Moskva už nemůže sázet na blitzkrieg
Ruská armáda na Ukrajině zabředla do dlouhé války, na kterou nebyla připravena
Po anexi Krymu a Donbasu provedlo vedení Ukrajiny a velení Ozbrojených sil Ukrajiny (ZSU) řadu opatření k jejich přebudovaní. Na začátku roku 2022 byly ZSU jednou z největších armád v Evropě, čítající asi 200 tisíc vojáků a důstojníků, téměř 900 tanků, 1176 děl, 1680 MLRS (raketového dělostřelectva, většinou zastaralých sovětských gradů) a protitankových zbraní sovětské i ukrajinské výroby.
V počtu tanků byly ukrajinské jednotky asi třikrát slabší než ruské jednotky a v dělostřelectvu byli Ukrajinci dvakrát slabší. Ve výzbroji tankových sil byla především zastaralá technika, která mohla obtížně obstát v přímém střetu s modernějšími nepřátelskými tanky. Největší slabinou Ukrajinců bylo letectvo, které disponovalo 124 bojovými letadly, což je asi desetkrát méně než ruské letectvo.
Přednosti Ukrajiny nebyly ve výzbroji a výstroji, ale v lidech. Ukrajinské velení se opírá o kvalitní morální, psychologickou a profesionální přípravu vojenského personálu, bojovou soudržnost jednotek, moderní systém velení a řízení a komunikační a informační systémy. Dějiště budoucích vojenských operací bylo pečlivě studováno, především na Donbasu. Hybridní konflikt s proruskými separatisty z let 2015–2022 umožnil velitelům a vojákům získat zkušenosti z reálných bojových operací.
Důstojnický sbor ozbrojených sil Ukrajiny byl z velké části morálně, psychologicky a intelektuálně připraven na velkou válku s Ruskem. Během hybridní války na Donbase se téměř půl milionu Ukrajinců účastnilo bojů a 200 tisíc z nich pravidelně procházelo vojenským výcvikem. Tito vojáci byli koncem roku 2018 zařazeni do operační zálohy I. stupně. Kvalita vojenského personálu, doplněna vhodně decentralizovaným C2 a CIS s využitím mobilních technologií, zpravodajskými informacemi od spojenců doručovanými v reálném čase, logistikou pružně reagující v kombinaci s dodávkami moderních, vysoce přesných západních
zbraní (i když v nedostatečných počtech), umožnila ZSU kompenzovat ruskou početní převahu ve zbraních a palebné síle. Další vývoj konfliktu je do značné míry závislý na rozsahu a objemu západní pomoci. Čím větší západní pomoc bude, tím se zvyšují vyhlídky Ukrajinců na úspěšné ukončení konfliktu.
Malou krví, mocným úderem
V letech 2008–2020 proběhla reforma ruských ozbrojených sil. Původní struktura ruské armády (s takzvaným pravidlem tří) byla složena z divizí, které měly deset tisíc vojáků, více než tři sta tanků a bojových vozidel pěchoty. Organizačně se skládaly ze tří pluků, každý pluk pak měl tři prapory. Pozemní síly byly reorganizovány z divizí na brigády, z nichž každá měla jedno až dvě praporní úkolové uskupení.
Největší důraz byl však kladen na budování speciálních a výsadkových jednotek, které dosahují vítězství „malou krví, mocným úderem“na teritoriu nepřítele. Ruský generální štáb plánoval provádění operací především prostřednictvím těchto jednotek a nepočítal s větším využitím pozemních sil. Pokud výsadkové a speciální jednotky neuspějí, pak konvenční síly, zatažené do vleklé války, čelí vážným problémům. V případě, kdy se předpokládá dosažení válečných cílů za několik týdnů, není potřeba vytvářet masivní mobilizační zálohu, udržovat velkokapacitní logistický systém a podobně.
