Hranice: trable i úkoly
Mnoho je trablů s hranicemi právě v této době; mají mnoho podob a řeší je mnoho lidí na mnoha místech světa. A co víc, vlastně ty trable spolu všechny nějak souvisejí.
Ten nejčerstvější i nám nejbližší trabl má v Polsku režisérka Agnieszka Hollandová s právě premiérovaným filmem „Hranice“, na jehož vzniku se podílejí i české produkční společnosti. Osud rodiny syrských běženců tlačených Putinem nastrčenými hybridními ozbrojenci z Běloruska a z druhé strany ostnatého drátu drcených polskými pohraničníky je výmluvným symbolem nestability dnešního světa, jenž balancuje na špičce jehly, anděly již dávno opuštěné. Je děsivé sledovat, jak se paleokonzervativní část Polska nemůže shodnout v plivancích, zda režisérka filmu s jednoznačně humanitním poselstvím je spíš nacistka, nebo stalinistka.
Trabl s hranicí na opačné polokouli má taky nejmocnější muž světa, americký prezident Joe Biden. Plot mezi Mexikem a Spojenými státy, na jehož stavbu sázel Donald Trump, nefungoval a rovněž Biden migrační problém jen flikuje. Podle Fareeda Zakarii se dnes po zeměkouli snaží překonávat nějaké hranice víc než čtyřicet milionů lidí, přičemž ta část světa, do níž se prakticky všichni snaží dostat, tedy náš západní civilizační okruh, si s tím trablem neví rady. A ploty, jak vidno v Bělověžském pralese i kolem řeky Rio Grande, nejsou řešením, jen příležitostí masakrovat lidi, kteří se provinili jen tím, že putují za svým štěstím.
V širším kontextu nemají trable s hranicemi jen lidé, ale i celé kontinenty a dění na březích Středozemního
moře a na východě Evropy je toho zjevným důkazem. Timothy Garton Ash píše, že „jako zeměpisný pojem nemá Evropa na východě nebo na jihu jasné hranice“, že se „spíše vytrácí někde mezi Moskvou a Vladivostokem, mezi Istanbulem a Irbílem a táhne se Maghrebem a Levantou“. Chceme-li trvat na tom, že evropský civilizační okruh je vybudován a funguje na anticko-křesťansko-židovských základech, nezbývá než s tím souhlasit.
Leč nahlédněme na to z opačné, avšak související strany. Často jsou dnes citována slova Václava Havla, že největším problémem Ruska je, že neví, kde začíná a končí, tedy kde má své hranice a myšleny jsou zejména ty na západě. Dovolil bych si ho opravit: soudím, že největším problémem Ruska je, že neví, že už nějaký čas není impériem. Snad nejtypičtějším znakem impéria, vlastně smyslem jeho existence, totiž je své hranice rozšiřovat, žádné nepovažovat za konečné, v tomto smyslu je Rusko nezná.
Netuším, jaké vlastně z toho plyne všeobecně platné poučení, které by směřovalo k univerzálnímu řešení, vím jen, jaký teď máme jako Evropa nejpodstatnější trabl i úkol: poučit všemi použitelnými prostředky Putina, že sice může být diktátor, když mu to holt doma dovolí, my mu však v žádném případě nedovolíme, aby byl imperátorem.