Jak porušit pravidla?

Osobní výběr ze světového tisku

Bude to rok, kdy firma OpenAI nabídla model generativní umělé inteligence ChatGPT (30. listopadu 2022). Byla to mediální bomba vyvolávající nadšení i obavy.

S odstupem to vypadá spíš tak, že bomba otřásla světem, ale teď přichází střízlivější hodnocení. Třeba od pedagogů.

***

Laura Hartenbergerová učí na Kalifornské univerzitě v Los Angeles tvůrčí psaní. Zkušenosti s ChatGPT shrnula do textu Co nás AI učí o dobrém psaní pro magazín Noema. Tvrdí, že mezi pedagogy se ustálil konsenzus: ChatGPT umí psát, ale neumí psát dobře. Proč? Zjednodušeně řečeno ne proto, že je „hloupý“, ale proto, že se až příliš drží pravidel a zkušeností, jež načerpal při vlastním učení. Proto učitelé studentům říkají: „Mohli byste s použitím AI podvádět ve svém eseji, ale to by vám opravdu stačilo, že za něj pak dostanete trojku?“

AI si jen málo uvědomuje hodnotu lidské omylnosti i svévole, toho, co okořeňuje doporučovaná pravidla. Pro angličtinu je shrnuje klasická příručka Základy stylu autorů Strunka a Whitea: seskupovat věty do odstavců s jedním tématem, vynechávat zbytečná slova, psát organizovaně, efektivně atd. Tak to dělá i ChatGPT. Jenže aby se autor i autor studentského eseje vymanil z průměru, musí tato pravidla v zásadě dodržovat, ale zároveň inovovat v jejich rámci i mimo něj. A to je něco, co nelze naprogramovat. Charles Dickens začal svůj Příběh dvou měst nekonečnou větou:

„Byly to nejlepší časy, byly to nejhorší časy, byl to věk moudrosti, byl to věk pošetilosti, byla to epocha víry, byla to epocha nedůvěry, byla to doba světla, bylo to období temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima zoufalství, měli jsme všechno před sebou, neměli jsme před sebou nic…“(Překlad AI, větu jsme kvůli místu usekli v polovině.)

Porušil tak pravidla, doporučení i zkušenosti, ale právě tím dal té větě význam, rytmickou hybnost i charakteristiku chaotické doby, o níž psal.

ChatGPT dokáže porozumět gramatickým pravidlům i konvencím, napodobit je a na příkaz i porušit. Ale když mu dala Hartenbergerová příkaz, aby napsal začátek románu z dnešní doby pomocí řady opakovaných klauzulí, tedy po dickensovsku, výsledek vyzněl takto:

„Uprostřed chaosu, kde nejistota číhala za každým rohem, kde naděje a zoufalství tančily složité tango, kde se čas zdál tekutý i stagnující, začala nová kapitola.“(Překlad AI.) Člověk nemusí být literát ani literární vědec, aby vnímal rozdíl.

Hartenbergerová to shrnuje. ChatGPT nemá žádný záměr, nemůže účelově rozhodovat, která pravidla dodržet či jak se od nich odchýlit. Jeho argumenty nevycházejí z kritického myšlení, ale z prediktivních frázových sekvencí: „Učím své studenty chápat konvence psaní tak dobře, aby se od nich odchylovali záměrným, jemným a účelovým způsobem.“

Prostě lidsky či skutečně dickensovsky, můžeme dodat.

Příběhy o ponorkářích vytvářejí zvláštní žánr. Muži uzavření v „konzervě“pod hladinou vyvolávají soucit, ač torpédy sami zabíjejí jiné. Festival v Benátkách uvedl italský film Velitel. Líčí příběh italské ponorky, jež v roce 1940 sice zasáhne belgickou loď, ale pak posádka s nasazením životů zachraňuje přeživší.

V novinách Die Welt k tomu diskutovali redaktoři Jan Küveler a Hanns-Georg Rodek. Moc polemicky ale ne. Küveler: „Italský kapitán odpovídá na otázku belgického, proč je zachraňují, slovy: ‚Protože jsme Italové.‘ Jak to působí na tebe?“Rodek: „Působí to jako distanc od daleko horšího chování tehdejších válečných spojenců. Jeden italský důstojník tam přímo říká, že nacisté by trosečníky z torpédované lodě nechali utopit.“

Že by šlo o film ušitý na míru premiérce Giorgii Meloniové, která časy italského fašismu ráda relativizuje? Ne, už proto, že film vznikal s předstihem, říká Küveler. I proto, že Meloniová „neplánuje válku proti Andoře, nebo snad ano?“. (Pro vysvětlení: progresivistická německá média považují Meloniovou za fašistku a jejich psaní občas budí dojem, že se nemohou dočkat, kdy ta fašistka konečně udělá něco „echt fašounského“.)

