Věda bez hranic. I těch etických
Vědecké objevy jsou někdy tak průlomové i potenciálně ničivé, že se pak vědci do konce života vyrovnávají se svým svědomím, případně vědu nakonec zcela zavrhnou, jak ukazuje nedávný román Strašlivá závrať. Každý vědec musí být každopádně v jistém smyslu nekonvenční a překračovat v dané době platná pravidla, myšleno pravidla uvažování o přírodě, společnosti či vesmíru. Někteří ale zacházejí ještě dále a překračují i pravidla slušného chování, či dokonce zákon.
A právě příběhům několika badatelů, kteří hranu toho, co je legální, překročili, nebo si minimálně počínali krajně neeticky, se věnuje kniha The Icepick Surgeon: Murder, Fraud, Sabotage, Piracy, and Other Dastardly Deeds Perpetrated in the Name of Science (Little, Brown and Company 2021) od autora řady vědeckopopularizačních knih Sama Keana. V češtině kniha vyšla pod příliš jednoznačným názvem Zločiny ve jménu vědy.
Některé z probíraných případů dnes totiž působí spíše jako hašteřivé a současně humorné naschvály dvou ješitných soků, jako když jeden paleontolog nastražil v terénu na svého kolegu údajný „nález“lebky a zubů dvou odlišných druhů dinosaurů, aby ho tak ztrapnil a ponížil. (Nakonec se svými ustavičnými vzájemnými útoky takřka zničili navzájem, tvrdí autor, což už je méně veselé.)
Další kapitola se týká tzv. války proudů, která probíhala v USA na přelomu 80. a 90. let 19. století, a šlo v ní o to, jestli se standardem pro distribuci elektrické energie stane stejnosměrný, nebo střídavý proud. Slavný vynálezce Thomas Alva Edison se v tomto sporu dopustil odsouzeníhodného týrání zvířat, ale i jednoho muže odsouzeného za vraždu k trestu smrti. Jeho doslova „zpackaná“poprava na elektrickém křesle trvala navzdory Edisonovým slibům několik dlouhých a doslova mučivých minut. Edisonovu (nakonec) neúspěšnému tažení za diskreditací střídavého proudu padlo za oběť 24 utýraných psů, šest telat a dva koně. Chtěl dokonce elektrickým proudem zabít i slona, ale k tomu naštěstí nedošlo.
Otrokáři i špioni
I v právním smyslu jsou ale zločinci někteří další autorovi „hrdinové“. Například anglický mořeplavec, biolog, autor jedné z prvních přírodovědných zpráv o Austrálii a též pirát William Dampier nebo Annie Dookhanová (nar. 1977), jež přijala místo v bostonské laboratoři, kde se měla věnovat analýze zabavených drog. Brzy získala pověst nejen nejpracovitější laborantky, ale také té nejrychlejší. Během prvního roku zpracovala 9239 vzorků drog, v průměru třikrát víc, než zvládlo ostatních devět kolegů. Kolegové jí začali říkat „superžena“– ve skutečnosti ale vzorky vůbec nezkoumala, nýbrž jejich složení jen odhadovala. Kvůli tomu se ale do vězení dostali i zcela nevinní lidé. Po odhalení skandálu muselo být znovu prověřeno všech 36 tisíc případů, na kterých se podílela.
Žádný z autorových protagonistů ale není černobílý. Třeba přírodovědec Henry Smeathman (1742–1786) v Africe z nezbytí spolupracoval s otrokáři, protože chtěl-li svoje sběry v pořádku dopravit do Anglie, žádné jiné lodě prostě nebyly k dispozici. Už jen proto, aby mohl v každodenních afrických podmínkách fungovat, stal se součástí systému, kterým opovrhoval.
Chemik Harry Gold (1910–1972), jenž coby špion pomohl Sovětskému svazu sestrojit atomovou bombu, si jako Žid žijící v Americe skutečně zažil množství příkoří a ústrků. A protože SSSR pokládal za zemi, kde jsou Židé bráni jako rovnoprávní s ostatními, rozhodl se mu nezištně a bez nároku na honorář pomáhat – ovšem mýlil se, v SSSR existoval antisemitismus stejně jako kdekoli jinde.
