1. Největším kouzelníkem je sám Čas

Není to tak, že by si u nás málo lidí šporovalo na penzi. Problém je, že vzhledem k očekávané výši státního důchodu si dáváme na stranu málo peněz a většinou příliš opatrně. Přitom by stáří mohlo být v budoucnu i fajn – dokážeme-li se vymanit z některých

Aby bylo jasno: tento seriál vám neporadí, jak se stát Warrenem Buffettem. Kdyby měl autor kouzelné investorské kukátko, tak místo psaní do novin sedí někde na Novém Zélandu a na dohled Hobitína potahuje z té nejdražší dýmky ten nejdražší tabák. Máme úplně jiný úmysl: rozbít stále zakořeněnou víru, že za naše důstojné, neřkuli blahobytné stáří je odpovědný stát, a ukázat různé vzorce příprav na podzim života. Určitě vám nebudeme doporučovat nějakou investiční strategii či konkrétní finanční produkt.

Cestou mezi řečí rozšlapeme několik oblíbených mýtů: třeba že si na penzi spoří málo lidí, že je hraní na burze riskantní jak sázení sportky, že si na penzi musí šetřit každý.

Je to úplně naopak: v Česku si spoří hodně lidí, pasivní investování je klidné jako plavení se po Berounce a – propagandě finančních poradců navzdory – pro některé lidi je dokonce racionální vůbec si na penzi nešetřit. Fakt.

Být zadobře se svým okolím

Možná namítnete, že žádnou víru v pečovatelský stát nemáte a nikdy jste neměli. Je však opakovaně změřeným faktem, že většina národa je v penzijním věku zcela závislá na penězích ze státního rozpočtu. „Pětadevadesát procent hotovostních příjmů penzistů tvoří peníze od státu. Primárně z důchodového systému, ale i sociálních dávek a podpor,“říká ekonom Vladimír Bezděk, jeden z největších znalců penzijních systémů u nás.

Tento mindset, nastavení mysli, a převažující kulturu je ve vlastním zájmu potřeba zlomit. Posunout. Předělat. Jak vidíme letos v přímém přenosu v hádkách o penze, nikdo nechce být nevolníkem toho, jak se zrovna usnese parlament.

Nejdůležitější přípravou na stav ubývajících sil a příjmů je být zadobře se svým okolím. Se svým partnerem, jenž vám při infarktu zavolá erzetu a který si všimne podivné pihy na zádech. Se svými dětmi, které jsou obvykle rozhodujícími spojenci při hledání optimální zdravotní a sociální péče. Ostatně nejstarší z našich spolupracovníků, třiašedesátiletý Jiří Rusnok podotýká, že „v přípravě na důchod opravdu primárně nejde o vhodnou investiční strategii“. Bývalý premiér, guvernér i předseda penzijního fondu a nyní muž už kouskem jedné nohy na odpočinku dodává: „Z mého pohledu je důležitější mentální připravenost na tuto zásadní změnu.“

My se tady však budeme věnovat jen financím.

Nemusíme se bát, že ve stáří budeme mít hlad. Nebudeme. Netřeba se děsit, že „nebude na důchody“. Bude, dycinky bude. Dokud český stát komplet nezbankrotuje, důchody bude ČSSZ vždycky vyplácet, za prvé má tuto povinnost ze zákona a za druhé penzisté jsou a budou čím dál vlivnějším voličským balíkem, na nějž si žádný politik nemůže dovolit vyloženě zaútočit. Ale stejně tak je jisté, že se vztah mezi obvyklým výdělkem a státní penzí bude zhoršovat.

Na stará kolena se budeme mít hůř než dnešní senioři. Pokud je dnes důchod skoro polovinou hrubé mzdy, tak tento luxus bude každým rokem klesat. Nejpřesnější je srovnávat medián čistých mezd s mediánem důchodů – prostě peníze, co vám přijdou na účet. (Mediánovou mzdu má ten, kdo stojí uprostřed řady všech zaměstnanců, mediánový důchod dtto.) Tak tedy čistý mediánový důchod odpovídal počátkem roku zhruba dvěma třetinám čistého mediánového příjmu, což je takřka královské.

