Od protestů ke konformním sochám
Gigantická ocelová socha mytologické postavy Lilith od Davida Černého,
David Černý je rozhodně nepřehlédnutelná osobnost českého současného umění. Jeho úspěch spočívá nejen v tom, že si umí zařídit patřičnou reklamu, ale také v tom, že je výborný sochař. Má schopnost odhadnout, kdy a kde své představy uskutečnit. U určité části národa mívají pozitivní, u jiné zas negativní odezvu. Ale většinou je odezva vždy velmi prudká. Ti, kteří pamatují závěr 80. a počátek 90. let, tedy doznívání nebo spíš agonii komunistického režimu a sametovou revoluci, jistě nezapomenou na jeho první sochu, která vzbudila rozruch: všichni, kteří procházeli pražským Staroměstským náměstím, si chtě nechtě museli všimnout jeho sochy Quo vadis – trabantu na sloních nohách, který symbolizoval hromadný odchod východních Němců přes pražskou západoněmeckou ambasádu v létě a na podzim roku 1989, kteří své trabanty nechávali stát v našem hlavním městě. Originál je nyní v Lipsku, bronzový odlitek je umístěn na zahradě německého velvyslanectví v Praze, kde připomíná pád všech komunistických vlád střední a východní Evropy.
Od skandálu ke skandálu
Druhou jeho národně nebo dokonce mezinárodně úspěšnou akcí se stal Růžový tank na Smíchově, který v dubnu 1991 natřel se svým kamarádem růžovou barvou. To vyvolalo obrovský skandál, většina lidí tento čin obdivovala pro jeho skvělé načasování i pro odvahu aktérů, protože přece jen zůstávalo – třeba skrytě – mnoho příznivců bývalého totalitního zřízení. Ti také protestovali, že jde o znesvěcení symbolu osvobození Československa Rudou armádou. Někdo přetřel tank znovu nazeleno a pak za účasti některých představitelů nové demokracie zase narůžovo. Přišel i nějaký ruský generál a jakási příznivkyně komunismu ho prosila, aby s tím něco udělal.
Další známou sochou se stal zavěšený muž, který visel za jednu ruku ze střechy domu v Husově ulici na pražském Starém Městě (1997). Socha pak cestovala po světě, visela ve Stockholmu z budovy Muzea moderního umění, byla vystavena v Soulu a v Americe vyvolala pozdvižení, protože si lidé mysleli, že jde o sebevraha. V roce 1999 vytvořil David Černý zase sochu koně, který je zavěšen hlavou dolů v pasáži Lucerny v Praze a na jeho břiše sedí svatý Václav. A hned v dalším roce zaujal veřejnost monumentálními miminky, která umístil na žižkovskou televizní věž. Do tohoto projektu se promítá jeho mimořádná schopnost vzbudit zájem široké veřejnosti, ať už kladný, nebo odmítavý. Někteří ho odsuzovali za to, že mimina věž hyzdí, zatímco jiní říkali, že už tak špatnou architekturu nemůže nic zkazit. Přitom je věž určitě jednou z nejpozoruhodnějších pražských staveb své doby a David Černý dokázal znovu rozpoutat diskusi o televizní věži i o sobě.
Jak už jsem naznačil, Černý je jistě talentovaný sochař, a navíc se vždycky umí postarat i o propagaci. Ze světově uznávaných umělců připomíná svým přístupem Damiena Hirsta, který dosáhl mezinárodní proslulosti i tím, že si udržuje mimořádnou schopnost na sebe upozorňovat a prosazovat se. Miminka, ovšem bronzová, jsou umístěna také v těsné blízkosti Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Často na ně děti, a dokonce i dospělí při procházkách parkem lezou, takže je na mnoha místech setřená patina. Jednou jsem na jednom viděl dokonce stát na svých kolech dva cyklisty, kteří se tam nechali fotit.
