Lukašenkova hra o moc

Běloruský prezident nemá šanci uspět na Západě, a tak zkouší štěstí na Východě

Velmi povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že běloruský diktátor Lukašenko je pro svého ruského kolegu ideálním spojencem. Nemá prakticky kam ustoupit, protože jeho vnitřní politika, zvláště po protestech v letech 2020–2021, mu zavřela již tak velmi hypotetickou cestu na Západ. Lukašenko sice již není nazýván posledním evropským diktátorem, ale to je jen proto, že se titulu diktátor dostává i Vladimiru Putinovi. Že ale není vztah mezi nimi zase tak růžový, je vidět už prostě jen z toho, že se Lukašenko staví velmi rezervovaně k jakékoli možnosti, že by běloruská armáda vstoupila na ukrajinské území. Nic na tom nemění ani mnohačetná setkání, kdy jedno proběhlo v únoru a další se chystá už na začátek dubna.

V případě úvah ve stylu „kdo si co myslí“jde samozřejmě vždy jen o spekulaci, protože do hlavy nikomu nevidíme. Ale i z vnějších projevů je zřejmé, že si Putin s Lukašenkem více než rozumí v pohledu na sovětskou minulost jako i na svoji nevoli k Západu. Oba sice s oblibou používají pojmy jako demokracie, ale jejich reálný obsah je na míle vzdálený tomu, jak bychom jej chápali my, tedy svobodné volby, svoboda slova, lidská práva atd. Potud se pohled obou neliší.

Mezi dvěma ohni

Rozdíl je ale v tom, že zatímco Lukašenko si chce budovat socialismus jen v Bělorusku (byť byly kdysi náznaky, že měl ambici se stát prezidentem tzv. Svazového státu), Putin vidí jako předmět svého zájmu celý postsovětský prostor. Pokud vnímá Ukrajinu jako součást Ruska a Sovětský svaz jako ruský stát s jiným názvem, logicky z něj nemůže vyčlenit Bělorusko.

Lukašenko se tak ocitá mezi dvěma ohni. Na jednu stranu nechová k současné Ukrajině žádné sympatie, protože ta pro něj představuje přímo protipól sovětského. Na druhou stranu ale ani bezvýhradný příklon k Rusku není řešením, protože dříve či později přinese pohlcení východním sousedem. Pro takový závěr není ani nutné disponovat „tajnými plány na ovládnutí Běloruska“.

Lukašenko přitom ví, že Putina potřebuje, ale velká láska v tom není. Bylo to ostatně vidět i během jejich posledního setkání v půlce února, kdy Lukašenko na Putinovo poděkování, že přijal pozvání, odvětil: „jako bych měl šanci nesouhlasit“. Z Ruska dostává levný zemní plyn, Rusko mu půjčuje peníze na fungování. O pomoci ruské strany v době rozsáhlých demonstrací lze jen spekulovat. Logiku by to ale dávalo, pokud by Rusové „vyztužili“Lukašenkovy pořádkové síly, nebyli by poznat. Navíc u nich výrazně méně hrozilo, že by nemusela vydržet jejich loajalita.

I to je důvod, proč se Lukašenkovi nechce do nějakého dobrodružství na Ukrajině. Zatímco poskytnutí území pro ruskou armádu či rétorické výpady vůči Ukrajincům a jejich vládě ho neohrozí, poslat armádu do bojů, které navíc pro ruskou armádu zjevně neprobíhají podle jejích představ, by byla jiná káva. Lukašenko si je vědom toho, že jeho moc stojí na podpoře silových složek, pro které je perspektiva umírat za sen Vladimira Putina o velkém Rusku jen málo lákavá.

Lukašenko není v podobné situaci poprvé. Celá jeho kariéra v čele běloruského státu se nese ve znamení balancování mezi Ruskem a Západem. Lukašenko vždycky před důležitým jednáním propustil nějaké politické vězně, což mu umožnilo, stejně jako západním představitelům, předstírat, že Lukašenkův režim je schopen či ochoten při správné konstelaci přistoupit k demokratizaci. Protesty po roce 2020 a následná, byť neochotná, pomoc Rusku ve válce, doprovázená řečmi o možném útoku ze strany NATO na Bělorusko, zavřely reálnou možnost přiklonit se v tom balancování k Evropské unii.

Zatímco poskytnutí území pro ruskou armádu či rétorické výpady vůči Ukrajincům a jejich vládě Lukašenka neohrozí, poslat armádu do bojů, které navíc pro ruskou armádu zjevně neprobíhají podle jejích představ, by byla jiná káva

Ve své nejlepší tradici

Lukašenko vycítil šanci v aktivní politice čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, který dává stále více najevo, že Čína už nehodlá být jen pasivním přihlížejícím na mezinárodní scéně a že hodlá i politicky vystupovat. Lukašenko se sice touto kartou snažil hrát už v minulosti, ale nyní, i s tlakem, který přichází z Moskvy, se to ještě zvýraznilo. Lukašenkova návštěva v Pekingu na začátku března se dala označit dokonce za velký úspěch. Lukašenko se sešel s čínským premiérem i prezidentem, což je pozornost, která stojí za povšimnutí. O samotných výsledcích toho není příliš mnoho známo, ale pro Lukašenka, jehož legitimita jako prezidenta je mírně řečeno sporná, šlo o potvrzení, že ho uznává i jiná velmoc než Rusko. Takovou vnější legitimitu mu nemohly předchozí cesty, například do Zimbabwe, poskytnout.

Lukašenko tedy ve své nejlepší tradici standardně rozehrává hru mezi jednotlivými velmocemi, které se snaží přetáhnout na svoji stranu. Zároveň dokáže nafukovat význam Běloruska až do neuvěřitelných rozměrů. Co je ale daleko víc k neuvěření, je to, že mu taková hra poměrně dlouho prochází.