Československo kapitulovalo dvakrát
Mnichovská dohoda, od jejíhož podpisu brzy uplyne 85 let, sice byla prohrou demokracie a morální katastrofou, avšak rozhodnutí podvolit se diktátu mělo současně racionální a morální zdůvodnění, říká v rozhovoru pro LN Straka z Vojenského historického ústavu Praha. Dle něj se vědělo, že stát upadne do mocenské sféry Německa, ale také že životní síly národů zůstanou zachovány a že nedojde k válečné decimaci. „Edvard Beneš a vláda se obávali, co by přinesla prohrávaná válka. Že by společnost nesnesla, nevydržela fakt porážky, v jejím důsledku by nastaly vnitřní boje ještě v průběhu války a došlo by k naprostému rozvratu,“uvádí Straka.
Existují okolo Mnichovské dohody ze září 1939, tedy ujednání mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu, a s tím souvisejících událostí ještě nějaké otázky, na něž dosud neznáme odpověď?
LN
historik Karel
Ve vývojové ose problému, okolnostech, konkrétní faktografii či rekonstrukci událostí není sporu nebo bílého místa, které by nebylo poznáno z hlediska účasti hlavních aktérů. To proto, že téma Mnichova bylo předmětem publicistiky a potom historiografie už velice záhy po samotných událostech. Tedy jak po Mnichovu, během 2. světové války, tak i v poválečných desetiletích.
Existuje nesmírně obsáhlá a globálně zasahující historiografie a historizující publicistika a navíc – od oněch událostí vycházely i edice dokumentů.
LN A co nějaká další, méně známá fakta?
Myslím, že prostor pro úvahy a bádání je ještě v docela podstatné otázce, a tou jsou alternativy. Teď nemám na mysli fiktivní historii, ale zda, a pokud ano, tak jak uvažovali tehdejší rozhodující činitelé v Československu, Francii, Velké Británii, Německu a případně v Itálii o nějaké alternativě k jejich tehdejšímu postupu.
Sám jsem tento aspekt sledoval v souvislosti s Francií. Jejich zahraniční politika se de facto podřídila britskému appeasementu (označení pro pacifistickou politiku 30. let 20. století, kterou charakterizovalo ustupování agresivním stranám – pozn. red.) se svými specifickými cíli, ale Paříž počítala i s tím, že reálně může dojít k vojenskému napadení Československa Německem. Připravovali se na to, že k válce může dojít. Brali v úvahu, že by Francie mohla být postavena do role, kdy by se musela k případnému konfliktu aktivně postavit. I proto existovaly plány pro zásah proti Německu. Byla to poměrně velkorysá ofenziva z Alsaska směrem na Míšeň v útočném pásmu o šířce zhruba 100 kilometrů. Mimochodem – onen strategický úmysl byl mnohem širší než to, co bylo plánováno a co se uskutečnilo o rok později v souvislosti s Polskem.
Tedy něco jako plán B?
LN
Mnichovské řešení jim sice nevystavuje velký kredit, přesto šlo o velice zkušené stratégy a státníky. Věděli, že nějaký koncept musí mít po ruce pro případ, že by k válce došlo. Především pro
Adolfa Hitlera totiž ono v Mnichově ujednané řešení bylo neúspěchem – chtěl si zabojovat a dokázat světu, že Německo umí nasadit zbraně a dobývat své cíle silou. To mu bylo znemožněno.
Zvažovala se třeba alternativa mocenského převratu v Československu?
LN
Od Československa se očekávalo, že rezultát přijme; nepředpokládalo se, že by u nás došlo k nějakým zásadním vnitropolitickým změnám. Spíš šlo o obavy, že Německo vyjednávání přeruší a jednoduše vojensky napadne Československo. To pro ně byla reálnější možnost. Věděli, že v československém vnitřním politickém systému je možnost převratu méně pravděpodobná.
Možnost kupříkladu vojenského převratu a odmítnutí podrobit se byla tehdy u nás skutečně tak nízká?
LN
Ano. Vláda, drtivá většina politických stran a nakonec i vojáci si velmi dobře uvědomovali, co by to pro stát znamenalo. Prezident Edvard Beneš a vláda se obávali, co by přinesla prohrávaná válka. Že by společnost nesnesla, nevydržela fakt porážky a že by v jejím důsledku nastaly vnitřní boje ještě v průběhu války a nastal by naprostý rozvrat.
Československá demokracie i systém prošly krizí de facto nenarušeny. Po Mnichovu sice došlo ke zjednodušení vnitropolitického systému na dvě strany – vládní a loajální opozici –, ale stále se zůstávalo na platformách demokratismu. Pomnichovská demokracie sice byla již limitovaná a řízená, ale v zásadě to vydržela.
