Naši múzičtí furianti
Jsou po více než sto třiceti letech na jevišti Národního divadla stále živým, veselým i poetickým, karikujícím i pravdivým obrazem sváru našich povah a zákonité kolize osobních perspektiv jedinců jakékoli komunity. Hraje se o lidské pošetilosti, domýšlivo
Nenechme se mýlit zjednodušenými šablonami literární či divadelní historiografie; drama bylo kdysi jistě manifestací nového směru – realismu na českém jevišti, ale Stroupežnickému v něm nešlo o veristickou kopii skutečnosti a jeho metoda nebyla fotografickou nápodobou (jak bylo později podkládáno a vytýkáno realistům a naturalistům).
Panoptikum charakterů
Ve svém dramatu napsal postavy odpozorované ze života, ale dotvořené do lidských typů se značnou mírou nadsázky. Stejně tak stylizovaný byl i dialog: jihočeské nářečí dramatik použil k modelaci replik, odstínění situací a charakteristice postav. Režisér Martin Františák uchopil předlohu s plným pochopením pro tento přístup, který podtrhl a dále rozvinul. Jeho inscenace je na hony vzdálena naturalistické kopii; podařilo se mu s herci úspěšně balancovat na rozhraní pravdivého niterného výrazu a jeho zveličené, typizované karikatury. Pravda, každý z interpretů se blíží více k jinému z těchto dvou pólů, ale to nijak neruší; naopak, panoptikum různorodých
charakterů i hereckých přístupů je zřetelným záměrem, s nímž režisér a herci dosahují svěží autenticity a nakažlivého zaujetí hrou.
Karikující odstup od postavy a hyperbolické podání povahových rysů lidského typu nadutce nejexplicitněji předvádí Ondřej Pavelka jako první radní Pavel Bušek. Podobný princip zřetelného odstupu od dramatické postavy a komentující herectví ukazuje i Martina Preissová jako autoritativní Marie Dubská, „ženská, co má více rozumu než celej slavnej vejbor“. Přitom však velmi jímavě podá vzpomínku na prvorozeného syna padlého v bitvě u Náchoda. Zcela suverénní a opět až hyperbolicky uchopený typ je Habršperk Ondřeje Malého, vzdělaný světák-švec. Jeho kamarád, rovněž světák, vysloužilý voják Valentin Bláha v podání Radúze Máchy působí v prvním výstupu na rampě vůči Habršperkovi lehce rozpačitě, postupně se ale tato neokázale, až minimalisticky, avšak konzistentně vystavěná postava ukazuje jako jedna z nejpodmanivějších hereckých kreací inscenace. Přesný, civilní a přesvědčivý je i Matáskův starosta obce, tak trochu podpantoflák, ale morálně koherentní Filip Dubský.
Komplexně vymodelovaný typ křivého, úskočného patolízala, včetně výrazné vnější charakteristiky pomocí přihrbeného postoje věčně poklonkujícího chudáka, je krejčí Fiala Igora Orozoviče (hercova fyzická proměna zastírá jeho skutečný věk). Podobně hostující Csongor Kassai jako místní hospodský, který musí být se všemi zadobře, předvádí bravurní hereckou studii tance mezi vejci, je-li povolán za svědka či sudího rozličných sporů. Subtilní kantůrek a písař Kudrlička Matyáše Řezníčka zosobňuje bez parodie kultivující element i upřímně nábožnou povahu vesničanů. Zamilovaný mladý pár čelící nevoli znesvářených otců, Václav Šimona Krupy a Verunka Marie Poulové, dýchá upřímnou láskou a smyslnou vášní. Přirozenou autoritou je zcela autentický František Němec jako představitel nejstarší generace, otec starosty. Komediální potenciál láskyplné manželské dvojice nevyléčitelného karbaníka Šumbala a jeho ženy-sekyrnice, která nad perníkovým srdcem milosrdně jihne, skvěle proměnili Filip Kaňkovský a Lucie Polišenská.
Spolehlivě funguje i komika pologramotného člena výboru Koženého Vladislava Beneše a jeho k nepřečkání pomalá četba paragrafů obecního zákona, s níž se vlamuje do planoucích pří. Na malé ploše vytěžil maximum vtipu z postavy radního Šmejkala i Marek Daniel, jehož aktualizační hláška při volbě ponocného – „A mně je to jedno, Petr, nebo Pavel!“– v hledišti padá na úrodnou půdu. Pestrou mozaiku postav dotváří uvnitř i navenek krásná vesnická femme fatale, cestující obchodnice s nádobím Markýtka Pavly Beretové, „jednodušší“Krystýnka Elišky Friedrichové, až za hrob loajální žena největšího furianta Bušková Taťjany Medvecké.
Respekt a cit k textu
Režisér Martin Františák se svým týmem předvedli toto komické i vážné lidské hemžení a hmoždění jako vysoce esteticky stylizovaný a múzický jevištní tvar. Hudební aranžmá Matěje Kroupy prostupuje celou inscenaci. Tvůrčím způsobem transformuje melodiku a rytmus lidové písně (tentokrát jsme pocitově převážně v dur, což odpovídá stylizaci řeči a vůbec české, nikoli moravské lokaci děje), rytmizuje pohyb na scéně, dokáže gradovat až v uchvacující hudební rej. Leitmotivem je písnička černého kosa, ochočeného Václavem pro Verunku. Hudební, či spíše zvukový rámec děje dotváří zneklidňující bzučení smyčců, které se ozve hned po úvodním setmění v sále a pak ještě několikrát. Zpřítomňuje nadhled na panoptikum lidského hemžení podobající se tomu hmyzímu, Šmejkalovým včeličkám: „Petr, nebo Pavel, hlavně když mi ohlídá včeličky!“
Scéna a kostýmy Evy Jiřikovské souzní s popsaným interpretačním přístupem. Vesnický kolorit je tu přítomen v náznaku a v estetické zkratce. Žádná kopistická iluze, žádné harampádí, ale ani sentimentální selanka a barvotisk. Po stranách vysoké hyperbolizované nerovné zdi vesnických stavení, v pozadí hromada klacků a vedle nich louže. V tomto čistém prostoru dotváří mizanscénu výtvarně komponovaný vesnický lid (připomínající chór), který zpívá, tančí, šumí, baví se, hádá, tluče, bere se židlemi přes hlavy… Kostýmy nekopírují skutečné kroje, jsou černobílé nebo téměř monochromní. Na jevišti tak pomocí důmyslného svícení vznikají výrazné, lyrické obrazy symbolického obsahu a silné výtvarné působivosti (umanuté práskání bičem do kaluže jako obraz jankovitého vzdoru apod.).
Františák nevytvořil výbojnou inscenaci, nechtěl šokovat ani udivovat originalitou; s pochopením, citem i respektem k předloze však se svým týmem předvádí poctivé, propracované, vnitřně soudržné a vysoce estetické divadlo, které zpívá, tančí a pulzuje.
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba: Matěj Kroupa
Národní divadlo, premiéra 2. 3.