Vojenskopolitické ambice a geopolitické umístění vedlo Ruskou federaci k orientaci svých ozbrojených sil na vedení války s prudkým masivním nasazením vojsk po krátkou dobu a stejně rychlou deeskalací po dosažení úspěchu. Rusko se v evropské části vždy soustředilo na jižní Kavkaz, Pobaltí s přístupem do střední a východní Evropy a Ukrajinu. Do těchto regionů
směrovala ruská expanze a v jejím důsledku se zde formovala politická i vojenská opozice.
Na jižním Kavkaze se Rusko připravuje především na válku proti Gruzii. Od hranic s Jižní Osetií je to do Tbilisi hodinu jízdy, takže by se dalo očekávat, že ruské síly dobyjí gruzínské hlavní město přes noc, než by Západ mohl podniknout politické nebo vojenské kroky k zachování suverenity a nezávislosti Gruzie.
Další úvahy ruských vojenských plánovačů souvisí s možným konfliktem s NATO. Moskva pravděpodobně plánuje ukončit případnou válku s NATO v pobaltském regionu během několika dní. Evropští a američtí analytici, publicisté a armády o tom psali s velkým znepokojením. Například Rand Corporation dospěla k závěru, že NATO nemůže účinně chránit své nejzranitelnější členy východního křídla: „Dosáhnout okrajů estonského a lotyšského hlavního města Tallinu a Rigy by ruským jednotkám trvalo maximálně 60 hodin.“V důsledku toho by NATO stálo před volbou přiznat porážku, nebo se pokusit o protiofenzivu, zatíženou rizikem eskalace a použití jaderných zbraní ze strany Ruska. Proto je posilováno východní křídlo NATO s cílem odstrašit nepřítele.
Na válku s Ukrajinou, jak nyní prakticky víme, v Moskvě vyčlenili několik týdnů. Výsadkové útočné formace měly během pár hodin dobýt klíčová centra státní správy a vojenského velení v Kyjevě. Proto byly do budování bojové síly investovány obrovské prostředky a sestaveno osm brigád speciálních sil, 45 000 výsadkářů a 35 000 příslušníků námořní pěchoty. Měly rozdrtit nepřítele v co nejkratším čase. Pozemní síly, mechanizovaná pěchota a tankové jednotky, určené k zabírání a držení území, hrály v takových scénářích až následnou roli.
Kdo si bude muset sbalit?
Není náhodou, že v Rusku tvořily pouhých 28 procent personálu všech ozbrojených sil, zatímco v jiných armádách kontinentálních států, jako je Čína a většina evropských zemí, tvoří zhruba polovinu. Koncem léta se ale ukázalo, že je před Ruskem dlouhá válka, na kterou ruská armáda nebyla připravena. Nebyly připraveny žádné rezervy. Elitní výsadkové jednotky byly nuceny přeměnit se v útočnou pěchotu a utrpěly těžké ztráty. Špatně organizovaný systém velení a řízení a komunikační a informační systémy, zejména absence utajeného spojení, a logistika bez záložního plánu způsobují zmatek. Pro vytvoření nových jednotek a formací z narychlo mobilizovaných ruských občanů není dostatek velitelského personálu se zkušenostmi z vojenské služby, o bojových zkušenostech nemluvě. „NATO se musí sbalit a přejít na linie z roku 1997,“prohlásil náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov měsíc a půl před invazí. Kreml se těšil, že vítězné ruské armády obsadí nejen Kyjev, ale dosáhnou ukrajinsko-polské hranice a požadavek na „demilitarizaci“bude předložen celé Severoatlantické alianci.
Uplynul rok. Ozbrojené síly Ukrajiny vydržely nápor ruské vojenské mašinerie a zastavily ji. NATO stojí tam, kde bylo, a Švédsko se společně s Finskem chystá vstoupit do Aliance, která rozšíří společnou hranici s Ruskem o 1340 kilometrů finsko-ruské linie. Nakonec je možné, že to bude ruská armáda, kdo si „sbalí své věci“a opustí Ukrajinu v hranicích z roku 1991, ač minimálně Krymu se nikdy nebude chtít vzdát.
Elitní výsadkové jednotky byly nuceny přeměnit se v útočnou pěchotu a utrpěly těžké ztráty