Tedy než vystavit národ naprosté porážce, vybrali si přijmout diktát a zachovat národ a stát v podobě blížící se co nejvíce předmnichovskému období – chápu to správně?
LN
Vědělo se, že stát upadne do vazalské pozice, nic jiného se čekat nedalo. Ale šlo o to, aby životní síly národů zůstaly zachovány a nedošlo k válečné decimaci za
situace, kdy byla státu odepřena pomoc od jeho spojenců.
Československý vojensko-strategický koncept byl vždy, a to podtrhuji, postavený na tom, že se republika nebude bránit sama, nýbrž v koalici. A za situace, kdy se tak evidentně stát nemělo, šlo o velmi racionální rozhodnutí – byť se s tím jako Češi těžce ztotožňujeme. Pochopitelně přineslo důsledky, ale mělo i své racionální a morální zdůvodnění.
Mimochodem, stejně uvažovali i ve Francii. Byl totiž velký rozdíl mezi uvažováním Britů a Francouzů. Bylo až s podivem, jak i v britském diplomatickém sboru panovala nízká informovanost o poměrech v Československu. Proto si také nechali leccos namluvit a velmi silně se nechali ovlivňovat nacistickou propagandou.
Ale Francouzi prakticky stáli u zrodu státu, byli první, kdo uznal právo Čechoslováků na vlastní stát. Znali zdejší situaci, národnostní a politické poměry velice dobře. A sami si uvědomovali, že když oni sami a ani Velká Británie nemohou a nechtějí Československu tváří v tvář třetí říši pomoci, takže bude skutečně lepší najít takové řešení, kdy stát sice přijde o část svého území, bude vystaven přechodu do německé sféry vlivu, ale nedojde k těžkým a krvavým ztrátám ve válce. A republika si i tak zachová určitý vojenský potenciál pro případnou změnu poměrů. Je doložitelné, že takto opravdu uvažovali.
V našem národním povědomí je někdy Beneš brán jako ten, kdo selhal. Nicméně nešlo jen o jeho rozhodnutí...
LN
Byla tu také vláda, kde se rozhodovalo kolektivně, byť samozřejmě platí, že názor prezidenta měl váhu. Beneš se dopouštěl chyb, ale kdo z politiků se jich vyvaruje? Sice byl znalec mezinárodních vztahů, jednou z jeho největších chyb však byla právě maximální víra v to, že Francie i Velká Británie pochopí, že nejde jen o Československo, nýbrž o vládu nad Evropou a dalším světem a že učiní kroky k zastavení agresora.
Beneš na to spoléhal prakticky celá třicátá léta, a to i když měl od vyslance ve Francii Štefana Osuského spoustu signálů, že francouzská společnost je rozpolcená a osciluje mezi mezi podporou Československa a nezasahováním do středoevropských záležitostí. Tato schizofrenie ovlivňovala francouzskou vládu v jejím rozhodování, zatímco pozice podporujících appeasement byly čím dál silnější.
Vnitřní nastavení Beneše mu to ale nedovolovalo přijmout. Musíme se však ptát, co jiného mu zbývalo. Jediná reálná alternativa byla opustit spolupráci s demokraciemi a dohodnout se s totalitou. Jenže o to se tehdy pokoušelo Polsko a víme, jak to dopadlo.
A mělo to i své pokračování, jemuž se někdy říká mnichovský syndrom. Beneš se v západních demokraciích strašně zklamal, i když ne v demokracii jako takové.
Hledal alternativu, jíž byl Sovětský svaz. V něm viděl, a nejen on, záštitu. A zde došlo k opakování chyby. Ani dnes si asi nedokážeme představit a domyslet hloubku jeho zklamání. Právě kvůli tomu byl Beneš, bytostný demokrat, ochoten přehlížet totalitní podstatu sovětského režimu. Domníval se, že republika sice bude velmi úzce spolupracovat se Sovětským svazem, ale politika a společnost budou po válce imunní vůči snaze nastolit zde sovětizaci vnitřních poměrů. To byla jeho druhá fatální chyba, byť měl řadu signálů a nepochybně si uvědomoval, co je sovětský režim zač a o co Stalin usiluje. Beneš se domníval, že to stát i společnost dokážou ustát. Nedokázaly...
LN A přetrvávají u nás, třeba v české historiografii nějaké představy o mnichovských událostech, které se ale nezakládají na faktech?
