Mohamede, Mo-ha-me-de!

Už týden se ze školky pod našimi okny ozývá pláč, vřískání a jekot všeho druhu. Kdybych byla cynik, řekla bych, že nejsnesitelnější je, když děti pláčou, ubulené vzlykání nemá šanci dosáhnout stejných decibelů jako vytrvalý vřískot, v jakém někteří experti pokračují několik hodin a teprve pak se dají do pláče, protože je z té námahy šíleně rozbolelo v krku.

Populace mateřských školek v Anglii bývá mladší než třeba v Česku – obyčejně přijímají „žáky“od šesti měsíců až do věku, kdy začnou chodit do přípravky na školu, což bývá ve čtyřech letech. Posílat dítě do školky v Londýně není laciné – může to stát dva nebo dva a půl tisíce měsíčně, což je o dost víc, než činí očekávatelný plat běžného zaměstnance. Můžou si to dovolit jen lidé poměrně bohatí, anebo naopak dostatečně chudí, takže jim školku zaplatí sociálka. Vychovatelka Emma, starší paní, která prý „nic neumí, jen se celý život starala o děti“, mi se spikleneckým mrknutím prozradila, že na začátku školního roku dávají všichni zaměstnanci bedlivý pozor na to, aby všechny děti chodily domů tak roztrhané a špinavé, jak si přejí, nezávisle na tom, jestli ráno dorazily v sepraných teplákách a děravém tričku, anebo ve značkových šatečkách čerstvě vybalených z plastu. Rodiče, kteří každý den své děti oblékali jako na výstavu, s tím prý po čase přestanou. Emma zastává názor, že děti jsou děti a někdy je třeba vychovávat spíš jejich rodiče.

Školka je otevřená od sedmi do sedmi, a tak, pokud zůstaneme doma, posloucháme řev všeho druhu nějakých dvanáct hodin denně. Měla jsem z toho strach, když jsme se do tohohle bytu stěhovali, ale s překvapením jsem zjistila, že se na to dá zvyknout. Navíc už mi není dvacet, a tak mnohé ultrazvuky generované v útlých dětských hrdélkách prostě neslyším. Naštěstí zrovna autistický chlapeček, který křičí skoro pořád, tak činí natolik vysokým hláskem, že mi nejmíň polovina jeho projevu unikne. Pečuje o něj hlavně Emma, protože ani ona už nemá jemný sluch. Nejmladším vychovatelkám, které tu začaly pracovat, hned jak vychodily střední školu, v jeho přítomnosti docházejí ruce: nevědí, jestli si zakrývat uši, anebo se držet za hlavu. Emma jen sedí a opakuje: „Mohamede, Mohamede, Mohamede, Mohamede, Mo-ha-me-de!“dokud se chlapeček neuklidní. To je prý jediné, co podle jeho ošetřující lékařky funguje, teda většinou. Zátěžovou přikrývku tu mají taky, ale u takhle malého dítěte se zdráhají ji použít.

Když jdu přes dvůr a pokouším se tvářit, jako že mě z toho hlukového bince nebolí palice, vychovatelky mě ujišťují, že takhle je to jen na začátku školního roku, děti si brzo zvyknou a řev pomine. Už po pár dnech jsem zjistila, že nejspíš mají pravdu. Teď děti řvou nejvíc, když si je rodiče odvážejí domů. Ve školce se jim zalíbilo.