Maminka se upila, život může začít
Tady se všechno povedlo. Silný osobní příběh ve skvělém románovém balení.
Jsou země, kde se literáti pachtí, ale nic epochálního stejně nevznikne, i když se to někdo následně snaží tvrdit s poukazem na to, že se dotyčné knihy přece hojně prodávají či že dostaly nějaké ceny. A pak jsou jazykové oblasti, v nichž vznikne jen tak mimochodem vynikající román, který nepotřebuje žádné okecávání a kamarádíčkování. V takovém prostředí to zkrátka může fungovat obráceně než u nás: román není dobrý, protože dostal cenu. Je to právě naopak: je dobrý, a proto si ocenění zasloužil. Což je přesně případ Shuggieho Baina.
Tady je totiž všechno tuplované. Nejenže je tedy podařeným románem, nýbrž je rovněž románem, který oprávněně získal Bookerovu cenu, což znamená, že byl vybrán mezi veškerými britskými, irskými, americkými, australskými, jihoafrickými či kanadskými romány toho roku. Po Mlíkaři (2018) Anny Burnsové je tak Shuggie Bain (2020) Douglase Stuarta další vynikající vizitkou tohoto ocenění.
Dokonce by se dalo říci, že mají leccos společného. Oba se vracejí do minulosti, do dětství a mládí „tam“daleko, a to nejen v rovině časové, ale i místní. Zatímco Anna Burnsová popisuje dusnou atmosféru nábožensky rozděleného Belfastu, Douglas Stuart zachycuje Glasgow, kde taky záleží na tom, zda jste katolík, či protestant a zda ve fotbale fandíte Rangers, nebo Celtiku.
Rozdíl je ovšem zas v tom, že Anna Burnsová se trefila do správného tónu se svým tématem teprve ve třetí knize, zatímco Douglas Stuart exceloval hned v objemném debutu. A Mlíkař je román přece jen více zaměřený na to, co dokáže navodit samotný jazyk a styl, zatímco Shuggie Bain spíše spoléhá na skvělé, avšak tradičnější vyprávění. Každopádně v obou případech po dočtení chcete začít číst znovu. Ne ani tak proto, abyste porozuměli lépe, nýbrž abyste znovu zažili ten opojný pocit, že čtete něco nevšedního – a že s hlavními postavami souzníte.
Román krev a mlíko
V případě Shuggieho Baina, kterého vydala Paseka v překladu Lenky Sobotové, dostaneme též tuplovanou porci příběhů. Je to jednak ten Shuggieho Baina, jenž se do značné míry asi podobá biografii Douglase Stuarta (1976) – dokonce se zdá, že ten kluk visící na obálce s bezmocným výrazem na klepadle v pozici novodobého Ježíše Krista je právě samotný autor. A jednak je tu příběh románu Shuggie Bain. Douglas Stuart se dokázal z toho všeho vybabrat – z Glasgow, ze složité rodinné situace a po studiích odjel za oceán, kde se stal módním návrhářem. Takže abychom dokončili onen políček nastíněný již v prvním odstavci: i módní návrhář může napsat skvělý román a vyhrát Booker Prize. Tedy v některých krajích…
Jde tak o románový debut typu Plechový bubínek Güntera Grasse, ve vyprávění se téměř rochnící text, který bude pro autora velmi těžké překonat. Do určité chvíle můžeme mít pocit, že Douglas Stuart těží z vlastních vzpomínek a citlivosti. To se mu to teď píše, když toho v mládí tolik zažil – s matkou alkoholičkou a s neuvědomělou homosexualitou, již mu všichni ve více či méně zřejmých narážkách předhazovali.
Jenže tak to není. Douglas Stuart totiž nenapsal pouhou zpověď, která by se nevydávala do těch koutů, kam jeho zrak nedosáhl. A už vůbec nenapsal román, kde by vlastní příběh chtěl pošetile dobudovat vymyšlenostmi takové jakosti, že vždy když se na ně dostane, text spadne o tři kvalitativní patra níž.
Shuggie Bain není žádnou vychrtlou zpovědí, je to dobře živený, řádně bokatý román – nejen ústředním autorovým zážitkem, nýbrž též literárním umem. A i díky pečlivosti, práci s detailem, tady se nic neodflákne. Vychází to najevo v epizodách, v nichž Shuggie Bain absentuje, u nichž být nemohl – například nečekaný návrat jeho dědečka z války či rande jeho matky s taxikářem holdujícím kovbojskému způsobu života a rovněž zábavě v jednom z tanečních lokálů.