Lobotomií ke klidu
Neurolog Walter Jackson Freeman (1895–1972) chtěl pomoci psychicky nemocným pacientům živořícím v úděsných podmínkách v ústavech pro choromyslné, a proto propagoval a ve velkém prováděl lobotomii, jenže od počátku ignoroval fakt, že tento zákrok může mít i zcela jiné důsledky než slibované uklidnění pacientů. Provedl tak lobotomii u tisíců lidí, kteří ji, mírně řečeno, „vůbec nepotřebovali“. Lékař John Charles Cutler (1915– 2003) chtěl v Guatemale objevit způsob, jak bránit syfilidě či kapavce, ale záměrně kvůli tomu tyto nemoci šířil a několik lidí v důsledku toho zemřelo. A psycholog a sexuolog novozélandského původu John William Money (1921–2006) chtěl pomoci sexuálním menšinám a zajistit jim větší toleranci
inzerce majoritní společnosti, ale jeho urputné lpění na teorii, že gender je libovolně tvarovatelný prostředím a výchovou, zničilo život minimálně jednomu člověku.
Sam Kean se v knize snaží nesoudit. Uznává, že mnozí z nich byli pro vědecké poznání schopni obětovat takřka vše a nebáli se ani osobního utrpení. (Zmíněný Henry Smeathman prý byl „expertem na bolest“po různých hmyzích kousnutích; i skvrny od vlastní krve využil jako vědecká data a odhadl z nich, že po každém kousnutí se uvolnilo zhruba tolik krve, kolik odpovídalo váze průměrného termita.) A že někdy jsou podmínky vědcovy práce tak krizové, že prostě není možné dokonale dodržet všechny standardy. Snaží se rozlišovat, i když v některých oblastech je to těžké: citlivě ukazuje, že snaha pomáhat ostatním a přispívat obecnému pokroku se u zmíněných někdy neoddělitelně pojila s jejich vysokými ambicemi a touhou se proslavit. Za tím, že druhým někdy ničili životy a způsobovali jim zbytečné utrpení, se většinou neskrýval sadismus, ale zaslepená víra ve svoji vlastní pravdu neboli prostá neschopnost přiznat si vlastní chybu.
Tak jako doktor Jekyll
Kniha je psána poutavě a v rámci možností dokonce i vtipně. Její tematické rozkročení je široké: od Kleopatry, která údajně nechávala znásilňovat služebné, a pak zkoumala nedonošená embrya, přes slavného anatoma, jenž mrtvoly získával od vykradačů hrobů (a prý posloužil jako předobraz slavného Stevensonova Dr. Jekylla/Hyda), až k vědeckým zločinům budoucnosti.
Případů eticky sporného či zavrženíhodného jednání vědců bychom přitom v dějinách vědy našli mnohonásobně víc. Ostatně nejkřiklavějšímu příkladu zneužití vědy v období nacismu se autor systematicky nevěnuje. Činy tehdejších německých lékařů či antropologů přitom často byly v souladu s dobovými platnými zákony, i když se samozřejmě z dnešního pohledu podíleli na zločinech proti lidskosti, případně jim alespoň napomáhali. Stáli přitom před osudovým dilematem, které už bylo zmíněno u Smeathmana (a které v jemnější formě asi řeší leckdo), totiž zda se stát součástí zlého systému, ale moci bádat a pomáhat.
Kniha dává některé praktické návody, jak posilovat etické uvědomění. A upozorňuje, že jsme všichni omylní a je lepší si to včas přiznat. Což snad naštěstí většina vědců dělá, protože to je podstata vyhodnocení vědeckého experimentu a falzifikace vědeckých hypotéz. I vzhledem k dnes rozšířené skepsi k „vědeckým expertům“ještě raději zdůrazněme, že autor rozhodně nechce podkopávat důvěru ve vědu jako takovou, ostatně bez ní by ani neměl co popularizovat, pouze odkrývá některé její stinné stránky.
Životy vědců s jejich převratnými objevy mohou být fascinující, ale také riskantní. Ti nejslavnější z nich zpochybnili i základy dobové morálky a společenského řádu, alespoň podle tehdejších kritiků. A pak zde jsou ti, kteří páchají Nyní o nich vyšla stejnojmenná kniha.
Edisonovu neúspěšnému tažení za diskreditací střídavého proudu padlo za oběť 24 psů, šest telat a dva koně, a dokonce chtěl elektrickým proudem zabít i slona