Všechnu moc imaginaci
Islandské zpěvačky Björk pokračovalo toto úterý ve vídeňské Stadthalle. Obsahově se koncert od toho sobotního pražského samozřejmě nijak nelišil, u takto pojaté show by to ani nebylo možné. Snad jen některé detaily napověděly trochu víc o mentalitě zdejší
Začalo to už u vchodu do haly. Zatímco před českou O2 arenou vždycky vypadá početný chuchvalec lidí snažících se procpat do vchodů jako bratrovražedný boj, Rakušané stáli – aniž by je kdokoli aktivně organizoval – ve způsobných dlouhých řadách, ať už šlo o páry středního věku přicházející rovnou z práce nebo skupinky pečlivě vystajlovaných mladých dívek. Fronty běžely jako na drátkách, už proto, že prohlídky a případné zabavování nebezpečných předmětů probíhaly střelhbitě osobním „šacováním“ochrankou (samozřejmě vždy v souladu s pohlavím návštěvníka či návštěvnice), nikoli složitým vykládáním věcí z kapes a procházením rámy. Ani často u nás „na heslo“fungující turnikety nezdržovaly, ve dveřích prostě stál starší pán se čtečkou a odbavoval jednoho po druhém s nevídanou rychlostí.
V příjemné hale, která je očividně o něco menší než naše „outůčko“, je pohodlné sezení s řadami s dostatečným prostorem pro libovolně vzrostlého návštěvníka. Úvodní hlášení s prosbou o nenatáčení a nefotografování na mobily s poukazem, že dostatek fotografií najdou zájemci na zpěvaččiných oficiálních stránkách, přijalo publikum nadšeným aplausem – u nás nevídáno.
Na surrealistické stopě
To jsou ale všechno technikálie, které je sice dobré zmínit, ale se samotnou show vlastně nijak nesouvisejí. Podstatné je, co mohl během té následující zhruba hodiny a půl návštěvník koncertu z turné Cornucopia zažít. Pokud se totiž ponořil skutečně dovnitř
toho, co viděl a slyšel, dostal se do zcela jiné reality, než která na něj čekala mimo prostor haly.
Recenzenti současných koncertů Björk kdekoli na světě často tematizují v první řadě jejich environmentální rozměr. Už proto, že po falešném konci jako „první přídavek“promluví z plátna aktivistka Greta Thunbergová, ve Vídni přijatá jednohlasým aplausem. Žádné pohvizdování jako v Praze tady ani jednou nezaznělo a můžeme se dohadovat, zda to bylo dlouhou demokratickou tradicí a z ní vycházející slušností, shodným vyladěním publika, anebo prostě tím, že fanoušci už věděli, na co jdou. Jenomže tato linie, byť samozřejmě nepřehlédnutelná, byla přece jen v menšině. Tou hlavní byla snovost, zavedení do naprosto originálního světa islandské tvůrkyně a v neposlední řadě jejích
nejbližších spolupracovníků, argentinské režisérky této show Lucrecie Martelové, scénografky Chiary Stephensonové a několika kostýmních výtvarníků a vizuálních umělců.
Málokdo si možná vzpomene, že Björk byla v 80. letech, ještě než nastoupila hudební kariéru v kapele Kukl a následně Sugarcubes, členkou islandské studentské surrealistické skupiny Medúsa. Kromě ní tam působil mimo jiné třeba i dnes relativně známý spisovatel Sjón, ostatně autor některých starších zpěvaččiných textů. Ten před časem v rozhovoru pro český kulturní magazín UNI uvedl, že jedněmi ze vzorů členů Medúsy byli i čeští surrealisté, a vysloveně nadšeně hovořil o Toyen a Jindřichu Štyrském. Může to být náhoda, ale nemusí, když autorovi této recenze připadaly mnohé z projekcí
velmi příbuzné právě tvorbě těchto dvou českých umělců, stejně jako obrazům jejich německého kolegy Maxe Ernsta. A některé scénické a choreografické prvky se odehrávaly v jakémsi oparu ne nepodobném dílu presurrealistického filmaře Georgese Méliése. Zkrátka jako by i Björk a „její lidé“tvořili pod starým surrealistickým heslem „Všechnu moc imaginaci“. Ta spíš zavádí každého posluchače po jeho vlastní linii chápání celé show než k nějakému všeobecnému „pravdařství“, do kterého se tuto vrcholnou umělkyni někteří snaží zaškatulkovat.
Není místo pro civilnost
Hudebně sestával koncert převážně z písní předposledního alba Björk Utopia, těch zaznělo jedenáct, a posledního Fossora , ty byly čtyři. Po jedné pak ze starších desek Debut (1993), Post (1995), Vespertine (2001), Medúlla (2004) a Vulnicura (2015). Přičemž všechny písně byly úpravami a aranžmá sjednoceny pro provedení vlastně vcelku bizarním ansámblem, skládajícím se ze sedmičlenného souboru islandských flétnistek a klarinetistek Viibra, harfenistky Katie Buckleyové, elektronika Bergura Thórissona a perkusisty Manu Delaga, jehož zdůrazněný rakouský původ při závěrečném představování kapely vzbudil v celé hale nával vlasteneckého citu.
Hudba, kterou v této podobě provozuje Björk, je vlastně čirá alternativa, vzdálená od rocku, kterému se věnovala v mládí, nebo chytrého popu, za nějž by se dala označit její pozdější alba. Elektronika společně s ryze akustickými zvuky dokonale jiskří, vytváří však zejména plochy a stěny. Melodie, rozhodně ale žádné na první dobrou zapamatovatelné popěvky, jsou především záležitostí brilantního zpěvu Björk, jejíž hlas i v sedmapadesáti zní mladistvě s typickým dětským témbrem. Dokonalá je i dynamika, ve které je prostor na extázi i komorní ztišení, stejně jako uhrančivost a hypnotismus. Jen ne civilnost. Ale ta v takto opulentní, vlastně divadelně pojaté show ani nemůže mít místo. Vlastně jediným takovým okamžikem, kdy Björk ze své role vypadává, byť je i nadále navlečena v jednom z krásně bláznivých kostýmů, je ono závěrečné představení spoluhráčů. A samozřejmě srdečné poděkování v němčině.
Björk: Cornucopia Tour Stadthalle, Vídeň, Rakousko 19. září 2023