Macron zastáncem rozšíření EU. Co chceme my?

Server Politico.eu si všímá toho, že z francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se po počátečním váhání stává jasný zastánce Ukrajiny v NATO a v EU. Na počátku války se Macron pokoušel jednat s Putinem, což ale k ničemu nevedlo. Promarnil prý příležitost převzít iniciativu, říkal věci, jako že Rusko chce „bezpečnostní garance“, a nechal prý zbytečně velký prostor Borisi Johnsonovi, aby byl nejhlasitějším zastáncem Ukrajiny.

Nyní je Macron jedním z nejsilnějších zastánců Ukrajiny v EU. Slibuje „podporu až do vítězství“, je lídrem ohledně členství Ukrajiny v NATO i vojenské podpory. Když Macron ještě zvažoval, že bude hrát roli moderátora mezi Putinem a Zelenským, byl ohledně dodávek zbraní a podpory Ukrajiny spíše prudérní. To se ale podle serveru velmi změnilo.

Politico.eu konstatuje, že k největšímu posunu dochází ohledně rozšíření

EU. Tady prý Francie usilovně jedná a probíhá čilý diplomatický ruch za zavřenými dveřmi. Francie prý chce být politickým lídrem rozšíření. Francie různě živě konzultuje a testuje možné červené linie. Na začátek příštího roku chystá Macron v tomto směru velký projev a velké politické vystoupení, kde chce navázat na svůj projev o Evropě na Sorbonně z roku 2017.

Ještě v roce 2019 byl Macron proti otevření přístupových rozhovorů s Albánií a Severní Makedonií. Francie vždy říkala, že EU se musí před rozšířením prohloubit, protože jinak by rozšíření mohlo vést k tomu, že Unie bude dysfunkční. Nyní mluví Macron ve věci rozšíření EU o „statečnosti“a Francie opět přichází s myšlenkou „vícerychlostní Evropy“.

Tolik stručné výpisky z článku na serveru Politico.eu. Než začnou čeští zastánci rychlého rozšíření EU o Ukrajinu slavit, měla by v Česku proběhnout debata o tom, co vlastně chceme.

Tradiční francouzská politika prohloubení integrace v jádru EU se totiž s „otočkou“, kterou naznačuje Politico.eu, vůbec nevylučuje.

Kdyby bylo více koncentrických kruhů a vícerychlostních stupňů integrace, mohla by se Ukrajina ocitnout v EU rychle, ale asi v tom nejvíce vnějším integračním okruhu. De facto by měla přístup na jednotný trh, ale možná by teprve musela čekat na vstup do nákladné a střežené kapitoly jménem společná zemědělská politika. Ve vnějším okruhu by se spolu s Ukrajinou mohl ocitnout každý, kdo se více integrovat už nechce, a hlavně možná každý, kdo není v eurozóně nebo do ní nechce. Hlubší integrace eurozóny byla přece vždy francouzská politická priorita. A tradičně se tomu vždy bránilo Německo. Německo se v souvislosti s větší integrací eurozóny obávalo většího tlaku na další společné zadlužování. Zároveň bylo v zájmu Německa držet země jako Polsko nebo Česká republika relativně blízko evropskému integračnímu jádru, a ne tyto země odstrkovat ze středu Evropy kamsi na východ.

A shodou okolností by se odstrčením na periferii EU „zbavila“toho, že musí pořád řešit „trouble makery“ohledně vlády práva a svobody tisku a médií, tedy Polsko a Maďarsko. Když nejsou v samotném jádru, ale jen v jakémsi vnějším integračním okruhu spolu s Ukrajinou, tak „ať si vlastně dělají, co chtějí“, může leckdo říci.

Vše se může začít lámat třeba na tom, kdo bude po případném vstupu Ukrajiny do EU čistým plátcem do evropského rozpočtu. Těm, kterým se nebude líbit nová role čistých plátců, může být vzkázáno, že jim přece bude fajn ve vnější a lehčí integrační vrstvě, jejíž spojnice s EU bude stát hlavně na volném obchodu. Do takové EU s různými stupni integrace by se pak klidně mohlo vrátit i Spojené království a vstoupit třeba společně s Ukrajinou.

I v Česku se jistě najde leckdo, komu by tohle moc nevadilo. Bylo by ale dobré si náš národní zájem v tomhle ohledu pořádně promyslet a do hloubky prodiskutovat. Jak se říká anglicky, „be careful what you wish for“, tedy česky asi nejlépe „dejte si pozor, jestli opravdu chcete to, co si myslíte, že chcete“.