Válka na Ukrajině nás zbavila iluzí
Německý velvyslanec Andreas Künne líčí mj. své pocity, když se v Přáslavicích zúčastnil předávání tanků Leopard české armádě
Mnozí Němci se desítky let domnívali, že všude je možné být v míru tak, jak je tomu v Evropské unii. Loni 24. února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se tato představa rozplynula. Ve vztazích s Moskvou nepovažuje německý velvyslanec návrat před toto datum za možný.
LN Německo prošlo za poslední rok výraznou proměnou, pro niž se vžilo označení „změna epochy“(„Zeitenwende“). Kde se to ve vaší zemi najednou vzalo?
Bylo to způsobeno něčím, co jsem předtím nepovažoval za možné: invazí ruského agresora na Ukrajinu. Na stranu druhou jsem ale byl vždycky přesvědčený, že jestliže bychom jednou byli postaveni před podobnou nenadálou situaci, tak na ni budeme umět rychle a rozhodně reagovat.
LN Před několika dny byla „Zeitenwende“uvedena do praxe, když německá vláda oznámila dodávku obrněnců Marder Ukrajině. Jak na to pohlíží německá veřejnost? Přece jenom se tím porušilo určité tabu…
Prvotním prolomením tabu byl přece ruský útok na Ukrajinu. Nikdo si nedokázal představit, že by k tomu mohlo dojít a hlavně v této podobě. Čili jako naprosto zjevné porušení zásad mezinárodního práva, bezdůvodně, pod účelovými záminkami. Projev kancléře Olafa Scholze, který přednesl o tři dny později a kde poprvé použil pojem „změna epochy“(„Zeitenwende“), vytyčil rámec pro proměnu německé bezpečnostní, domácí i zahraniční politiky.
Mnozí Němci žili desítky let v iluzi, že všude je možné být v míru tak jako v Evropské unii. Čtyřiadvacátého února, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se to rozplynulo a bylo jasné, že z toho musíme vyvodit závěry. Již od konce února jsme velmi systematicky pracovali na koordinovaných dodávkách zbraní, které Ukrajina potřebuje.
Upřímně, rozhodnutí o marderech zase nepovažuji za nějak velký průlom. Z hlediska rozsahu a objemu poskytované vojenské pomoci Ukrajině je Německo hned na druhém místě za Spojenými státy. Dodali jsme zbraňové systémy, náboje, výstroj v hodnotě překračující dvě miliardy eur. Fakt, že se o tom moc neví, souvisí s tím, jak to bylo německými představiteli komunikováno. Tam byly značné rezervy.
LN Nejčastější výtkou vůči Německu bylo, že tam schvalovací procesy probíhají daleko pomaleji než jinde...
Rozhodnutí, zda dodat velké zařízení, jako je tank, není jednoduché. Zbraňové systémy není možné jen tak jednoduše vytáhnout ze skříně a dát je někomu dalšímu. Předchází tomu analýzy, stanoviska, které jsou velmi komplexní. Zásadním kritériem jsou reálné potřeby ukrajinské strany.
V posledních měsících jsme se hodně soustřeďovali na schopnosti jejich protivzdušné obrany. Barbarské ruské útoky směřovaly v neposlední řadě na kritickou infrastrukturu a civilní obyvatelstvo. Bylo třeba dodat zbraně pomáhající zlepšit ochranu před nepřátelskými raketami a drony. Proto jsme poslali Ukrajině relativně rychle techniku, kterou naše armáda ani nemá ve výzbroji, třeba obranné systémy IRIS-T.
Jelikož se vojenská situace na Ukrajině neustále mění, bylo zjevné, že po protivzdušné obraně, kterou už posílily systémy Gepard nebo houfnice, bude třeba jiná technika. Zároveň je v takovýchto případech důležitá koordinace se spojenci, aby všichni nedodávali všechno. A v neposlední řadě je také třeba mít na zřeteli naše vlastní možnosti, co a kde je k dispozici, zda k tomu existuje munice atd. Toto všechno je třeba nejdřív promyslet a zvážit, než to může být veřejně přislíbeno.
LN Nejvíc bylo Německo kritizováno v anglosaském tisku, v Polsku nebo v Pobaltí. Jak jste vnímal českou reakci?
