Co tě trápí, milé slovensko?
Za týden čekají našeho nejbližšího souseda parlamentní volby, které jsou opět označovány jako osudové. a stále méně mu dokážeme rozumět.
I když Česko a Slovensko žijí už třicet let každé vlastní život, zájem jedné země o druhou stále přetrvává. Byly dokonce i doby, kdy slovenská hlava státu Zuzana Čaputová bývala u části českého obyvatelstva oblíbenější než vlastní prezident. Přesto všechno se nelze ubránit dojmu, že se nám
Slovensko v poslední době začalo vzdalovat
Nejde ani tak o jazyk, jenž je hlavně pro mladší generaci stále větším problémem, ale spíš o dění na Slovensku. Právě v posledních dnech tam proběhla řada událostí, které vyvolávají z vnějšího pohledu značnou bezradnost. Některé z nich mají lehce kabaretní rysy, jako když se několik týdnů před volbami na veřejnosti porvali bývalý premiér Igor Matovič s někdejším ministrem vnitra Robertem Kaliňákem. Jejich šarvátka zvěčněná na internetu by se možná dala odbýt tím, že ti dva se prostě nikdy neměli v lásce a krátce před důležitými volbami se nechali unést emocemi, respektive vzájemnými antipatiemi. Koneckonců bitka, která se odehrála před úřadem vlády v Bratislavě, jako by tak trochu potvrzovala naši představu o Slovácích coby o něco zemitějších současnících, kteří nikdy nechodí pro nějakou tu ránu či ostřejší slovo daleko.
Druhý možný pohled ovšem říká, že fyzický střet dvou bývalých vysokých ústavních činitelů je vnějším projevem vypjaté atmosféry a celkového neklidu, jenž je pro současné Slovensko a jeho společnost charakteristický. Není to pouze důsledek finišující kampaně, tento stav trvá již několik posledních let. Neklid a nejistota zasáhly podstatnou část společnosti, jsou důvodem pro hádky v rodinách či mezi nejbližšími sousedy.
Psychiatři znepokojeně varují
Situace před letošními volbami je zřejmě natolik vážná, že slovenští psychiatři cítili potřebu vydat společné prohlášení. V něm se pozastavují nad tím, že někteří politici zpochybňují demokratický režim v zemi, volají po „nastolení pořádku“, o potřebě „silné ruky“, a tím vším rozdělují společnost. Voliče psychiatři vyzývají, aby nepodléhali lžím a byli obezřetní vůči umělému vyvolávání emocí.
Je to pozoruhodné, protože naposledy slovenští psychiatři takto promluvili před volbami roku 1998. Tehdy ještě slovenské politice dominoval Vladimír Mečiar, jenž se se svými názorovými oponenty příliš nemazlil. Tenkrát strážci duševního zdraví konstatovali, že způsob, jakým premiér s minulostí boxera spravoval zemi, třeba zastrašováním nebo vydíráním, je neúnosný. Vyzvali ho, aby se stáhl z politiky. Mečiar je pochopitelně ignoroval a volby vyhrál, bylo to však Pyrrhovo vítězství, protože sjednocené opozici okolo Mikuláše Dzurindy se podařilo sestavit koalici a Mečiara vytlačit.
Á propos, Dzurinda: Skutečnost, že jsou volby něčím mimořádné a z pohledu některých možná i osudové, dokládá fakt, že se jich letos účastní i několik matadorů z dřívějších let, kteří už byli v politickém důchodu. Případně si mohli užívat pohodlné pozice starších a zkušenějších rádců, nikoli přímých politických aktérů: Takto se například rozhodl znovu vstoupit do ringu právě Mikuláš Dzurinda, s jehož jménem je spojeno vyvedení Slovenska z mezinárodní izolace způsobené Mečiarovou
autoritativní vládou a přistoupení k NATO a Evropské unii. Dzurinda také položil základy dynamického ekonomického systému, který se opíral o revoluční rovnou daň, později vytvořil předpoklady pro zavedení eura. Po odchodu z vládních pozic zakotvil v Bruselu ve strukturách Evropské lidové strany, nyní se ale vrátil a s novou stranou se snažil sjednotit demokratickou pravici. Ve skutečnosti však příspěl k její ještě větší roztříštěnosti.
Fico znovu před branami
Dalším navrátilcem z politického důchodu je bývalý disident a významná postava polistopadové slovenské politiky – František Mikloško. Ač už dávno nestraník, kandiduje na nadějném místě za křesťanské demokraty (KDH) s dobrou vyhlídkou, že pokud strana překoná pětiprocentní hranici, vynesou ho preferenční hlasy znovu do parlamentu.
I on se znovu rozhodl kandidovat kvůli tomu, že Slovensko se před volbami ocitlo na křižovatce: buď v něm zůstane zachovaný stávající systém liberální demokracie i se všemi nedokonalostmi, nebo se země posune směrem k autoritativnějšímu vládnutí. Buď bude dál prosazovat prozápadní zahraniční politiku, anebo se přimkne k Východu a bude „první ruskou svazovou republikou, kde se platí eurem“, jak nedávno v Praze prohlásil šéfredaktor slovenského webu Aktuality.sk Peter Bárdy.
Tento novinář nebyl v českém hlavním městě náhodou. Přijel totiž představit svou novou knihu o Robertu Ficovi, favoritovi slovenských parlamentních voleb. Pokud jde o počet volebních vítězství a schopnost proměnit je ve vládní angažmá, je bývalý trojnásobný premiér už nyní s odstupem nejúspěšnějším politikem ve slovenských dějinách.
Fico přitom zažívá pozoruhodný comeback. Před třemi lety by si asi na něj sotvakdo vsadil: jeho přechodný sestup začal na jaře 2018, po masových protestech vyvolaných vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Musel opustit úřad a o dva roky později jeho strana prohrála volby, které se nesly v duchu definitivního zúčtování s dlouholetým předsedou vlády. Jeho osud se zdál zpečetěný.
Po prohraných volbách ho navíc zradil jeho nástupce na pozici premiéra Peter Pellegrini, když se skupinou věrných opustil Ficovu stranu Smer – sociálna demokracia a založil nové uskupení, Hlas – sociálna demokracia. Tím Smer přišel o svou „vlídnou tvář“a perspektivu, že by mohl projít nějakou reformou. Pravděpodobně ani samotný Fico nevěřil v další budoucnost v aktivní politice a rozjel proto zákulisní hru, na jejímž konci se měl stát členem slovenského Ústavního soudu. Zřejmě s tím bylo spojeno očekávání, že by se časem mohl stát i jeho předsedou, a tím s menší oklikou znovu obsadit jednu z klíčových ústavních institucí v zemi. Nic z toho ale nevyšlo, Fico se začal pomalu vytrácet z veřejného prostoru a mezi novináři se šuškalo, že expremiér utápí své neúspěchy v alkoholu.
po prohraných volbách navíc Fica zradil jeho nástupce na pozici premiéra peter pellegrini, když se skupinou věrných opustil Ficův smer a založil nové uskupení