Co tkaly i nosily tetované Ainky
Původní obyvatelé japonského Hokkaidó i ruského Sachalinu prosluli mohutnými vousisky, kultem medvěda, ale i nádhernými vzory, jimiž Ainuové na severu Japonska po stovky let tvořili působivé oděvy z jilmového lýčí
zdobili originálně vyráběné látky pro své oděvy, zdobené kabátce mužů i žen. Ainusky se jim shodně říká attuš.
Kousek od japonského Sappora, kde se v roce 1972 konala zimní olympiáda, se nachází Sapporo Pirka Kotan. Už podle názvu tahle víska není tak úplně japonské místo. Patří totiž etniku Ainu, původním obyvatelům ostrova Hokkaidó, kteří byli (a stále tak trochu ještě jsou) považováni majoritní populací za „divochy ze severu“, za jakési japonské indiány. V minulých staletích to Ainuové neměli snadné; po asimilaci dochází k jejich sebeuvědomění i revitalizaci tradic.
Muzeum i skanzen
A k těm patří i Pirka Kotan, ainsky „krásná vesnice“, což je kulturní středisko, skanzen a ainuské muzeum v jednom. Konají se v něm rituály, jež Emiši či Ezodžin, jak se jim japonsky říkalo, pěstovali po dlouhá staletí. V typickém domě cise obřadně zahajují nový rok (asir-pa-nomi), pořádají tamtéž festivaly tradiční kultury (inkar-us-pe), letní modlitby za prosperitu jejich domovů (kotan-nomi) anebo se v místě vaří a jedí klasické nativní pokrmy.
V menším muzeu bychom nalezli i stovky artefaktů: lodě, náčiní a zbraně (návštěvníky rozhodně zaujme dlouhé kopí marep na lov lososů), ozdoby, samozřejmě nezbytné sněžnice a nepřehlédnutelné „kroje“. Načančané kabátce zvané attuš ovšem nejen hrdě visí v expozicích, ale nechybějí ani na žádné jmenované akci Ainů. Ani nemohou! Přehozy jsou už národním symbolem: bývají zdobeny tradičními hranatými i různě stočenými ornamenty, vlnovkami a chytře propletenými vzory, které dávají původním obyvatelům severního Japonska (a ruského Sachalinu) vzezření severoamerických indiánů Haida či Tlingit z oblastí kolem Vancouveru, o jejichž řezbářství jsme tu už psali.
Vousatí „pozemští pavouci“
Staletí se vedly debaty o jejich původu. Jedním z důvodů této záhady je totiž hustý vlasový porost a u mužů vousy – což je v Japonsku a v okolní Asii věc nevídaná.
Kultura Ainů je pradávná. Už posledních pár století se vedly dlouhé debaty o jejich původu, odkud přišli na severní ostrovy: zda z Mongolska, Kuril, Filipín, či dokonce z Evropy anebo Austrálie! Jedním z důvodů této záhady je totiž ohromně hustý vlasový porost a u mužů též masivní vousy – což je v Japonsku a v okolní Asii věc nevídaná.
„Ainští mužové jsou širokoplecí, s mocnými rameny a podsaditě stavění, jejich kůže má italsky olivový nádech (...) Mají snopy černých vlasů spadající až k ramenům, plnovousy jsou stejně husté, ohromující. Zjev je jakoby evropský,“psala v roce 1878 kupříkladu Isabella L. Birdová, raná cestovatelka po rozlehlém Japonsku.
