Klima a světový pořádek

Drsné a zbrklé zásahy všechno zhoršují

Titulky: Šéf OSN António Guterres varuje, že lidstvo se uvaří globálně zaživa. Námezdním dělníkům v Kuvajtu odcházejí ledviny, protože jejich těla jsou vystavena nepřijatelným teplotám. Vojenská námořnictva plánují, jak se bude bojovat v Arktidě, až ledovce roztají. – Komentátor deníku Wall Street Journal Walter Russell Mead si všímá toho, že v roce rekordních veder, destruktivních bouří a divokých požárů se také začínají srážet požadavky klimatického hnutí s ekonomickou a politickou realitou.

Emise CO2 sice rostou, ale ještě rychleji roste odpor vůči klimatické politice. V Německu šéfové firem a politici varují před deindustrializací. Vysoké ceny energie vedou evropské firmy k úvahám vyrábět jinde. Přesun od spalovacích motorů k autům na baterie zredukuje zaměstnanost v automobilkách a učiní z Číny dominantního globálního producenta aut. Čínská elektroauta zaplavují světové trhy. Čína již předstihla Německo a dýchá na záda Japonsku, které je dosud největším světovým producentem aut.

Čína otevírá jednu uhelnou elektrárnu za druhou a hraje si se světem zelených dotací stejně efektivně jako se Světovou obchodní organizací. Čína má největší prospěch z celé západní klimatické politiky. Čínské firmy vlastně vesele inkasují dotace, které naivní západní daňový poplatník posílá na boj s klimatickou změnou.

Nechuť k zelené politice

Rostoucí masa environmentalistických dotací a politických změn se střetává s reálným světem, který podřízl větev pod touhou zelených po větším pokroku.

Úsilí omezit produkci fosilních paliv v zemích jako USA předalo velký tržní podíl zpátky Rusku a organizaci OPEC. To zase podporuje válečný stroj Vladimira Putina a plní pokladny nejodhodlanějších obhájců průmyslu fosilních paliv.

Zisky z prodeje ropy a plynu proudí do suverénních fondů zemí OPEC, jako jsou Saúdská Arábie a Kuvajt, které tím získávají vliv leckde ve třetím světě. Nezamýšlená zelená podpora zemí OPEC vede k takovým paradoxům, že environmentální konferenci OSN COP28 bude předsedat Sultan Al Jaber ze Spojených arabských emirátů, který vede firmu Abu Dhabi National

Oil Company, což je jedna z nejmocnějších firem na fosilní paliva na světě.

A je tu ještě jedna temná realita, které si jaksi nestihli všimnout technokraté připravující tranzici energetiky. Optimistické kalkulace jako by počítaly s tím, že nízké úrokové míry tady budou věčně. Nyní se ale vrátily normální úrokové míry, najednou spoustu zelených projektů nedává smysl a fosilní paliva jsou pro spotřebitele atraktivnější. Mnohé větrné farmy už se jeví jako neekonomické. Vlády čelí vyšším finančním nákladům kvůli rostoucím úrokovým mírám a v nové inflační éře spotřebitelům vadí zvyšující se ceny. Není jasné, jak se budou platit další vysoké účty za zelené politiky.

Narůstá nechuť k zelené politice. Ta ale navíc není úspěšná ve snižování emisí. Emise CO2 v loňském roce globálně vzrostly o jedno procento a byl by to mnohem větší nárůst, kdyby postpandemické oživení v Číně nebylo tak pomalé.

Světový energetický systém je velice komplikovaný a propojený s dalšími komplexními systémy od financí po geopolitiku. Humpolácké intervence do jemně vybalancovaného systému budou mít překvapivé, drahé a nevyžádané vedlejší dopady.

Přitom by environmentalisté právě tomuhle měli rozumět ze všech nejlépe. Nejdůležitější vhled všech ekologických hnutí v minulosti spočíval v tom, že s komplexními přírodními systémy je třeba zacházet opatrně a s respektem. Drsné a hrubé intervence – jakkoli třeba míněné dobře – mohou všechno jenom zhoršit. Stačí vyhubení jednoho predátora a změní se celý ekosystém. Ekologové si dříve byli vědomi nákladů nezamýšlených konsekvencí, žádali po politicích opatrnost a zdrženlivost a byli advokáti toho, že je třeba nechat samovolně působit přírodu.

Dnešní zelení aktivisté tyhle pravdy dávno zapomněli nebo si je nikdy neosvojili. Důsledky vidíme všude kolem a teprve začínáme platit. Špatně promyšlené zelené politiky často designované na základě osobních sobeckých zájmů lobbistů za obnovitelné zdroje budou stát ekonomicky a politiky strašně moc a přitom efekt na emise bude i nadále zklamávat. Nejpravděpodobnější důsledek je, že politická teplota ohledně klimatických intervencí bude i nadále stoupat, zatímco skutečné efekty klimatických politik budou chabé.

Ekologové dříve žádali po politicích zdrženlivost. Dnešní zelení aktivisté mnohé pravdy dávno zapomněli nebo si je nikdy neosvojili.

Omluva Václavu Klausovi

Tolik W. R. Mead. K tomu několik poznámek. Proč takhle nepsal už dávno? Ani pravicový deník WSJ nebyl dosud k zeleným politikám takhle ostře odmítavý. Proč opoziční kandidát Donald Trump mluví jen o „ukradených volbách“, a ne o tomhle fiasku?

A není už na to probuzení pozdě? Nejde přece jen o aktivisty, ale o oficiální politiku vlád, komisí, bank, finančního sektoru, ESG. Nevypnuli už Němci jaderné elektrárny, které už nejde zpátky nahodit?

A ještě jedna věc. Zatímco na Západě zní tento americký článek nově a provokativně, v Česku a v jiných postkomunistických zemích si tohle odjakživa myslel skoro každý nositel zdravého selského rozumu, který zažil minulý režim. Holt jsme si tady prožili svoji zkušenost s ideologickým fanatismem a pokusem o realizaci utopie v praxi. A ještě si pamatujeme, jaký je rozdíl mezi vědcem a oprsklým svazákem. Pamatujeme si „poručíme větru, dešti“. A ještě bych se v tomto ohledu rád omluvil Václavu Klausovi, který tohle říkal správně a dávno.