Netoužili žít v Československu
Němci, Maďaři, ale vlastně i Poláci vnímali postoj úřadů v novém státě často jako šikanu. Proč?
Kořeny mnichovské krize je nutno hledat již v roce 1918, kdy na troskách mnohonárodnostních monarchií Německa, Ruska a Rakousko-Uherska povstala řada malých států. Nově vzniklé státy měly být založeny na zásadě sebeurčení národů a na etnických hranicích, avšak v národnostně smíšené střední a jihovýchodní Evropě se tento model stěží uváděl do praxe. Právo na sebeurčení jednoho národa se dalo realizovat jen při porušení práva na sebeurčení národa druhého a nové hranice se záhy po svém vytyčení staly předmětem vzájemných sporů a válek. Situace se sice postupně uklidnila, nespokojenost s novými poměry však přetrvávala.
Československý národ?
Autor je historik. Zabývá se moderními dějinami Československa a bezpečnostního aparátu. Jako odborný poradce se podílel na několika dokumentárních a hraných filmech, TV seriálech a divadelních hrách.
2. Otázka Sudet: drama v pohraničí
Jedním z nástupnických států bylo i Československo. Na jeho počátku sice stála euforie ze vzniku samostatného státu, v okolnostech jeho zrodu však již byly do jisté míry zakódovány i budoucí problémy, které měly později tragicky zasáhnout do života našeho národa.
Podobně jako u většiny nástupnických států i v případě Československa, jež svůj vznik deklarovalo jako spravedlivý výsledek staletých snah českého národa o získání nezávislosti a bylo chápáno jako český národní stát, se i na jeho území proti své vůli ocitly početné menšiny. Podle statistik žilo v roce 1921 na území ČSR 13 613 172 obyvatel. Čechů bylo celkem 51 % (6 850 000), Slováků bylo 14,5 % (1 910 000), Němců bylo 23,4 % (3 123 000), Maďarů bylo 745 000, Rusínů, Ukrajinců a Rusů 416 000, Židů 180 000, Poláků 75 000 a v zemi žili i Rumuni a další národnosti. Obyvatelé se na základě ústavy považovali za příslušníky československého národa a oficiální jazyk byl československý. Důvod, proč byl československý národ vymyšlen, byl veskrze praktický: v zemi žilo více osob hlásících se k německé národnosti než k národnosti slovenské. Jenomže ani na Slovensku nebyla tato idea zcela přijímána. Nevýhodná byla i pro ostatní etnika, jež tak byla postavena do druhořadé role.
Především šlo o více než třímilionovou německou menšinu, zanedbatelná nebyla ani menšina maďarská – obě vzhledem ke své početnosti a významu menšinami fakticky ani nebyly. Němci, Maďaři a vlastně ani Poláci neměli od samého počátku zájem být součástí nového státu a usilovali o připojení ke svým národům.
Československo muselo těmto snahám čelit silou. V některých případech, zejména v počátcích docházelo z české strany k některým, byť třeba dobře míněným rozhodnutím, ale i k vyloženým chybám, které pak Němci a Maďaři vnímali jako projev šikany, v krajních případech jako doklad českého násilí a útisku. Neklidnou situaci v zemi se nakonec podařilo stabilizovat a menšiny se se svým údělem více či méně smířily a zástupci té nejpočetnější, německé, měli dokonce v československých vládách své ministry.
Menšinám, které tvořily v okresech více než 20 % populace, bylo povoleno užívat mateřský jazyk ve školách a při úředním jednání. Mohly svobodně zakládat vlastní organizace, spolky a politické strany. Tato rovnoprávnost byla však do jisté míry narušována tvorbou takových volebních obvodů, kde měli převahu Češi, či upřednostňováním Čechů a Slováků při přijímání do státních služeb. Je také poctivé uvést, že československý jazyk byl jednoznačně protěžován a ze strany státu mu byla věnována výrazně větší pozornost než ostatním jazykům.
Početně, kulturně, sociálně a hospodářsky byli nejvýznamnější československou národnostní menšinou Němci, kteří byli hojně zastoupeni ve státní správě i v samosprávách. Disponovali rozvinutým školstvím všech stupňů, měli vlastní vydavatelství, kulturní a hospodářské instituce. Fungovaly německé politické strany, spolky, hnutí, ve velkém počtu vycházel německý tisk.
Pro české Němce se začalo ve veřejném prostoru ve stále větší míře používat označení sudetští Němci. Pojmenování se poprvé objevilo již v roce 1903 a mělo odlišit české Němce od Němců alpských. Zprvu byl vnímán spíše pejorativně, brzy se však pojem sudetští Němci začal využívat jako vymezení vůči Čechům. Sudety
pak jako území v českých zemích, které od nepaměti obývali Němci a kde měla dominantní vliv německá kultura.
Obrovský ekonomický propad způsobený velkou hospodářskou krizí doprovázely politické změny. V roce 1933 se moci v Německu chopili nacisté pod vedením Adolfa Hitlera a začali otevřeně hlásat nutnost revize versailleského systému a obnovení velmocenského postavení Německa. Světovou krizí mimořádně těžce postižená německá menšina se za skryté i veřejné podpory (finanční i jiné) z Německa začala aktivizovat a prosazovat své požadavky na sebeurčení.
V mnoha případech tomu napomáhala nečinnost, pasivita a nezájem československých vlád o problémy pohraničí. Nebyl to nový problém, již ve dvacátých letech se zdejšími těžkými životními podmínkami zabýval známý sudetoněmecký sociální demokrat Wenzel Jaksch. Problematice hospodářského rozvoje československého pohraničí a otázce česko-německého soužití se systematicky věnoval známý český novinář, podnikatel a národněsocialistický politik Jiří Hejda, kterého jistě nelze obviňovat z nedostatku českého vlastenectví. Hejda popisoval nelehkou situaci průmyslu a živností v severočeském pohraničí. Bankroty, nezaměstnanost a odchody za prací do sousedního Německa byly pole něj důsledkem dlouhodobého zanedbávání severočeského pohraničního regionu. Typickým příkladem mu bylo nedostatečné dopravní spojení příhraničních oblastí s hlavním městem a zanedbaná dopravní infrastruktura. Uvědomoval si, jaké bariéry tato politika stavěla mezi Čechy a Němce, kteří se cítili odstrkováni.
V říjnu 1933 byla v Československu založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront – SHF) v čele s Konrádem Henleinem, v dubnu 1935 vznikla politická strana Sudetendeutsche Partei (SdP). Poměry uvnitř SdP byly v této době komplikované, ve straně probíhal boj mezi umírněnějšími stoupenci autonomismu, k nimž zpočátku patřil i vůdce strany Henlein, a radikálními sympatizanty nacismu sdruženými kolem K. H. Franka. Zvítězili radikálové. Cesty Československa a jeho německých občanů se stále více rozcházely. Cílem SdP už nebyla autonomie, ale odtržení sudetoněmeckého území od Československa a připojení k Německu. V letech 1936–1938 se SdP stále více sbližovala s Německem a nasávala nacistickou ideologii a stala se nástrojem k rozbití Československa.
Přes všechny nedostatky, které meziválečné Československo ve své menšinové politice mělo, šlo o demokratický stát, jenž cíleně nepotlačoval občany jiné než české nebo slovenské národnosti a v rámci možností jim umožňoval vzdělání v jejich jazyce a kulturní, společenský i hospodářský rozvoj. S přihlédnutím k tomu, jak k problematice menšin přistupovaly ostatní země regionu včetně Německa a Polska, to zase nebylo tak málo. Ani to však na záchranu země nestačilo.