Moderní analýzy DNA ukázaly, že Ainuové jsou nejspíše potomky neolitické kultury džómon a její finální fáze z let 1000 až 250 před naším letopočtem, po níž zůstaly abstraktně zdobené keramické produkty i „potetované“postavičky. Ainuové dříve obývali patrně i sever ostrova Honšú, ale Japonci je vytlačovali dále do zimy. Asi od 7. století začala historická éra Ainů „na ostrově Jezo či Ezo“, jak se říkávalo mrazivému Hokkaidó. Bližší písemné zmínky o lidech věnujících se lovu (používali i otrávené šípy), sběru, rybaření a obchodu pocházejí z 15. století, kdy došlo v přístavním Šinori – dnešní město Hakodate – i ke střetům s Japonci, kteří v následujících letech dávali silně najevo odpor ke „chlupatým primitivům“. Ainům se někdy v japonských pramenech nelichotivě říkalo cučigumo čili „pozemští pavouci“.
Oděni do stromové látky
Píše se tak o nich nejspíše už v nejstarším japonském díle Kodžiki (tedy v Záznamu dávných událostí), sepsaném roku 712, když zmiňuje putování císaře Džinmua. Ten jako „božský jinoch z Iware v Jamatu pokračoval v cestě, a když dorazil k velkému jámovému obydlí v Osisace (dnes v prefektuře Nara na Honšú), čekalo tam na něj osmdesát ozbrojených mužů z domorodého plemene zemských pavouků s dlouhým ohonem. Ti vyčkávali v hluboké zemnici a nedočkavě hučeli a reptali,“zní středověký zápis dvořana Jasumary. Jak připomíná Karel Fiala, špičkový překladatel této starobylé kroniky, nešlo o bájné bytosti, ale asi o „pejorativní označení obyvatel jámových obydlí (murö) nebo vůbec o barbary, kteří měli být ovládnuti. Ainuové ze severovýchodního Japonska žili v jámových obydlích ještě na počátku 20. století.“
Spíše si však lidé Ainu, což značí „nejlidštější“, stavěli v domovině (ainumosir) menší vesnice (kotan) běžně od několika do deseti domů (cise), které mívaly na délku od dvaceti až do sta metrů. Užívali k tomu především dřeva a větví z jasanů, šeříků i kůry.
Lidé severu se museli dobře strojit. Světe div se, dokonce i na své odění využívali tamních stromů! Jejich nejslavnější výtvor, oděvní tkanina attuš, se vyráběla z jilmového lýčí, tedy provazců pletiva uloženého pod kůrou. Ze zpracovaných částí jilmu mandžuského (Ulmus laciniata) či japonské lípy (Tilia japonica) Ainuové vytvářeli látky pro své kabáty, přehozy a tašky. Na honosnější šaty se někdy užívalo i sešitých ptačích kožek (jsou známy z japonských kreseb v pozdní éře Edo), jakési nepromokavé „větrovky“si Emiši sešívali zase z rybích kůží (hlavně lososů, pstruhů) a krycí pláště z vydělaných tuleních a medvědích kožek.
Stěžejní však byly attuše z kůry jilmů (ainsky ohyonire). Látky se tkaly na prostých ručních stavech z měkčeného, rozcupovaného a spředeného lýka. „Na oděvy se používala jednak rostlinná tkanina attuš, jednak bavlna, ale pro nášivky zásadně bavlna. I když ve tvarech, velikosti a umístění vzoru docházelo k místním či individuálním odlišnostem, vždy se jednalo o nezaměnitelné ainuské typické vzory, postupující v lineárních či křivočarých obrazcích při dolním okraji oděvu, u lemu rukávů, na přednici a na zádech. Vzory bývají kontrastní (světlá látka na tmavé nebo naopak) a symetricky, zrcadlově rozložené na pravé a levé části oděvu,“popisovala Vlasta Winkelhöferová v knižních dějinách japonského odívání (1999).
Znamení divokých cizinců
Barvy byly střídmé. K nejoblíbenějším patřily černá, bílá, modrá a hnědá a jejich vzájemné kombinace. Existovaly běžné i slavnostní varianty, ženské a mužské verze. Nejtypičtějším kouskem šatníku byl již zmíněný kabát attuš (pojem pro látku i oděv), jemuž se japonsky říká acuši. Mužům sahal klidně k lýtkům, dámám po kolena. Zajímavostí na okraj je pak užití těchto šatů v japonském divadle kabuki, kde jejich nositelé představovali na jevišti cizince anebo osoby přicházející z dalekých krajů, tedy až odkudsi z divokého Hokkaidó.