Otec je slaboch
S přibývajícím počtem kapitol též není možné si nevšimnout, jak skvěle vypointované jsou. Ano, ten módní návrhář, co si troufnul napsat román, dokázal něco, co se zdá téměř nemyslitelné. Snad každá z kapitol by totiž mohla být samostatnou povídkou – výbornou, jelikož bychom si museli domýšlet to všechno, co bylo předtím a co asi přijde potom. Přičemž tato „povídkovitost“nijak neoslabuje soudržnost románu, což je opravdu husarský kousek a další dvojitý aspekt. Shuggie Bain drží výborně pohromadě až do samotného závěru, kdy Douglas Stuart exceluje v kapitole, v níž přímo cítíte tetelící se přechod z dětského věku k dospělosti nejen na Shuggiem, ale i na jeho kamarádce Leanne, jež jde navštívit matku alkoholičku.
Zdvojený je potom taky čtenářský zážitek, který Shuggie Bain přináší. Je to pochopitelně příběh, u nějž člověka zajímá, jak dopadne, takže se na jednu stranu žene na konec. Na druhou stranu je mu v tomto fikčním světě natolik dobře, že by chtěl zůstat uvnitř. Román Douglase Stuarta tak připomene dávnou blaženou četbu Domu spánku Jonathana Coea či Třinácti měsíců Davida Mitchella.
Shuggieho Baina bychom mohli označit za sociální román, či dokonce za dílo komunity LGBT+. Tak je to módní a podle těchto vzorců se dnes umění krájí, ba hodnotí. Ovšem těmito nálepkami bychom román skotského autora silně poškodili – zploštili. Jelikož jeho příběh je plnokrevný, a proto je v něm pochopitelně rovněž vykreslena sociální situace tehdejších obyvatel Glasgow, kde plno mužů, horníků, přišlo o práci, a tak ztrácejí půdu pod nohama, a tím se bortí tradiční model rodiny.
Takže by se tu dal vlastně vidět i nástup emancipace žen, silných a často opouštěných žen. Považte, vdané ženské zde dokonce hrají karty a o peníze: „Až tě voškubu vo prachy na domácnost, nezbyde ti nic jinýho než doma skočit na to svý vysmrkmáslo a vyprcat z něj další.“Pro úplnost: nejenže je Shuggieho matka alkoholička, jeho otec je taky nechutný slaboch, který se umí akorát ženit, dělat děti, opouštět je, spát s dalšími ženami a cpát si večeři do mastné tlamy.
Když čteme o tom, jak se malý Shuggie vydává hledat matku na jakýsi večírek taxíkem, na nějž doma všudemožně pohledá drobné, a nakonec má jízdu zadarmo, jelikož ho taxikář osahává – což chlapci nevadí, i když ještě neví proč –, a když tam pak v tom cizím bytě plném cizích lidí najde matku bezvládně ležet v posteli pod kabáty, nejedná se o demonstraci faktu, že je nám předkládán příběh o alkoholičce a jejím „vykrouceném“synkovi. Je to příběh rodiny, rodiny v rozvalinách, kterou se Shuggie marně snaží udržet – starší sourozenci vypadnou z doupěte náladové alkoholičky hned, jak jen můžou.
Shuggie Bain je tak rodinným příběhem, přesněji rodinným příběhem, jak je to jen v nastalé situaci možné. A protože neustále zmiňujeme tuplovanost, existují dvě roviny i v tomto směru. Román Douglase Stuarta totiž není pouze příběhem o jedné rodině, nýbrž je rodinným příběhem taktéž v tom smyslu, že Shuggieho Baina si mohou přečíst všichni členové rodiny. Je napsán tak, že by mohl zaujmout dědečka stejně jako vnučku, mohl by se stát textem – společnou zkušeností.
Kamarádův zadek
Douglas Stuart přitom po celou dobu zůstává na hony vzdálen jakémukoli závanu kýče. Úžasné vyznění jeho románu rovněž notně těží z toho, že pouze naznačuje, jelikož si Shuggie svou homosexualitou není jist, respektive není si jí vědom, zatímco my už víme. A tak je tu úžasná scéna, kdy ho kamarád vezme jako garde za svou holkou, protože ta má s sebou kamarádku. Shuggieho ovšem víc než dívčí vnady interesuje zadek kamaráda, když se začíná plazit po své holce.
Ona dívka, jež na Shuggieho vybyla – je to již zmíněná Leanne –, ho začne zajímat, teprve až když zjistí, že má taky matku alkoholičku a můžou si vyměnit zkušenosti. A jelikož holky dospívají dřív a vůbec jsou praktičtější, i Leanne ví to, že Shuggie není na holky, dřív než on sám. Ale protože je kámoška, tak mu to samozřejmě nemá za zlé a servíruje mu tuto skutečnost decentně, po kouskách.