Obviňovat film z této účelovosti je příliš, ale Rodek si neodpustí poznámku na adresu filmových producentů: „Jejich kvalita spočívá v tom, že předvídají trendy a témata, aby s nimi ve správný čas vyrukovali ve filmu. I poslední díl Mission Impossible bazíroval na umělé inteligenci právě v době, kdy se o ní začalo široce diskutovat.“

Tak vida. Že by filmoví producenti hýbali světem víc než ilumináti?

Na počátku bylo světlo. Konkrétně proměnlivé světlo cefeid – pulzujících hvězd, jež mění svou jasnost tak spořádaným způsobem, že z periody změn dokážeme vypočítat jejich svítivost. Tu porovnáme s pozorovanou jasností hvězdy a díky tomu určíme její vzdálenost. Tuto zbraň dala astronomům v roce 1912 Henrietta Leavittová, americká matematička, která pracovala jako „počítačka“(anglicky computer) na Harvard College Observatory a našla jednoznačný vztah mezi uvedenými veličinami. Do té doby jsme dokázali měřit vzdálenosti jen u velmi blízkých hvězd, a to triangulací.

Americký astronom Edwin Hubble využil nové metody k rozluštění záhady Velké mlhoviny v Andromedě. Tak se říkalo obláčku světla, který je na tmavé obloze vidět i bez dalekohledu. Mlhovina byla podezřelá tím, že její spektrum (rozklad světla na barevné složky) odpovídalo světlu hvězd, nikoli světlu oblaků plynu. Hubble měl k dispozici tehdy největší astronomický přístroj na světě – dalekohled na observatoři Mount Wilson se zrcadlem o průměru 2,5 metru. Dokázal v domnělé mlhovině rozlišit hvězdy a pojal důvodné podezření, že Andromeda je ve skutečnosti obrovskou hvězdnou soustavou, která se podobá té naší, jež se nám na obloze jeví jako mléčná dráha. A jal se zjišťovat, jak daleko se nachází. Bylo jasné, že když na rozlišení hvězd v Andromedě potřeboval tak velký dalekohled, bude vzdálenost obrovská.

Aby se autor vymanil z průměru, musí pravidla v zásadě dodržovat, ale zároveň je inovovat v jejich rámci i mimo něj. A to je něco, co AI nenaučíte.

Vesmír je starý téměř 14 miliard let, ovšem co to vlastně vesmír je, víme teprve sto let. Za to jediné století se nám ale podařilo dojít k velkým objevům.

A pak se Hubbleovi podařilo v Andromedě identifikovat proměnnou cefeidu. K tomuto památnému objevu došlo 5. října 1923 – před sto lety. Na základě vztahu, který odvodila Henrietta Leavittová, se Hubble pokusil určit vzdálenost galaxie v Andromedě, jak se později začala přesněji označovat. Vyšlo mu, že světlo od ní k nám musí letět 900 tisíc let. Strašlivě se seknul, je to 2,5 milionu let. Ale musíme si uvědomit, že to bylo první měření a metoda byla tehdy v plenkách. Podstatnější byl důkaz, že Andromeda je daleko za hranicí Mléčné dráhy. Následující vývoj připomínal jízdu na toboganu. Vesto Slipher zkoumal posuny čar ve spektru mnoha dalších „extragalaktických mlhovin“, Georges Lemaître pak v roce 1927 na základě Einsteinových rovnic a Slipherových pozorování vyslovil myšlenku, že vesmír je nejen něco jiného a mnohem většího, než jsme se domnívali, ale že se i rozpíná. Edwin Hubble spolu s Miltonem Humasonem o dva roky později Lemaîtreovu hypotézu potvrdili měřením.

Vesmír je starý téměř 14 miliard let. Ale co to vlastně vesmír je, víme teprve sto let. Za to jediné století se nám ovšem podařilo dojít k teorii velkého třesku, jež má co do činění s tím, jak se ve vesmíru tvoří chemické prvky, ze kterých je i naše planeta a naše těla, zmapovali jsme rozložení galaxií, vyfotografovali zárodky prvních galaxií a narazili na další dvě záhady – temnou hmotu a temnou energii. Ty jsou stejně velké, jako byla na začátku záhada mlhoviny v Andromedě. A tak se ani následujících sto let s vesmírem určitě nudit nebudeme.