Ainuové mívali dvě hlavní kategorie attuší. Všední pláště mužů i žen nebyly tak zdobené, bývaly prostší a převázané pásem. Zato slavnostní róby hrály barvami i vzorky! „Ainuové žili po staletí život plný nejrůznějších obřadů, ať již náboženských, či společenských (svatby, pohřby, zdvořilostní návštěvy). Při všech těchto příležitostech měli ve zvyku se oblékat co nejslavnostněji. Ženy své oděvy doplňovaly korálovými náhrdelníky s kovovými přívěsky. Charakteristickým rysem svátečních ainuských oděvů je zdobení krásnými a výraznými vzory. Při zdobení používali Ainuové tři základní techniky: našívání, vystřihování a vyšívání,“upřesňuje japanoložka Winkelhöferová, která v roce 2012 dostala řád od tamního císaře.
Z matky na dceru
Parádně krášlené exempláře tohoto textilního „umění“dnes najdeme v nejen v japonských muzeích a sbírkách přímo na ostrově Hokkaidó, ale rovněž v Britském muzeu, v americkém MET či ve stockholmském Etnografiska Museet, kde mají i vyšívané pásky k nim. Jak to u preliterárních kultur bývalo, vzory nebyly vůbec nahodilé; znalý člověk si v nich mohl tak trochu „číst“. Rozpoznat se dala oblast výroby: třeba na Sachalinu (japonsky Karafuto) bylo bohatší vyšívání bavlnkami (tam dostupnými), kdežto na velikém Ezo hrály větší roli našité textilie.
Lišily se i rodové vzory; vysoce sváteční oděvy se dědily z matky na dcery jako rodinné jmění. „Ainuové věřili, že je ornamenty na lemech a manžetách ochrání před zlými duchy, a zamezí tak jejich přístupu k tělu. Ke slavnostnímu odění se nosily i doplňky, jako byly vyřezávané korunky, zdobené meče a další propriety pro rituál zahánění medvědích duší, stejně tak náušnice či náramky,“líčí brožura vydaná v Pirka Kotan (2008). Dle historika tetování Larse Krutaka, jenž se zabýval podobně spletitou ornamentáží na rukou žen, šlo jak u ainuských tatuáží, tak vzorů na oděvu o „symbolické zaštítění těla“a asi i vysoce stylizované zpodobnění medvědů či sov, nejmocnějších božstev a ochránců vesnic (kotan-kor-kamuy).
Našňoření vyznavači medvěda
Emiši či Ezodžinové, žijící v nehostinném prostředí, bývali totiž silně duchovně založení. Výsadní úctu míval medvěd a jeho kult (s obřadem iyomante). Ainuové věřili, že veškerá fauna, flóra i mořské vlny mají duši (ramat). A síly dělili na dobré (příroda) a zlé (nemoci, neštěstí), přičemž nevynechali příležitost, aby si nevyprosili přímluv – modlili se nejprve k božstvu ohně (apehuci kamuy), k němuž měli nejblíže.
O pomyslný „rodinný krb“se tam staraly najmě vdané ženy, jež byly ozdobeny nejen vyšívanými attušemi. „Oblíbeno jest u žen tetování; když ne jinak, malují si na horním rtu umělý knír barvy modročerné, který sahá od ucha k uchu, chtíce takto aspoň uměle napodobiti ozdobu mužů, která dle všeho velice se jim zamlouvá,“hádal před 111 lety národopisec Jaroslav Vlach. Jak dnes víme, nešlo ani tak o emancipaci či nápodobu, nýbrž o zjevný vzkaz, že dívka už je ženou. A umí tkát i oděvy.