Neradi si saháme do svědomí
Zatímco nacismus nám byl vnucen zvenčí, komunistům k moci pomohla i podpora velké části obyvatel
Vpředchozích jedenácti dílech našeho seriálu jsme se vraceli o 75 let zpátky. Tehdejší činy a chování lidí – ať už výrazných jedinců, anebo takzvané většiny – stejně jako fenomény spojené s nástupem diktatury jsou minulostí. Jenomže tahle minulost v mnohém zasahuje do naší současnosti – víc, než bychom si přáli.
V příspěvku věnovaném kolektivizaci a likvidaci selského stavu jsme uváděli některé z názorných příkladů bezpráví a křivd, které dodnes nejsou napraveny. Mohli bychom jich popisovat víc. Některé ovšem ani napraveny být nemohly, protože to z principu nejde: cestou soudní rehabilitace, finanční kompenzace či restituce majetku můžete jen trochu zmírnit příkoří a nespravedlnost, kterou lidé v totalitních časech zakusili. Zničený život se však nikdy nevyrovná.
Jak napravit zločiny minulosti
Pokusy napravovat zločiny minulosti měly u nás různou podobu. Připomeňme, že po druhé světové válce pracovaly v českých zemích Mimořádné lidové soudy zřízené zvláštním prezidentským dekretem. Měly potrestat nacistické zločince a ty, kteří s nimi kolaborovali a provinili se proti československému státu. Členové protektorátních vlád a další veřejně činné osoby pak stanuli před Národním soudem. Takto bylo odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Na jedné straně se tímto způsobem podařilo odsoudit mnohá provinění, na druhou stranu se do činnosti takových tribunálů nutně promítaly nejrůznější politické zájmy, snahy odstranit politické protivníky či vyřídit si osobní účty, a to i na sousedské úrovni. Soudy jednaly ve zrychleném režimu maximálně tří dnů, proti jejich verdiktům nebylo odvolání a rozsudky v podobě trestu smrti se vykonávaly během několika hodin po vynesení.
To, že po pádu komunistického režimu v roce 1989 se nic podobného neopakovalo, je namístě a snad toho nikdo nelituje. Přiznejme si ale, že ten rozdíl není dán jenom naší rostoucí humanitou. Je dán i odlišným vztahem společnosti k oběma režimům: zatímco nadvláda nacistů nám byla vnucena zvenčí, formou okupace, v případě vlády komunistické tomu přece jen bylo poněkud jinak. Ať se nám to dnes líbí, nebo ne, bez značné podpory domácího obyvatelstva by tehdejší komunistická strana ani nevyhrála
volby v roce 1946, ani by dva roky poté tak hladce nepřevzala moc do svých rukou. A dokonce ani tanky v roce 1968 by k nám nemohly přijet tak suverénně, kdyby provázanost společnosti s komunistickými vládci nebyla tak těsná. To vše ztěžuje reflexi té doby.
Ke složitému pocitu prolnutí mezi tehdejšími vládci a ovládanými ještě přispívá skutečnost, že i sami komunisté se místy snažili o jakousi nápravu svých zločinů. Dokonce už v padesátých letech z rozhodnutí ÚV KSČ působily na bázi ministerstev spravedlnosti a vnitra komise, které přezkoumávaly politické procesy po roce 1948. Samozřejmě byly bezzubé, zaměřovaly se jen na komunisty a nesplnily ani původní očekávání. Větší naději přinesl teprve čas takzvaného pražského jara, kdy se konečně smělo hovořit o procesech z 50. let, a v památném roce 1968 přijalo Národní shromáždění rehabilitační zákon (č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci).
Vznikaly zvláštní senáty, které nejen z právního hlediska posuzovaly platnost jednotlivých politických procesů, ale také určovaly osoby odpovědné za nezákonný postup. Společně s tím byla ovšem mezi samotnými bývalými politickými vězni patrná i snaha o smíření uvnitř společnosti a vyvarování se toho, aby proces napravování či zmírňování křivd přerostl v pomstu či vyřizování účtů. Jak víme, naděje pražského jara záhy pohasly. Ale leccos z ducha tehdejší doby evidentně poznamenalo i události po listopadu 1989.
Zpožděný zákon o odboji
S nástupem demokracie byl v dubnu 1990 přijat rehabilitační zákon (jako jedna z klíčových norem) a o tři roky později čeští zákonodárci odhlasovali zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Také byly zavedeny takzvané lustrační zákony, které omezují přístup do určitých pozic ve státní správě či v bezpečnostních složkách bývalým funkcionářům KSČ a příslušníkům Státní bezpečnosti. Vláda dále přijala nařízení o vyplácení jednorázové náhrady či příplatku k důchodu za účelem zmírnění některých křivd, způsobených komunistickým režimem. Se značným zpožděním pak český parlament schválil zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
V neposlední řadě byl založen Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jehož posláním je odhalovat a stíhat trestné činy spáchané v období komunistické vlády. A samozřejmě nesmíme
12. ÚNOR ’48 A JEHO DĚDICTVÍ
opomenout vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, který nacistickou a komunistickou minulost reflektuje formou vědeckých, popularizačních a vzdělávacích výstupů, a Archivu bezpečnostních složek, který zpřístupňuje veřejnosti příslušné archivní materiály.
