Vyprávím příběhy pro své potěšení
Jeden z nejdůležitějších českých spisovatelů po roce 1989 Jiří Kratochvil (1940) právě vydal novou knížku: novelu plus sedmero povídek. Vše pod názvem Klošár aneb Co si mamlasové povídali. Ke své nové knížce podotýká, že by mohl celý svůj spisovatelský ži
Čím vás tak zaujali ti „čtyři mamlasové“, co podpírají stejnojmenný dům v Brně? Na obálce vaší knížky skončili už podruhé…
LN
Mé vysvětlení není historické, ale jen osobní. Vždycky mě těšilo, že atlasové tam vypadají tak komicky, až srandovně. Podpírají tím pádem i mé přesvědčení, že mé město, Brno, má výjimečný smysl pro humor. Teď právě píšu jakési své literární paměti a tam bude jedna kapitolka věnovaná právě srandovnímu Brnu. Ostatně v říjnu mi vyjde Kapesní román pro kapsáře, v němž představím Brno kapsářské. Smysl pro humor je pro mě to nejdůležitější, a to nejen v literatuře.
LN Takže píšete dál! Žádná poslední knížka se nekoná…
Samozřejmě mi hrozí, že demence pokročí tak daleko, že budu vyprávět už jen blbosti a už nepoznám, že jsou to blbosti, ale nakladatel to pozná. Takže potom už žádná knížka a budu si blbnout už jen sám pro sebe.
LN Proč je důležitý v literatuře smysl pro humor?
Neumím si představit dobrý román, v němž by chyběl smysl pro humor, to je prostě nemyslitelné!
V titulní novele vaší nové knihy je to samý převlek, osudová role, proměna. Píšete o ní jako o romanetu. Byl vám tady sudičkou Jakub Arbes, je to pocta jeho literární práci?
LN
Arbesova romaneta už zestárla, jsou dnes už mrtvá, ale fakt je, že on první použil ten termín, takže napsat romaneto znamená oživit ho, pardon, chci říct exhumovat ho.
Vy jste si mimochodem loni vyzkoušel jeden převlek osobně: novelu Strach a bída strašidel, podepsanou Josef Merhaut. Proč mystifikace?
LN
Udělal jsem kopanec, když jsem vydal svého Merhauta v nakladatelství
Větrné mlýny, jako předtím už své dvě knížky, a to přesně v té samé podobě a s báječnými ilustracemi Kateřiny Wewiorové. Takže bylo moc snadné uhodnout, že jsem autorem.
Mystifikace je pozoruhodný, nádherný fenomén. Za sovětské okupace jsem publikoval několik básniček z dívčí milostné poezie pod jménem Věry Kyprové. A mystifikaci je věnována má povídka Smrt krále Kandaula, která vyšla v americkém výboru z české literatury a zároveň v ruském časopiseckém sborníku, shromažďujícím slavné literární a výtvarné mystifikace z celého světa. A teď připravuje režisérka Monika Rychlíková filmové zpracování té mé dlouhé mystifikační povídky.
LN Josef Merhaut je reálná historická figura. Máte k němu blízko?
Spisovatele Josef Merhauta ctím jako prvního spisovatele, pro něhož se Brno stalo literárním tématem. I když už taky zastaral a žije už jen Štursovým pomníkem na centrálce a bustou v Lužánkách – a Merhautovou ulicí.
LN Věříte na strašidla?
Ano, docela věřím. Vždyť ne zas tak dávno strašil v naší nejvyšší politice Andrej Babiš.
Ve vaší nové knížce se potkávají texty z šedesátých a sedmdesátých let s texty o půlstoletí mladšími. Poznal jste se v těch dávných povídkách, když jste je repasoval pro přítomnou knížku?
LN
Nedokážu přepsat nějaký svůj starší text, aniž bych ho repasoval. Rozložím si ho a zas trochu jinak poskládám. A mohl bych celý svůj spisovatelský život redukovat na neustálé repasování jediné povídky. Ale možná že se tak stalo a všech mých třicet knih je vlastně jediná, pořád znova repasovaná povídka.
Některé z těch starších textů vyšly v Hostu do domu. Ostatně svým přátelům Uhdemu, Trefulkovi a Skácelovi, kteří tam pracovali v redakci, jste knihu připsal. Čím byl ten časopis pro vás jako autora určující?
LN
Nejen tím, že jsem mohl publikovat v tenkrát nejlepším literárním časopise, ale taky tím, že Host do domu byl jakýsi můj literární domov.
LN Stýská se vám po něčem z té doby?
Po šedesátých letech, kdy jsem publikoval v Hostu do domu, a po osmdesátých, kdy jsem publikoval v literárním disentu
Ludvíka Vaculíka. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl přátelit taky s dvěma mimořádnými osobnostmi: Milanem Kunderou a Ivanem Vyskočilem. Dali mi to nejcennější: odvahu psát právě tak, jak to umím. O setkání s Milanem Kunderou je má knížka Je suis Paris a mám tlustou obálku dopisů od Ivana Vyskočila.
LN O něm knížku nechystáte? Ve svých literárních vzpomínkách věnuju kapitolu i Ivanu Vyskočilovi.
LN V novince máte taky dva texty na aktuální téma: ruská genocida na Ukrajině. Jak se díváte na otázku angažovaného psaní?
Pro mě je angažované psaní něco nesmírně vzdáleného. Vyprávím příběhy pro své potěšení a pro to, čemu Vladimir Nabokov říkal estetické blaho. Ale ruská agrese na Ukrajině je něco, k čemu nedokážu mlčet, tím spíš že můj dědeček z matčiny strany František Žyla byl Ukrajinec. Ale napsat dobrou angažovanou povídku je pro mě nesmírně obtížné. Však Milan Uhde tvrdí, že ve všech mých románech je přítomna politika, vlastně angažovanost. Ale pokud opravdu, tak se tak stalo neúmyslně, spontánně.
LN Co vás u literatury celoživotně drží? Co vás nutí k psaní?
Můj oblíbená kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez nazval své vzpomínky Žít, abych mohl vyprávět. Já to obrátil, své literární vzpomínky nazvu Vyprávět, abych mohl žít. Nedovedu si totiž svůj život bez vyprávění představit. Už v klukovských časech jsem byl pilným vypravěčem, tedy kovbojek a cliftonek. A teď právě kromě těch literárních vzpomínek píšu další povídkovou knížku. A až se – a obávám se, že už brzo – octnu v pekle, tak si tam z čertů vychovám své posluchače.