Pryč s pluralitou

Václav Klaus, možná neobratně, ťal do živého

Exprezident Václav Klaus podpořil otevřeným dopisem Roberta Fica. Vyslovil tomuto politikovi podporu z prostého důvodu, vidí v něm záruku toho, aby „Slovensko zůstalo demokratickou zemí a aby zůstalo samo sebou“. Celou svou politickou kariéru se prezident Klaus ohrazoval proti vměšování do domácí politiky zvenčí. Nesnášel ty, kteří chodili „žalovat do Bruselu“a v nadcházejících volbách na Slovensku vidí nebezpečí toho, že by nerozhodli občané Slovenska, slovenští voliči, ale – jak říká exprezident – „komentáře v New York Times či v jiných zahraničních médiích, včetně českých“.

Tolik fakta. Samozřejmě kdokoli může s Václavem Klausem nesouhlasit, polemizovat s ním, zesměšňovat ho. Nicméně podporuje-li dlouholetý konzervativec levicovou stranu s populistickým vůdcem v čele, asi k tomu má důvod. Je třeba též připomenout, že Ficova strana patří do Strany evropských socialistů, a je tedy standardní demokratickou stranou. Klausův krok lze tedy přičíst autentickému zděšení z konformizace médií a tlaku, který je na Slováky vyvíjen zvenčí.

Další rovinou, ze které můžeme posuzovat exprezidentovy kroky, je například vliv, který může jako exprezident a expremiér na Slovensku uplatnit. Aniž bychom Václavu Klausovi křivdili, lze očekávat, že drtivá většina slovenských voličů se na jeho podporu ohlížet nebude.

Někdo může říci, že je ostudou, když politik spojený s budováním demokracie v České republice napomáhá podivnému populistovi. Znamená to tedy, že čeští politici mají podporovat jen některé slovenské strany? Které ano a které ne? Není v tomhle postoji přítomná silná nedůvěra v demokracii a snaha ji nějakými „jinými prostředky“okleštit, aby se zabránilo vítězství stran, které my nechceme. Problém je v tom „my“. Vítězství Trumpa, Orbána, Meloniové a možná i Fica či dalších, kteří teprve přijdou, jsou přece do velké míry reakcí na to, jak se chováme „my“.