Zájem nejen českých, ale i evropských médií pak vzbudila Černého Entropa, kterou připravil pro Brusel v době prvního nepodařeného českého předsednictví v Evropské unii, během něhož musela naše tehdejší vláda rezignovat. Nápad s Entropou byl odvážnou, skoro by se chtělo napsat drzou, mystifikací, která měla údajným oslovením sochařů z různých členských zemí vystihnout národní povahy. Pokud si vzpomínám, některé symboly působily dost urážlivě, ale Entropa rozhodně nezapadla. Nepostrádala drsný humor, a vzbudila dokonce skandál, když bulharské ministerstvo zahraničí protestovalo proti tomu, aby jejich symbolem byl zaneřáděný turecký záchod, kterým prosluly tamní kempy.
Ještě než došlo k prozrazení mystifikace, volal jsem známému slovenskému sochaři Jozefu Jankovičovi. David Černý totiž uvedl jako jednoho z autorů jméno jakéhosi jeho žáka, jehož jméno jsem slyšel poprvé. Jankovič mi potvrdil, že žádného takového studenta nikdy neměl, a tak jsem byl možná jeden z prvních, kdo tušil, že si David Černý všechny údajné účastníky vymyslel. Na celé akci s ním spolupracoval Krištof Kintera, který má ovšem trochu jemnější smysl pro vyjádření absurdity.
S Havlem na chodníku
Jak je tedy zřejmé, sochy Davida Černého mají často politický podtext, a to jak ty první, tak i některé pozdější. Stačí připomenout obří sousoší ve smíchovské galerii Futura (Brown nosing, 2003), kde můžete vylézt po žebříku a nakouknout do zadků dvou předkloněných postav. V jednom běží video, ve kterém krmí kaší Václav Klaus Milana Knížáka, ve druhém je to opačně.
Ne všechny návrhy Davida Černého se však uskutečnily. V soutěži na pomník věnovaný odboji za druhé světové války sice zvítězil s jasně nejlepším návrhem, ale pro jeho ostré protinacionalistické a protikomunistické výroky byl nakonec vybrán daleko horší návrh Vladimíra Preclíka, jenž pro Klárov realizoval snad nejslabší sochu svého života, která postrádala jakýkoli nápad. Dodnes tam stojí (jeden slavný sochař mi před časem říkal, že by nebylo špatné, kdyby se na Klárově soustředily pokud možno všechny nejhorší sochy vytvořené pro veřejný prostor; jistě by rozlehlý trávník bohatě zaplnily). Za zmínku stojí umělcova vtipná, z bronzu odlitá Hostina obrů z roku 2005, tvořící zastávku autobusu na rušném místě centra Liberce.
David Černý není jen umělec, ale také organizátor. V roce 2007 se stal jedním ze zakladatelů kulturního centra MeetFactory, kam je možné přijít na výstavy nebo do divadla. Umělci sem také přijíždějí na rezidenční pobyty. Vzniklo z bývalého smíchovského železničního depa a sochař zavěsil na jeho vnější stěnu plastiku Červená auta, která už z dálky láká návštěvníky. S tímto dílem je spojen další skandál: v roce 2000 Černý totiž dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého, kterou mu měl (jako do té doby každoročně) předat prezident republiky Václav Havel, jenž cenu s Jiřím Kolářem zakládal. Předání se však tentokrát neobešlo bez komplikací. Černého sice vybrala odborná porota, ale mezi ním a tehdejším ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem došlo ke konfliktu kvůli způsobu instalace. Knížák pak všechny z Veletržního paláce vykázal, takže prezident předal Černému cenu na chodníku před budovou.
Někdy a zvlášť v posledním období jsou projekty Davida Černého až příliš monumentální a jejich myšlenky nejsou tak průkazné jako dřív. Před několika lety vytvořil sochu Hlava Franze Kafky, která stojí za pražským obchodním domem Quadrio. Už tam se projevuje formální hra s tvary a nejnovějšími technologiemi, ale obsah stále zůstává zachován. Jde o sochu, která by se asi spíš hodila pro volnější prostor, kde by ve své rozměrnosti mohla lépe vyznít, třeba na pobřeží nějakého rozlehlého jezera. Takhle se trochu utápí na sevřeném náměstíčku, ale sochař si asi nemohl vybírat.
