Vzestupy a pády prognostika

Jak stinné povahové rysy prezidenta Zemana ovládaly jeho „dobrou hlavu“

Po svém znovuzvolení do úřadu prezidenta Miloš Zeman v lednu 2018 triumfálně konstatoval, že dosáhl svého posledního vítězství, po němž už nebude následovat žádná politická porážka. Formálně měl pravdu, nyní neodchází po prohraných volbách – pouze už dle ústavy nemohl obhajovat mandát. Reálně však bilance jeho politického života tak skvěle nevyznívá.

Týdeník Reportér, jeden z nejotevřenějších časopisů éry pražského jara, otiskl 30. ledna 1969 ve svém čtvrtém čísle článek tehdy čtyřiadvacetiletého Miloše Zemana, nazvaný Úloha vizí v politice. Text je to určitě pozoruhodný, jak v prvním plánu, který tvoří rozbor dosavadních snah o vědecké hledění do budoucna a problémů s tím spojených, tak v plánu druhém, dobově politickém. Zeman totiž napadá jakoukoli ideologickou utopii pro její uzavřenost a statičnost. A volá po jejím nahrazení strohou vědou, konkrétně pak svou milovanou futurologií: „Futurologie nebude mít na své straně výhodu nekritického nadšení; tak jako vášnivými apely z řečnické tribuny nelze obhájit správnost vědeckého zákona, nelze ani vzbudit slepé přesvědčení o správnosti střízlivého programu, který ke svému splnění vyžaduje právě to, aby byl pochopen. Suchá data, růstové křivky a interakční mapy nejsou ztotožnitelné s voluntaristickými výlevy ideologizujících politiků.“

Tak pravil Zeman na počátku své veřejné dráhy, ovšem dosadíme-li citát na její konec, promění se v temnou studnici nejčernějšího humoru. Jak se nadějnému prognostikovi mohlo něco takového přihodit? Že sebe sama otočil z nohou na hlavu a stal se králem bonmotů, vulgarit a urážek, machiavelistickým technologem moci, mistrem populistických výlevů?

Zlobivý inženýr na tribuně

V roce 1968 získal členskou legitimaci KSČ, ale o dva roky později následovalo vyloučení. Během normalizace se ukryl do podniků Sportpropag a Agrodat. Pohyboval se v legálně působícím, leč vůči režimu do jisté míry kritickém prostředí ekonomů. A roku 1989 vlastně navázal tam, kde před dvaceti lety skončil – kritickým článkem Prognostika a přestavba, otištěným v Technickém magazínu. Vyvolal velký ohlas, který posléze zlobivého inženýra Zemana dostal i na tribunu na Letné. Z ní dokázal sadou jednoduchých a poněkud demagogických „suchých dat“, jimiž dokumentoval ekonomický a sociální úpadek socialistického Československa, přesvědčit i ty poslední váhavce, že komunistický režim představuje žábu na prameni.

Na letenském vzorečku se vlastně po celou dobu jeho politické dráhy mnoho nezměnilo: Zeman je bezpochyby vynikající rétor, pouze s postupem let v jeho projevu přibývalo demagogie i jedovatosti vůči protivníkům nebo vytipovaným rétorickým „fackovacím panákům“.

Když se v prvních polistopadových letech začal ocitat trochu na vedlejší koleji, pochopil, že potřebuje zázemí silné politické strany. Sociální demokracii pak vyzdvihl k dvojciferným volebním výsledkům, nejen pouhou sociální demagogií, ale i skutečně perně odpracovanou kontaktní kampaní s pomocí volebního autobusu, dnes již legendárního Zemáku. Ostatně jeho název je v češtině synonymem pro pojem „volební autobus“.

Svou klikatou životní cestu ústící nakonec do Strakovy akademie zachytil i ve dvou knihách z let 2005 a 2006, Jak jsem se mýlil v politice a Vzestup a pád české sociální demokracie. Jde o publikace v zásadě mysteriózní. Přemýšlivější čtenář si totiž musí položit znepokojivou otázku, jak mohl jejich autor dosáhnout takového úspěchu obklopen samými nulami, lidmi s deficitem inteligence, charakteru, popřípadě s nedostatkem obojího?

Ješitný egoista, jenž nesnesl reálnou či jen domnělou křivdu a dovedl se mstít skoro až za hrob, nakonec sociální demokracii, své životní dílo, zničil

Těžko smazatelná kaňka

Klíč k rozluštění záhady patrně spočívá v Zemanově povaze, kterou jím popsaný papír odráží více než realitu. Ješitný egoista, jenž nesnesl reálnou či jen domnělou křivdu a dovedl se mstít skoro až za hrob, nakonec sociální demokracii, své životní dílo, zničil. A zmíněné rysy ho ve snaze odčinit životní potupu neboli nezvolení prezidentem v roce 2003 patrně přivedly i do přílišné závislosti na proruských kruzích.

Ty mu sice nakonec pomohly na Hrad, daň, kterou za to musel platit, byla ale příliš vysoká. Mnohdy působil spíše jako zaměstnanec ruského ministerstva zahraničí, nikoliv jako prezident suverénního českého státu. Což je jeho největší, obrovská, těžko smazatelná kaňka. Na rozdíl od verbálního hrubiánství či urážení novinářů, z čehož se kvůli inflačnímu nadužívání staly koloritní pšouky.

Zemanovi příznivci vždy oceňovali jeho „dobrou hlavu“. Nicméně jeho brilantní mozek čím dál tím víc ovládaly stinné povahové rysy, navíc dlouhodobě stimulované hektolitry alkoholu.

Jeho stylizace do světaznalého plebejce však u nemalé části společnosti zabírala. Kromě bonmotů u lidí bodoval i skromným životním stylem – bydlel v paneláku nebo v části venkovské tvrze v Novém Veselí na Vysočině. Ne, na peníze Zeman nebyl, jím cloumaly jiné vášně. Bohužel, nedokázal je udržet pod kontrolou.