Den útisku rozhlasu a televize
Vdobách zaplať Přírodo nenávratně (jak alespoň doufám) minulých bývalo 21. září v kalendářích komunistických propagandistů a kulturtrégrů vyznačeno obzvláště tučnou červení: byl to jejich svátek, Den tisku, rozhlasu a televize. Důvod volby data byl zřejmý – toho dne roku 1920 poprvé vyšel deník Rudé právo (ač sama KSČ vznikla až o osm měsíců později).
Dnešní připomínka takového pseudosvátku není tedy letopočetně kulatá, zato je však aktuální: jednak se za pár dní ujme funkce nový ředitel ČT a jednak se velmi nedávno vedla a ještě asi i trochu vede veřejná debata o financování veřejnoprávních sdělovacích prostředků, potažmo rovnou o jejich existenci. A právě v tom tkví naléhavost připomínky časů, kdy jsme taková média neměli.
Jistěže jakékoliv paralely mezi tehdejší a dnešní situací nemohou být přímočaré. Komerční média, která tehdy neexistovala, nepochybně nesledují stejné cíle jako komunistická propaganda, přirozeně se však řídí svými cíli komerčními, přičemž není zaručeno, že mezi ně bude trvale patřit objektivita zpravodajství, fundovanost naučných pořadů (ba vůbec jejich existence) či alespoň mírná kultivovanost obsahu. Státní média dnes neexistují, kdyby však vznikla, byla by zřejmě závislá na státním rozpočtu, a tedy na stranách tvořících parlamentní většinu: to sice jistě není shodné se situací z předlistopadových dob, už jen proto, že tato většina se může po každých volbách proměnit, ale ani tak to evidentně není dobrý nápad.
Zdá se mi proto, že zánik veřejnoprávních médií by více problémů přinesl než vyřešil – míním z hlediska potřeb demokratické společnosti (z jiných hledisek to jistě může vypadat jinak). A to i když je potřeba přiznat, že současná situace má k ideálu občas daleko: o spisovném vyjadřování redaktorů České televize se až na několik čestných výjimek nemá cenu šířit, objektivita zpravodajských pořadů veřejnoprávních médií je nezřídka pochybná (stačí si mj. vzpomenout na prezidentské debaty ČT: ač jsem od samého začátku druhého kola byl rozhodnut volit současného prezidenta, protože jsem nebyl přesvědčen o tom, že by jeho protikandidát Českou republiku zvládl důstojně reprezentovat, vnímal jsem očividnou stranickost moderátora jako nefé- rovou a nežádoucí), a nevyvážený je občas i výběr témat. To však nic nemění na tom, že nápady na zestátnění Českého rozhlasu a České televize či na změnu jejich financování do podoby vysílání přístupného pouze (dobrovolným) předplatitelům jsou příklady známého tvrzení o tom, že každý problém, i ten sebenáročnější na pochopení a sebesložitější na vyřešení, má všeobecně srozumitelné a jednoduché nesprávné řešení.
Působení veřejnoprávních médií, jak je v podobě BBC založila země s nejstarší demokratickou tradicí a jak fungují v dalších zemích, je veřejný statek prospěšný demokracii, a mělo by proto být, alespoň v principu, zachováno.