Ke skutečně megalomanským projektům patří především nedávno vytvořená gigantická socha Lilith, která „objímá“nový nájemní dům nedaleko barokní pražské Invalidovny. Socha tentokrát provokuje jen svou velikostí, postrádá dřívější nápaditost a představuje pouhou estetickou hru s náročnými technickými postupy a složitými konstrukcemi. Také humor cvičícího autobusu, který umělec představil v Londýně, se mi zdál poněkud prvoplánový, jako by sochař vyčerpal svou schopnost reagovat na aktuální problémy a vytvořit dílo, jež by mělo myšlenkový přesah promlouvající k divákům i za změněných politických poměrů a vztahů ve společnosti. Přitom Černý umí vytvořit i komorní, jemně ironická a groteskně laděná díla, o čemž svědčí Český betlém, s nadsázkou představující různé okamžiky českých dějin od dávných dob až do současnosti. Do svých sbírek ho před lety zakoupila Škoda Mladá Boleslav, která se po několik let snažila prostřednictvím Galerie Jiří Švestka zakupovat tvorbu současných umělců. Půvabný je třeba také pult baru v kavárně Mlýnská na Kampě, do jehož průhledné hmoty zatavil různé nalezené předměty.
umístěná u karlínského domu Fragment, opět vzbudila značnou pozornost i kritiku. Po umělecké stránce nepřináší však proti jeho někdejším provokativním a často názorově vyhraněným sochám nic nového. Nad jejím poselstvím převládá hra s dokonalými technickými prostředky. To by mohlo umělce zavést do slepé uličky.
Spříznění s Olbramem Zoubkem
Ale ať už jsou některé jeho sochy posledních let příliš bombastické a snaží se zaujmout spíš svou velikostí a nápadností, zůstává David Černý pro své dřívější progresivní instalace, které často vzbuzovaly zaslouženou pozornost a vyvolávaly různé, třeba i nepříjemné otázky týkající se vývoje ve společnosti, výraznou a nepřehlédnutelnou osobností českého umění posledních desetiletí. Spojuje totiž v sobě dva základní talenty. Zásadní podmínkou je ten umělecký, přinášející pravdivou a upřímnou výpověď o své době, ale svou důležitou roli hraje zvlášť v současnosti schopnost na sebe upozornit a prosadit se. Někdy bohužel stačí k zajištění úspěchu právě jen to druhé podružné nadání, ale to naštěstí není případ Davida Černého.
Ten se proslavil nejen svými často kontroverzními uměleckými díly, ale také ostrými výroky na hraně a nešetřil ani naše politiky, mezi nimi Václava Klause a Miloše Zemana.
Jistě, ne všechno, co Černý udělal, je prvotřídní, některá díla jsou až povrchní, ale umělec by měl být hodnocen podle toho nejlepšího, ne podle toho, co se mu příliš nepodařilo. Stalo se teď módou soudit Davida Černého za to, že ve spolupráci s bohatými společnostmi vytváří sochy, z nichž se na rozdíl od ranějšího období vytrácí jasný obsah. K jeho nejvýraznějším tvůrčím činům však patří ty, v nichž nekompromisně vystoupil proti tomu, co považoval za zlo, a otevřeně reagoval na negativní jevy, které se bohužel staly součástí vývoje svobodné společnosti.
Na závěr mě napadá srovnání s Olbramem Zoubkem, který se nikdy neskrýval se svým odporem proti totalitě a nejméně 20 let patřil k progresivním sochařům určujícím vývoj našeho umění, což rozhodně není málo. Ale po sametové revoluci byl (podobně jako dnes David Černý) dlouhou dobu zřejmě nejžádanějším sochařem: jeho dílna stihla často až stereotypně „vyráběnými“sochami obsadit haly či průčelí takřka všech bank a dalších veřejných budov.
A takový osud, myslím si, právě teď hrozí i Davidovi Černému.