Český pohled byl daleko diferencovanější. Myslím, že naše těsné sousedství, 800 kilometrů společné hranice, úzké vzájemné propojení ekonomik a že v Česku je velké povědomí o německé politice udělaly své. Ale i zde pochopitelně zaznívaly dost kritické hlasy a nemá cenu před tím zavírat oči.
Přesto ale podle mého soudu nepatří k hlavním motivům české politiky vymezovat se za každou cenu vůči dění v Německu. Je jasné, že na velkou zemi uprostřed kontinentu není možné nahlížet pouze pozitivně a určitě existuje i dost objektivních důvodů dívat se na nás kriticky.
Na straně druhé ale česká reakce patřila k těm, jež v Berlíně způsobily, že jsme se argumentům ze střední a východní Evropy hodně věnovali. Jistě, když slyšíte, že „beztak za všechno můžou Němci“, tak tím se asi není třeba zabývat. Když ale zazní, že „v bodech A, B, C jste udělali chybu, protože…“, tak to má úplně jinou kvalitu. Řekl bych, že k diferencovanému přístupu pomohlo i nedávné české předsednictví v Evropské unii.
LN Posílila podle vás válka i vztahy mezi západními spojenci? Bývaly doby, kdy považovala německá veřejnost Donalda Trumpa za větší nebezpečí než Vladimira Putina...
Myslím, že každý člověk si uvědomil, jak je NATO důležité pro naši bezpečnost. Doby, kdy si velká část německé veřejnosti kladla otázku, proč jsme vůbec součástí Aliance, patří minulosti. Když kancléř Scholz ve svém „epochovém“projevu oznámil, že budeme plnit závazek a dávat dvě procenta HDP na obranu, reakce převážné části veřejnosti nebyla „proč bychom to měli udělat?“, nýbrž „jak toho můžeme dosáhnout?“.
Nejenom v Německu, ale i jinde, včetně Česka, prestiž Aliance v očích veřejnosti vzrostla. Vnější tlak, který vyvolala agrese vůči Ukrajině, nás semkl. Osobně jsem rád, že Severoatlantickou alianci máme.
LN Ještě před Vánoci předalo Německo české armádě v rámci kompenzace za tanky sovětské výroby dodané na jaře Ukrajině první tanky Leopard. Jaké byly vaše pocity, když jste se zúčastnil jejich předávání?
Byl to silný moment, když na prostranství kasáren v Přáslavicích stály tanky sovětské provenience a pak přijel první leopard. Člověk měl pocit, že s ním přijela i nová kvalita, nejenom kvůli úplně jinému zvuku motoru. Velmi mě potěšilo, že výměna zbraní začala právě u tanků.
LN Řekl byste, že německé tanky pro českou armádu odráží i novou kvalitu česko-německých vztahů?
V každém případě. I proto, že do budoucna umožní lepší spolupráci a plnění společných obranných cílů. Proto mě také těší zájem české strany o tank Leopard 2A7, což je současný model. Aktuálně probíhají rozhovory s cílem zjistit, jak by to šlo zrealizovat.
Z historického hlediska je to pochopitelně průlom i z jiného důvodu. Když jsem sledoval prezentaci leopardů v Přáslavicích, celou dobu mi běželo hlavou, jak velký kus společné cesty česko-německé vztahy za tři desítky let urazily.
Skutečnost, že v Česku panuje radost, že přijede německý tank, je odrazem naší úspěšné spolupráce, dobrého sousedství, integrace do NATO a Evropské unie, což snad nelze ani dostatečně dost vyzdvihnout. Když si vzpomeneme, s jakými obtížemi to všechno začínalo v roce 1972 při jednáních o navázání diplomatických vztahů, nebo si představíte, jak by to bylo přijímáno v letech 1988, či 2013, je to obrovský úspěch. Je to dílo všech generací, které se zasloužily o rozvoj česko-německých vztahů, lidí jako Václav Havel, Karel Schwarzenberg a dalších, jimž za to vděčíme.
LN Nedávno skončilo historicky druhé předsednictví České republiky v Evropské unii. Jak ho hodnotíte?
Byl to obrovský úspěch, protože udržet členské státy pohromadě v takto extrémní době poznamenané válkou, u níž je zjevné, že bude trvat dlouho, představuje mimořádný výkon. Bolestivé sankce, které postavily řadu členů před obrovské problémy, byly schváleny během českého předsednictví.