Stále se u nás ozývají lidé, kterým se to všechno zdá nedostatečné, a mnohé argumenty jim dávají za pravdu. Těch, kteří za zločiny komunistického režimu byli odsouzeni, je v Česku skutečně minimum, a potrestaných je ještě méně.
Dědictví 20. století není jednoduché
Avšak pokud bychom v oblasti trestního práva shledali nedostatky, pak ještě větší najdeme v oblasti morálky. Neradi si ostatně saháme do svědomí. Poukazováním na trestněprávní rovinu mnozí leckdy odpoutávají pozornost od svého vlastního počínání, které sice nebylo přímo zločinné, ale právě z hlediska morálky mohlo být hraniční. Ne že by pachatelé politicky motivovaného násilí a nezákonností neměli být pohnáni k zodpovědnosti, aby jejich jednání, pokud to lze, posoudil nezávislý soud. Jestliže se tak dlouho po skončení války soudy ještě zabývají nacistickými zločiny, mělo by totéž platit i o zločinech komunistických. Ale nelze se upínat jen k tomu. Vyrovnání se s minulostí má víc rovin.
Dědictví dvacátého století opravdu není jednoduché. Už proto, že naši zemi nejprve okupovali nacisté, posléze ji ovládali komunisté a pak ji k tomu ještě další komunisté znovu okupovali. Zkušenosti z těchto neblahých období se prolínají – často složitěji, než si většinou připouštíme. O to obtížnější je vypořádat se s tím, ať už v oblasti bezpečnosti, soudnictví, či třeba vědeckého výzkumu.
Co to ale vlastně znamená, vyrovnávat se s minulostí? Bohužel máme mnoho příkladů, jak se to dá ošidit anebo doslova zpackat. V principu existují dvě základní možnosti – a kolem sebe často vidíme obě. První z nich je naprostá lhostejnost, tedy přiznané (a dokonce s vychloubáním deklarované) nezabývání se minulostí, případně její zlehčování. Druhý přístup je napohled protichůdný – zdálo by se, že je hodnotově zcela opačný – ale obávám se, že není ani o trochu lepší: jde o tendenci jednoduše rozdělit obyvatele
do dvou táborů, na pachatele a na jejich oběti, a pak s patřičnou vehemencí na pachatele svádět všechny neduhy současného světa.
My historikové, kteří máme jakousi „profesní odpovědnost“za vztah k dějinám, bychom si měli dávat pozor především na tu chybu, abychom při pohledu do minulosti neztráceli ze zřetele také aktuální rizika. Pravdivou odpověď na to, jak se některé věci v minulosti mohly stát, hledáme přece hlavně proto, abychom dobře rozpoznali, co nám hrozí anebo by mohlo hrozit teď či v blízké budoucnosti. Náležitý pohled na nedávné dějiny má jít ruku v ruce se spoluodpovědností každého občana za stav věcí veřejných v jeho zemi.
K tomu se váže ještě jedna souvislost. Kromě otázek, proč nebyli potrestáni všichni komunističtí funkcionáři, se až donedávna jevila jako naléhává i otázka, proč dosud nejsme schopni důsledně porazit komunisty v parlamentních volbách. Teprve více než třicet let po sametové revoluci, ve volbách 2021, komunisté neuspěli. Byl to jistě symbolický milník polistopadové éry, ovšem neměli bychom usnout na vavřínech. Extremistické myšlení, které bylo s komunistickou stranou vždycky spojeno, má u nás kořeny hlubší a širší, než jsme si mysleli v listopadu 1989 a než si možná myslíme doteď. I kdyby se u nás komunistická strana úplně rozplynula, jevy ohrožující svobodu a demokracii nezmizí.
Všichni jsme odpovědni
Neměli bychom se také omezovat jen na český či československý kontext. Ten je totiž součástí širšího dědictví, které nese celá Evropa – a nese ho dodnes. Připomeňme, že v Evropě se zrodily nejcennější myslitelské koncepty, ale také koncepty nejnebezpečnější, zvrácené, které za sebou nechaly miliony obětí. Moderní evropské dějiny se jeví jako velká bitva s různými typy režimů potlačujících svobodu, demokracii a lidská práva. A jak můžeme vidět, tahle bitva neskončila: nenamlouvejme si, že je vyhráno.
Při přemýšlení o způsobech vyrovnávání se s minulostí bychom neměli vynechat ani tu polohu, kterou svého času tak provokativně pojmenoval Václav Havel: „Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinerie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“Z toho plyne, že nás nejspíš čeká zkoumání ještě poněkud náročnější nežli doposud – a nejen v případě února 1948.