To koukáte, co já všechno dovedu
Věci
Co by se vlastně stalo, kdybychom tento půl století starý román přešli? Přišli bychom o další vynalézavou prolézačku z dílny Vladimira Nabokova.
mezi knižními novinkami září svou touhou po dokonalosti a vírou v sílu umění. A to přesto, že se nejedná o nejoslnivější počin z pera ruského autora, který jej napsal anglicky.
CPrůzračné
o bychom mohli říct o Vladimiru Nabokovovi? Byl to ruský spisovatel, jenž vlivem okolností – historie 20. století – v jednu chvíli začal psát anglicky. Měl slabost pro tenis a motýly. Jeho nejslavnějším románem se stala Lolita (1955). Na začátku šedesátých let se vrátil z Ameriky do Evropy a ve Švýcarsku dožil jako pravý bezdomovec: byl trvalým obyvatelem hotelového pokoje.
A teď tady máme první český překlad útlého románu Průzračné věci (1972), jehož se opět zhostil Pavel Dominik. Mohli bychom říct, že jde o jakýsi vzorník tradičních motivů Vladimira Nabokova (1899–1977) v kondenzované formě. Nebo že se již unavený, postarší spisovatel opakuje. Záleží na tom, jak moc máme tohoto literáta v oblibě – a taky kolikátou knihou, kterou od něj čteme, Průzračné věci jsou.
Ale nejdříve zmiňme jednu okolnost. Když začneme zadávat jméno autora Průzračných věcí do vyhledávače, vyskakuje tam hned ten, kdo bohužel stále sedí v Kremlu. Což se zdá příznačné. Vladimir Nabokov nebyl politický člověk – i když jeho otec byl zabit při atentátu –, nicméně v důsledku politiky byl nucen neustále měnit svůj život, a vlastně i psaní. Nejdříve musel s rodinou po říjnové revoluci odejít z Ruska, studoval v Anglii, rodina se usadila v Berlíně, kam se pak za ní vrátil. Později se Vladimir Nabokov odstěhoval do Francie a nakonec do Ameriky, kde začal psát anglicky. To vše kvůli bezpečnosti své židovské manželky, respektive: kvůli Hitlerovi. Dnes je řada ruských – a ukrajinských – spisovatelů opět nucena žít (nejen) v německém exilu: kvůli Putinovi.
V neveselém větru
A teď si můžeme projít zmíněné nabokovovské refrény v Průzračných věcech. Zaprvé je to jeho hra se slovy, s jazyky: „,Potřebuju vědět, jak se rusky řekne: To je ale hezký kostelíček, to je ale velká závěj. Víte, my to nejdřív dáváme do francouzštiny a ona si myslí, že sněhová závěj se řekne rafale de neige, ale já jsem si jistá, že francouzsky to nemůže být rafale a rusky rafalovič, nebo jak tam říkají vánici.‘ ,Správný výraz,‘ řekl náš Person, ,je congére, femininum, znám ho od své matky.‘ ,V tom případě je to rusky sugrob,‘ řekla Armande a suše dodala: ,Až na to, že v srpnu tam moc sněhu nebude.‘“K tomuto jazykovému bodu můžeme pro dokreslení připojit jednu z vysvětlivek na konci svazku: „Cunning Stunts – dovedné / akrobatické kousky; lze však číst také jako anagram: stunning cunts – oslnivě krásné ženské genitálie.“
Tak raději rychle k něčemu cudnějšímu. Třeba ten tenis. O hlavním hrdinovi Hughu Personovi se dozvídáme: „Nejenže hrál obstojně, s jakousi nenucenou noblesou (odkoukanou kdysi dávno od šviháckého bratrance, který trénoval chlapce v novoanglické škole, kde řediteloval jeho otec), ale navíc vymyslel úder, který ani Guy, ani Guyův švagr, ještě větší profesionál, neuměli ani zahrát, ani vrátit.“
Jindy Hugh spatří velkého bílého motýla, jenž je nepřekvapivě popsán velice detailně: „Jeho papírovitá křídla, posetá černými kaňkami a vybledlými karmínovými skvrnami, měla průzračné, napohled zmuchlané okraje, které se nepatrně chvěly v neveselém větru.“
A už nám zbývá jenom ta lolití stopa a budeme z toho venku. Hugh se dostane do obydlí své vyvolené, avšak tam najde pouze matku, jež mu bezostyšně – je tak necitlivá, nebo tak lascivní? – ukazuje dceřiny snímky z dětství: „Další odhalení nedospělé hebkosti (jejíž čárka uprostřed se téměř nedala odlišit od méně svislého stébla vedle ní) poskytla fotografie, na níž seděla v trávě, jak ji pánbůh stvořil, pročesávala si sluncem protkané vlasy a doširoka roztahovala půvabné nohy, ve falešné perspektivě proměněné v nohy obryně.“
Minulost prosvítá!
