Pád CS vs. těžkooděnci v IPB
Jaké podobnosti, a naopak odlišnosti má čerstvé vynucené sloučení dvou největších švýcarských bank – Credit Suisse a UBS – s českým příběhem pádu IPB z přelomu tisíciletí?
Když ke konci minulého týdne vypadaly potíže švýcarského bankovního obra Credit Suisse (CS) jako už neřešitelné, proběhlo pod kuratelou švýcarské centrální banky a státu bleskové řešení. Banka Credit Suisse byla převzata svým konkurentem United Bank of Switzerland (UBS). Úplně očesáni byli držitelé dluhopisů vydaných Credit Suisse, plně chráněni pak vkladatelé a i na akcionáře přece jen něco zbylo.
Dlužno připomenout, že blesková změna vlastnictví velké banky pod státní kuratelou je něco, co ještě celou první dekádu rozdělovalo českou společnost z pohledu byznysových zájmů, expertní komunity, ale i politiky, která byla prorostlá zájmy spojenými s bojem o ovládnutí podniků.
V roce 2000 byla pod kuratelou České národní banky bleskově převedena banka IPB pod ČSOB, v té době již zprivatizovanou do rukou belgické skupiny KBC. Část tehdejších politiků spojených s ODS to měla za „krádež za bílého dne“, jiní to pokládali za nutný a nejméně nákladný řez a také za první hřebík do rakve mafiánského kapitalismu a bankovního socialismu. Plná privatizace polozprivatizovaných a zplundrovaných českých bank do rukou zahraničního kapitálu zpravidla „za jednu korunu“pak rychle následovala.
Podobností českého s aktuálním švýcarským scénářem je mnoho. Také se muselo bleskově improvizovat, také se muselo jednat v noci, též byli ochránění vkladatelé a též je zřejmé, že lze čekat soudní dohry.
Rozdílů je rovněž bezpočet. V IPB proběhla krátká nucená
správa, centrála IPB byla obsazena těžkooděnci. A nelze čekat, že by téma bankovního spojení dalších deset let rozdělovalo švýcarskou společnost politicky. Oproti tomu v tehdejším Česku to bylo logické – tady teprve probíhal boj o ekonomickou moc ve státě, ještě se neusadila postprivatizační akumulace kapitálu, teprve se etablovaly zájmové skupiny v pozadí politických stran a tak podobně.
Událost týdne
Ale i švýcarská expertní obec a tamější vyšší třídy si kauzu Credit Suisse budou pamatovat hodně dlouho, leckdo totiž přišel opravdu o dost peněz a o klidné spaní. Dramatická bankovní fúze pod Alpami vzbudila obrovskou pozornost i globálně. Na titulních stránkách médií a serverů jako britský list Financial Times či Bloomberg po několik dní nebylo nic jiného. A místo dopadů na místní politiku tu máme přesahy globální.
V rámci pádu Credit Suisse nedobře dopadly saúdské královské fondy, které přišly o miliardy dolarů.
Přičemž pokud by se tato globálně signifikantní banka nechala padnout zcela, mohlo by dojít k opravdu citelnému otřesu světového finančního systému. Pád několika amerických bank, k němuž došlo v minulých týdnech, by se pak jevil jako roztomilá předehra.
Dodejme, že kauza IPB byla globálně nevýznamná, ale po pádu Lehman Brothers v září 2008 následovalo ve Spojených státech několik státem organizovaných převzetí soukromých bank jinou soukromou bankou, a to dokonce za noční asistence bezpečnostních složek. Banka JP Morgan Chase převzala takto banku Washington Mutual a banka Wells Fargo banku Wachovia. Úředníci přišli ráno do práce a banka se už jmenovala jinak a patřila někomu jinému.
Vítězové a poražení
Rychlé řešení, které proběhlo ve Švýcarsku, samozřejmě neznamená „čistou hru“. Držitelům dluhopisů Credit Suisse zůstaly oči pro pláč. Oproti tomu akcionáři této banky dostali za svůj souhlas s převzetím instituce, vzniklé v roce 1856, tři miliardy franků. Je zjevné, že v rámci boje o čas šlo o od boku vypálenou částku, protože na žádný přesnější výpočet nebyl čas. Mohla to být nula nebo třeba devět miliard. Horší je, že se rozhodnutí nemít slitování s držiteli
dluhopisů promítne do vývoje trhu s dluhopisy globálně. Ještě se uvidí, jaké to bude mít důsledky.
Z hlediska úlohy státu se opět vynořilo dilema, které se řeší v každé bankovní krizi a v každé se posouvá. Na jedné straně je tu ideální představa, že zásahy regulátorů, centrálních bank a státního aparátu budou za takové krize předem jasné a spolehlivě předvídatelné. Že se bude postupovat dle manuálu, že se předem bude vědět, která banka je systémově důležitá a pro jaký trh důležitá. Že do toho všeho nevstoupí politika. A že jedině tak – regulatorní předvídatelností – se zamezí regulatornímu chaosu.
A pak se přijde na to, že každá banka je jiná, každá situace nová a že do toho politika vstoupí vždy, že centrální banky a regulátoři musí mít volné ruce, musí improvizovat a vždy nově vyhodnotit systémové riziko. Situace se ovšem posouvá. Úloha státu posiluje a vkladatelé jsou vždy spaseni nad rámec zákona.