Souběžně se Shuggiem Bainem je nyní k dispozici též držitel Bookerovy ceny z loňského roku. Je jím jihoafrický dramatik a prozaik Damon Galgut (1963), který byl na prestižní ocenění nominován již dvakrát – prestižní i proto, že z jihoafrické literatury ho dosud získali pouze Nadine Gordimerová a dvakrát J. M. Coetzee, tedy oba pozdější nositelé Nobelovy ceny za literaturu.
Román Slib, vydaný Odeonem v překladu Jiřího Hanuše, je vůbec prvním setkáním s dílem Damona Galguta. A možno z něj vyčíst ledacos. Cítíme značné dědictví modernismu, a to v samotném způsobu psaní. Co se týče příběhu – opět rodinného příběhu z nedávné minulosti –, jenž začíná úmrtím matky, lze vidět spojitost až s Faulknerovými prózami Když jsem umírala či Hluk a vřava. Na konci Slibu nicméně čteme tyto věty: „Déšť nemá předsudky. Padá bez přemýšlení na živé i mrtvé a pokračuje v tom celé hodiny až dlouho do noci.“Což je jasný odkaz na Nebožtíky Jamese Joyce, kde pro změnu na živé i mrtvé padá sníh.
Ze Slibu Dalmon Galgut vychází jako zkušený rutinér. Jednak proto, že někdy mu to zkrátka nedá a přeruší vyprávění znevažující poznámkou, abychom jako věděli, že se jedná o román, který on píše, a má nad ním absolutní moc. A jednak proto, že zde ohýbá lidské životy až příliš svévolně. Už jen ony „naplánované“smrti jednotlivých členů rodiny – ano, víme, že v průběhu času lidé umírají, ale některé okolnosti, například uštknutí hadem, působí velmi nahodile a nevěrohodně.
V New Yorku usazený módní návrhář napsal debutový román o tom, jak musel v Glasgow prokličkovat dětstvím po boku matky alkoholičky a jak se v něm zároveň pomalu, ale jistě probouzelo poznání, že nebude jako většina ostatních kluků, že fotbal ani holky mu nic neříkají.
Ano, ten módní návrhář, který si troufl napsat román, dokázal, že snad každá z kapitol by mohla být samostatnou povídkou – a výbornou
Domeček z karet
Jindy zas jako by Dalmon Galgut propadl modernistické obsesi sesunout vše do jednoho dne, a tak když jsme několikrát upozorněni, že nejmladší dceři Amor je při smrti její matky třináct, ani pak už nepřekvapí, že právě během pohřebního obřadu je zaskočena první menstruací. A když její bratr Anton, snažící se napsat román – což k jeho nátuře vůbec nepřiléhá, a taky ho nikdy nedopíše –, narazí na chlápka v baru, je hned čtenáři jasné, že to bude ten Payne, kterého už kdysi v románu potkal. Už tak ani není třeba dodávat, že do Amor rovněž uhodí blesk. Na náhodu je ve Slibu prostě spoleh.
Ostatně největší vymyšleností je ústřední slib: umírající matka chce darovat černošské služce Salome domeček, v němž na farmě bydlí. Ale nějak se to nedaří, rodina – včetně panovačné tetičky, kterou bůhvíproč nikdo neodkáže do patřičných mezí – to pořád odmítá, s výjimkou Amor, avšak ta nemá rozhodující slovo. Nadto si dokážeme při troše podezíravosti představit, čím to Slib u poroty vyhrál. Nejen popisem „soužití černých a bílých“, nýbrž též zachycením společenské přeměny v Jihoafrické republice – Nelson Mandela z vězení do prezidentského křesla – a následné kocoviny „duhového národa“.
Ano, Slib nepůsobí tak silně jako Mlíkař a Shuggie Bain, ale zas abychom Damonu Galgutovi nekřivdili, vždycky když nechá stranou literární tradici, plán svého příběhu a další naschvály a pouze vypráví, je jeho román vynikající a je na něm co obdivovat. Ještě dodejme, že v závěru se nad ústřední rodinou vznáší hrozba, že o farmu přijde, neboť pozemky kdysi, „původně“, patřily někomu jinému. Jak tyhle politické turbulence zatočily se sestrou Shuggieho Baina, se můžeme jen dohadovat – ta totiž právě do Jihoafrické republiky následovala manžela, který tam dostal práci.