Příběh, který Průzračné věci nabízejí, je velmi prostý a jaksi modelový – neskrývá svou fiktivnost, sestrojenost. Pokud ho ale srovnáme s předchozím svazkem českých Nabokovových spisů, s Hrdinským činem mladším o čtyřicet let napsaným rusky, potom je jeho mezerovitost ve výsledku sice podobná, avšak odlišného původu. Text Hrdinského činu (1932) dokládá, že jej napsal mladý autor, jenž sázel jedno dílo za druhým, ovšem neměl dosud tolik nažito. Proto se snažil sám sobě v předcházejících verzích vyhýbat, aby se neopakoval, což vytvářelo ony příběhové proluky, které bylo třeba nějak zapravit – což se dařilo tu lépe, tu hůře, tu nápadněji, tu skrytěji.
Problémem zde obecně bývá, že mladý tvůrce je limitován tím, že mu chybí důvěryhodná zakončení životních příběhů, jelikož do stáří ještě sám nedokráčel. Takže buď musí osudy svých hrdinů utnout či ukončit, když jsou teprve v půli se svou poutí, nebo se odhodlá příběhy dovyprávět až do konce, což zas bývá povětšinou vykonáno velice stručně, kvapně a s ne až tak přesvědčivým výsledkem. Asi jako to známe z pohádek: „A žili spolu šťastně až do smrti…“
To však není problém Průzračných věcí, protože ty napsal spisovatel, jenž měl za sebou již sedmdesátku. Ostatně i onen mluvící název na to odkazuje: „Nováčci
Vladimir Nabokov se musí naučit prohlédnout si hmotu jen zběžně, chtějí-li, aby zůstala přesně taková jako právě v tu chvíli. Průzračné věci, jimiž prosvítá minulost!“Stáří je věk, kdy už toho člověk tolik nezažívá, žije z minulosti, z prožitků, které se mu na jednu stranu záhadně vynořují ze zapomnění, na druhou stranu se zaoblují do historek – často nepřesně či přímo lživě. Pro literáta je to nicméně čas, kdy konečně může přehlédnout svůj život v panoramatickém obrazu. Asi jako když se rolník konečně přestane pachtit, zvedne oči od země a poklidně přehlédne svůj lán.
Nabokovovy anglicky psané romány se jeví býti zdařilejší než ty psané rusky – nejde ale spíš o to, že angličtina byla jazykem druhé poloviny života, a proto jsou lepší?
Přivolejme znovu Roky (2008) loňské nositelky Nobelovy ceny Annie Ernauxové (1940), ty jsou sumou. Navíc názorně ukazující, jak je život v rozpuku plný prožitků, zato na konci mu vévodí vnímání okolí skrze sledování zpravodajství a jiná zprostředkovaná pozorování. Poslední velké ohlédnutí ale nemusí nutně být sumou, může mít i formu ústředního životního bodu. Lze zmínit starší francouzskou kolegyni Annie Ernauxovou, totiž Marguerite Durasovou (1914–1996) a jejího Milence (1984), kde se konečně mluví zcela upřímně, bez tendence něco zamlčovat a rovněž cosi neustále zahalovat do fikčních příběhů, jak umělkyně činila v mnoha předchozích textech a filmech.
Vladimir Nabokov měl při psaní Průzračných věcí za sebou již vzpomínky Promluv, paměti (1967) – zopakujme, že některé z jejich kapitol jsou zároveň jeho samotnými povídkami. A taky olbřímí román Ada aneb Žár (1969), pro někoho Nabokovův velký román, pro někoho Nabokovův ambiciózní, tlustý román. Nepřekvapí tedy, že Průzračné věci nemají ani sto stran. Vladimir Nabokov byl dosyta „vyvyprávěný“, a nejenže opakuje své obvyklé motivy, jak bylo naznačeno, nýbrž též příběh – pochopitelně záměrně – odflákl. Jako by jím pohrdal.
O tom nepochybuji...
Což se snoubí s tím, že nám chce ukázat, jaký je demiurg a jak se v jeho prózách vše řídí výhradně jeho vůlí – a rovněž jeho nevšedními literárními schopnostmi. Ano, možná i tak by se daly Průzračné věci nahlédnout: jako nářadí, na němž se literát sveřepě pohupuje a s frajersky přimhouřenýma očima říká: teď vám ukážu, jak to všechno ovládám – ani k tomu nepotřebuju důvěryhodný příběh. Protože hlavní postava se jmenuje Hugh Person a jede do Švýcarska – ne poprvé ani naposledy – v roli nakladatelského redaktora za velkým autorem. Při tom se zamiluje, načež svou vyvolenou ve spánku bezděčně uspí navždy, což se jeví nejen jako příběh nepravděpodobný, ale především odbytý. Na něčem tak povrchním já zkrátka nebazíruju, naznačuje však sveřepý kapitán vyprávění.
