posun sociálních formací, které na těchto slavnostech participují. Na počátku to byla většinou celá lokální komunita (obec či sousedství), popřípadě konkrétní rodina, v minulosti ovšem chápána daleko šířeji jako celé hospodářství včetně čeledínů (a v případě některých, třeba štědrovečerních obyčejů, i domácího zvířectva a ovocných stromů). Od konce 19. století se začíná prosazovat „měšťanský“model slavení svátků v úzkém kruhu nukleární rodiny, ze kterého se ve 20. století vyvine dnešní představa svátků typu Vánoce jako „rodinných“. V této linii uvažování o sociální atomizaci svátků můžeme pokračovat – například populární kultura stále častěji používá individualizovanější formy zobrazení vánoční atmosféry. „Vánočním“filmem jsou tak dnes obvykle příběhy o silných a samostatných jedincích typu Popelky z Tří oříšků pro Popelku, dětského Kevina z komedií Sám doma, osamělého Bruce Willise ze Smrtonosné pasti či milenecké dvojice z Pretty Woman; o ještě novějších anglosaských romantických komediích se „single“hrdiny ani nemluvě.
Pokud ale ze sféry populární kultury přejdeme do sociální praxe slavení dnešních svátků, spatříme optimističtější obrázek. Současná invaze výročních svátků, často organizovaných skupinami přátel, místními nadšenci, spolky a dobrovolnickými institucemi, totiž dokazuje, jak razantně se do Česka v posledních dvaceti letech vrátil pocit sousedství, komunity a snahy o zatraktivnění veřejného prostoru. A to není málo. I za cenu občasné kýčovité valentýnky, láteřícího alpského krampuse či rozesmátého Santa Clause na sobím spřežení.