Stejně tak neprožijeme na erární útraty v průměru skoro 30 let, jak se dnes daří zejména starším dámám. Poslední data říkají, že ženy pobírají starobní penzi v průměru 28,6 roku. V reálu tedy často výrazně víc, protože některé z dam mohly využít jak časného odchodu do penze (už od 54 let), tak rostoucí naděje dožití (přes 82 let). To je luxusní doba, o níž si nastupující generace budou moci nechat jen zdát.

Každého, kdo má průměrnou a vyšší mzdu, čeká v penzi příjmový pád. Či dokonce strmý pád, vydělává-li dejme tomu dvojnásobek průměru. Z osmdesáti tisíc padnete na osmadvacet. Hlady jistě neumřete a nikdo na vás, chudáka, nebude dělat sbírku – ale na udržení dosavadní životní úrovně to nebude, natož na léto na Seychelách.

Takřka všude se dočtete, že si na penzi spoří jen čtyři a půl milionu lidí a jak je to málo. Není. Ani náhodou. Čtyři a půl milionu dobrovolných střádalů je zhruba stejně velká množina, jako je takzvaná labor force, počet lidí v ekonomicky aktivním věku. A i když odečteme spořící seniory, tak si jen v penzijních fondech spoří 60 až 65 procent ekonomicky aktivní populace. „Tohle je jedna z nejvyšších měr participace ekonomicky aktivního obyvatelstva na světě,“připomíná Vladimír Bezděk.

Skutečně, v plně dobrovolném pilíři si u nás šporuje dost lidí. Klíčový problém je, že si vzhledem k očekávané výši státního důchodu dáváme na stranu málo – a povětšinou příliš opatrně.

Nebát se – a stáhnout apku

Budeme pracovat déle, penzi pobírat kratší dobu, a ta bude nižší (vzhledem k platům) než dnes. Zároveň ale nemůžeme jamrovat, že jsme to netušili a neměli čas se na takovou situaci připravit. Tušili a měli, na rozdíl od lidí, jimž je dnes osmdesát a víc.

Bude hůř, o tom nemůže být žádných pochyb. Ale pokud se vymaníme z našich lokálních myšlenkových stereotypů, může být stáří – myšleno tedy z hlediska peněz v kešeni – docela fajn. Protože zdánlivě složité investování nemá s takřka dobrodružným hraním na burze společného vůbec nic.

Je to – s prominutím – podobně složité jako si pustit film na Netflixu a méně riskantní než jízda po D1. Stačí jen dostat pod kůži pro část populace již zcela banální pojmy: složené úročení a pasivní investování.

Složené úročení znamená, že si zhodnocení nevybíráte a opět investujete, takže časem převažují „úroky z úroků“, kdybychom to chtěli převést do pravěké řeči bankovních účtů. V prvních letech je to nepodstatné, ale kdo začne investovat ve dvaceti, má již okolo padesátky na kontě násobky toho, kolik vlastních peněz vložil. Největší kouzelník je prostě sám Čas.

A že nevíte KAM investovat? Je to fakt extrémně jednoduché: buď velmi konzervativně do penzijních fondů, nebo volněji do podílových fondů, nebo si lze vybrat čím dál oblíbenější pasivní investování – prostě investujete do „všech“akcií na trhu, nejčastěji prostřednictvím nějakého pasivního fondu s minimálními náklady. Klidně tisícovku měsíčně. Jak připomíná Dominik Stroukal z Metropolitní univerzity a člen vládního NERV: „Dnes na základní investování do akcií existují i aplikace do telefonu, nikdy to nebylo jednodušší.“Má recht...

A je úplně šumafuk, jestli je vám dvaadvacet nebo dvaapadesát.