Vstup mezi ptakopravce
Úplně na začátek pro jistotu poznamenávám, že v nadpisu není žádné sloveso, nerad bych totiž vzbudil zdání, že snad míním někomu rozkazovat. A teď již k věci samé.
Ve svém vidění světa byli staří Římané o poznání střízlivější – nebo přinejmenším praktičtější – než ostatní zakladatelé evropské civilizace, totiž starověcí Židé a antičtí Řekové, ale přece jen postrádali naši (alespoň většinově) chladnou racionalitu. Místo předpovědí budoucích dějů založených na vědeckém pozorování světa, jakými nás z televizní obrazovky zásobují např. paní Zárybnická či Sochorová, tak mívali předpovědi založené na pozorování nevědeckém (pravdaže téhož světa). A místo vždy usměvavé paní Sochorové (a dalších televizních věštkyň a věštců) mívali zasmušilé haruspiky (pro další jistotu připomínám 1. pád jednotného čísla: „haruspex“) a augury.
Haruspikové předpovídali budoucnost (mimo jiné) z vnitřností, především jater, obětních zvířat. A protože zvířecí vnitřnosti již získáváme pouze na jatkách, když tedy pominu domácí zabijačky a myslivce, a nechceme se o ně dělit s bohy a zejména s vykladači jejich vůle, toto řemeslo se do našich dnů nedochovalo. Kvůli příliš evidentnímu švindlování s předpověďmi nebylo ostatně příliš populární ani v Římě: Cicero ve svém díle De divinatione („O věštění“) uvádí Catonův výrok „Divím se, že se dva haruspikové při setkání nesmějí“– čímž se v kontextu míní smích nad tím, že hlupáci věří jejich věštbám.
Naproti tomu augury máme dodnes, byť jde v současné češtině povětšinou o označení poněkud znevažující: bývají tak nazývány buď osoby nevěrohodně předstírající, že mají více informací o běhu světa než my, prostí smrtelníci, či vůdčí osoby většinou pochybných hnutí (například v Peroutkově Přítomnosti se v ročníku r. 1932 dočteme o „pravověrných augurech komunistické strany“a o dva roky později o „nedůvěře čtenářstva k hlasům augurů“– ty pasáže jsou skutečné, ani jedna z nich se nenachází vlevo dole). Ve starém Římě se věci měly pochopitelně jinak: augurové (pravděpodobně z lat. „avis“– „pták“a „garrire“– „povídat, mluvit“) čili ptakopravci byli osobami vysoce váženými, neboť jejich předpovědi se týkaly zejména důležitých státních rozhodnutí, včetně možných důsledků. Jejich zdrojem přitom bylo pozorování letu ptáků, jehož směr, rychlost a další parametry byly řízeny, jak se tehdy věřilo, samotnými bohy. Odvozené sloveso „inaugurare“, doslova vlastně „vstoupit mezi augury“, nejprve znamenalo „dotazovat se u augurů na příznivost božských znamení“, později „za příznivých znamení (něco) slavnostně vykonat“, a po zúžení významu nyní znamená „slavnostně uvést do významného úřadu“.
Snad se tak dnes stane za příznivých znamení: snad ještě nepřiletí vlaštovky, jež podle starořímských věšteckých příruček ohlašovaly pohromy, a naopak nám bude přát let nositelů šťastných zítřků – orlů, havranů a sov.