Vladimir Nabokov je typem spisovatele o sobě nepochybujícím a výmluvným – všechno nám vysvětlí a ze všeho se dokáže vymluvit. Má neodvratný dojem, že byl nadán a vyvolen, a že tedy čtenář musí přistoupit na jeho hru, neboť je důmyslná a zábavná. U tvůrců s touto dětinsky zpupnou – tím pádem i de facto legrační – umanutostí jde ruku v ruce, že si nepřipouští, že by někdo mohl nerespektovat jimi stanovená pravidla hry, v prvé řadě to, že jejich dílo je fascinující a zdařilé. Proto je nehorázné vykládat ho jinak, než chce autor. A pokud tak někdo činí, je to hňup.
To podporují též doslovy v rámci Nabokovových spisů, které vydává v českých překladech Paseka. U Průzračných věcí se tohoto textu zhostil Jiří Pelán a je to výborné čtení. Nicméně od doslovu nemůžeme čekat – to už je v charakteristice žánru – nic kritického či zpochybňujícího. Veškeré kroky se zde interpretují s nejvyšším obdivem, porozuměním a v souladu s tím, co říkal sám spisovatel.
Souboj s Nabokovem
Průzračné věci jistě nejsou zásadním počinem literatury druhé poloviny 20. století ani v rámci bibliografie Vladimira Nabokova. Vedle toho však potvrzují dojem, že anglicky psané romány se jeví býti zdařilejší než ty psané rusky – nejde ale spíš o to, že angličtina byla jazykem druhé poloviny života? Rovněž se dá říct, že jedinou rusky psanou povídku, kupříkladu Náhodu – i v tomto románu je spousta náhod a cestování –, by čtenář za Průzračné věci vyměnil.
Jenže aby to nebylo tak jednoduché, tento padesát let starý románek dnes vstupuje do zdejšího literárního prostředí na jednu stranu nadbytečně, na druhou stranu je událostí. Protože v české literatuře se toho děje pramálo – většina tvůrců se akorát zbytečně moc snaží a opakuje –, takže Nabokovův standard je v tomto kontextu velice osvěžující. Je tak jedno, zda Nabokova považujeme za boha, či pouze za toho, kdo stál na časovém zlomu, kdy umělce začali nahrazovat ti, kteří se za umělce jen považují. Ať tak či tak, každé další setkání s Vladimirem Nabokovem a jeho dílem je přínosné – jako inspirace, jako srovnání či jako šarvátka. Protože u něj sice možná i pokus o upřímnost vyznívá pokaždé spíš chlubivě, ale je to literát, jenž má styl.
Autor Průzračných věcí by jistě byl i dobrou trampolínou, na níž by se dala potěžkat domněnka, zda se na uměleckých školách náhodou nedá naučit výhradně to nepodstatné, povrchní, avšak to pro umění zásadní nikoli – mimo jiné proto, že se o tom nelze mluvit, není totiž jak. A i kdyby se o tom mluvit dalo, skutečnost, že cosi nahlédneme a pochopíme, stejně ještě neznamená, že to taky dokážeme aplikovat. Je tu totiž kardinální otázka – zdůrazněme, že otázka, nikoli podsouvání odpovědi: není náhodou fakt, že Nabokov – stejně jako Kundera – v textech o svých románech vytvářeli dojem, že vždycky vědí, co dělají, důkazem toho, že v jejich textech chybí onen iracionální záblesk génia?
Slečna Lolita jsem já
A protože věci nejsou tak průzračné, nebo – abychom zůstali u paradoxů – jsou, ale to je člověk skutečně musí pozorovat delší dobu, dodejme na závěr, že výše bylo naznačováno, že když člověk přijde do let, kdy již má to podstatné odžito, ale zároveň má ještě své psaní pod kontrolou a nebojí se ohlédnout a dokáže od sebe patřičně poodstoupit, pak napíše nejlepší věci. Ano, mohli bychom jmenovat spoustu takových příkladů. Ovšem v literatuře nikdy nic neplatí automaticky a stoprocentně. Ani Vladimir Nabokov to nepotvrzuje, jelikož s jeho jménem každému naskočí Lolita, kde se naopak své životopisné stopě dokázal nejvíce vzdálit. Nebo ne? Míněno: nebo to byl jeho příběh nejvlastnější?