My bereme Mnichovskou dohodu a její přijetí 30. září 1938 jako jediný zlomový bod. Málokdo ve veřejnosti, včetně té zasvěcenější, si uvědomuje, že finální rozhodnutí byl sice Mnichov, ale kapitulace zde nastala již 21. září 1938. To by si česká společnost měla uvědomit. Právě na to naráží například historik Jan Tesař, mluví-li o tzv. mnichovském mýtu. Prezident a vláda tehdy vyslovili souhlas s přijetím tzv. britsko-francouzského plánu na odstoupení pohraničních českých zemí s více než 50 procenty obyvatel německé národnosti. Neváhal bych to nazvat prvním podvolením se.
O dva dny později to překryla mobilizace, heroický nástup armády a společnosti, odhodlání bránit se. Ale je zde jeden zásadní háček. Vláda Milana Hodži přijala britsko-francouzský plán. A po ní nastoupivší vláda Jana Syrového sice byla vládou obrany republiky, ale též na sebe převzala souhlas s přijatým plánem. Nabízí se zásadní otázka: O co vlastně by se bývalo ve válce bojovalo? Válčilo by se o to, nevpustit nepřítele dál, než na co jsme – nazvěme to první kapitulací – již přistoupili.
Armáda, která skutečně chtěla bojovat, se po 21. září fakticky připravovala na obranu státu, o jehož pohraničí v českých zemích se vlastně dopředu vědělo, že bude po oné první kapitulaci vydáno. Málokdo si to ovšem v té době byl ochoten připustit.
Myšlenky historika Jana Tesaře o mnichovském mýtu, tedy pocitu, že jsme byli zrazeni, se upínají právě k 21. září. Podle něj jsme dotyčná území vydali my sami a nehodláme si to připustit. Musím se ale ptát: Jaká byla alternativa, když spojenci odepřeli pomoc a velmi brutálně tlačili na československé podvolení se? To byla absolutně bezvýchodná situace, která nutila prezidenta Beneše a vládu k neústavním krokům.
Avšak oni si to během rozhodování o přijetí první kapitulace uvědomovali. Předseda vlády Hodža se vyjádřil, že plán v tuto chvíli vláda přijímá, ale předpokládal také, že v nejbližším období budou tyto změny předloženy Národnímu shromáždění a to s přijatým řešením vysloví souhlas. V souhrnu šlo o porážku demokracie a toto byl postup lidí, kteří si uvědomovali, že poškozují vlastní stát. Ale jakou měli jinou možnost? Šlo o nesmírně těžké rozhodování.
LN Dá se vlastně vyčítat Francii a Velké Británii nechuť znovu válčit dvacet let po konci strašlivé první světové války?
Podstatné je si uvědomit, že zkušenost a prožitek první světové války byl rozdílný ve společnosti francouzské, britské a československé. Na území Československé republiky se tehdy nebojovalo. Jistě, ve válce padlo v řadách rakousko-uherské armády zhruba čtvrt milionu mužů, umírali také legionáři.
Ale onen prožitek války, hlavně ve Francii, byl nesrovnatelně katastrofálnější. Mělo to i hluboké demografické důsledky. A totéž se týkalo Velké Británie. Byť se na jejím území neválčilo, ztráty měla neméně tragické. Z hlediska humanity je to věc pochopitelná a těžko těm lidem něco vyčítat, zvlášť pokud o průběhu první světové války něco víme a bojiště jako Verdun nebo Sommu navštívíme.
Ovšem měl-li být zachován mír, přece jen tyto mocnosti měly snad ještě najít v sobě dostatek vnitřních sil, aby odhodláním nasadit mocenskou sílu novou válku odvrátily. K tomu měly v celém meziválečném dvacetiletí spoustu příležitostí.
V tomto smyslu byli Francouzi zhruba do poloviny 20. let velmi agresivní. Dokonce natolik, že je to zbavovalo partnerů v zahraničí, viz například okupace Porúří a silové vymáhání reparací. Tuto politiku však nešlo uplatňovat donekonečna. V polovině 20. let už každý rád zapomněl na válku a na její útrapy. Je to naprosto pochopitelné. Ale přes to všechno měla existovat vůle ty síly nasadit.
V roce 1938 už totiž nešlo o záchranu míru, ale o zoufalou snahu odvrátit válku a snad ji i odložit. Zejména Francie si uvědomovala, že ke konfliktu někdy dojde. Boj o mír byl prohraný zhruba v roce 1936, kdy demokracie dovolily Německu obnovit svoji vojenskou přítomnost v Porýní. To byla poslední, smrtelná rána systému. Synonymem k míru se stalo odvrácení války.