V oblasti energetiky se podařilo dosáhnout něčeho, co bylo považováno za nemožné, a to sice zastropovat ceny plynu. Když si uvědomíte původní rozdílná stanoviska, tak vidíte, že bylo zapotřebí řady dlouhých jednání a neustálého přesvědčování, aby se podařilo dosáhnout společného postoje. V roli nestranného zprostředkovatele si Česko počínalo velmi dobře.
Obzvlášť bych vyzdvihl skutečnost, že vláda v Praze nechala stálému zastoupení ČR v Bruselu dostatek volnosti pro jednání. Zároveň, že premiér Petr Fiala, ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek či ministr průmyslu Jozef Síkela neváhali se intenzivně vložit do hledání společných dohod. Upřímně, v těchto pohnutých dobách jsme nemohli mít lepší předsednictví, než bylo české.
Nejde jen o Ukrajinu, ale například i debatu ve věci Green Dealu. Tam se podařilo přijmout rozhodnutí, která přispějí nejen k dodržení unijních klimatických cílů, ale i k zachování konkurenceschopnosti evropských ekonomik.
Jde o to, abychom byli při plánované zelené transformaci z technologického hlediska v čele. Za velký úspěch považuji, že se také podařilo dotáhnout do konce rozšíření schengenského prostoru o Chorvatsko.
LN Jakou vidíte perspektivu pro další rozšiřování Evropské unie?
Minulé měsíce ukázaly, že v budoucnu se bude projevovat stále zřetelněji, že čím víc členů bude společenství mít, hovoří se o 30, možná i o 35, tím těžší bude zajistit jeho funkčnost se stávajícími vnitřními mechanismy.
V debatě o integraci stojí desítky let proti sobě představy, že buď se bude prohlubovat, nebo rozšiřovat. Takovéto buď–anebo bylo ve své podstatě vždycky špatné, protože cílem musí být obojí. To v praxi znamená, že v rámci EU budeme muset změnit rozhodovací procesy, aby mohl být projekt s 30 nebo 35 členy úspěšný.
Proto se neobejdeme bez většinového hlasování i v dalších oblastech. Znám argumenty těch, kteří s tím nesouhlasí. Chtěl bych ale připomenout, že minulá rozhodnutí o taxonomii (hodnocení technologií z hlediska trvalé udržitelnosti – pozn. red.) nebo o cenovém stropu pro plyn byla přijata kvalifikovanou většinou, a to sice proti postoji Německa. Přitom šlo o otázky, které se dotýkaly našeho ústředního národního zájmu, přesto jsme nakonec přijali většinové mínění.
Asi se shodneme, že rozhodnutí o cenovém stropu pro plyn má existenciální povahu. Jestliže by byla jeho výše nastavena špatně, pak bychom riskovali zásadní potíže pro evropské ekonomiky. Proč bychom proto nemohli do budoucna většinově rozhodovat i v případě společné zahraniční a bezpečnostní politiky?
LN Jak má Západ zacházet s Ruskem, až jednou skončí válka? Považujete za myslitelné opět nakupovat ruský plyn?
Z Ruska aktuálně nedovážíme ani uhlí, ropu nebo plyn. Osobně si nedokážu představit, že by se to mohlo změnit. V současné době nikdo neví, jak dlouho válka potrvá a jak dopadne.
Musí být jasné, že není možné přistoupit na mír, který by diktovalo Rusko. Ukrajina musí zvítězit, přičemž jediný mír, který pro nás bude přijatelný, bude takový, s nímž bude souhlasit Ukrajina. Vše ostatní by teď byla čirá spekulace.
Víme, že Rusko tu vždycky bude, ale považuji za naprosto vyloučené vrátit se ve vztazích s ním do situace před 24. únorem, bez ohledu na výsledek války. Platí samozřejmě, že musíme s Ruskem udržovat nějakou elementární komunikaci, která v nějaké formě existovala i v době nejtužší studené války. Je ale také jasné, že naše kontakty s Ruskem budou mít úplně jinou povahu, než jako tomu bylo před ruským vpádem na Ukrajinu.
Robert Schuster