Útěcha hledaná v historii
Trauma dolehlo i na kulturu: obracela se k minulosti, mystice. Renesance se dočkal i kult sv. Václava
Prožitek mnichovské kapitulace a jejích následků vyvolal v českém národním společenství psychický a morální šok, projevující se hořkostí, rozčilením, hněvem a zoufalstvím a také hledáním příčin a viníků katastrofy. Nejen selhavší spojenci, ale i donedávna většinově akceptovaná československá oficiální politika a její aktéři se stávali předmětem tvrdé kritiky a často nelítostných odsudků; v jiném, nepříznivém světle se najednou jevilo celé uplynulé dvacetiletí, zahraniční politika i politický systém republiky, role politických stran, vlád, prezidenta Beneše.
Aktivizovali se i staří kritici oficiální linie první republiky z řad nacionální pravice, konzervativního agrarismu i politického katolicismu, jimž jako by dala historie za pravdu, a k nim se rychle přidali další, dosud mlčící, často i z „hradního“tábora. Byli mezi nimi zklamaní upřímní vlastenci i bezpáteřní a zakomplexovaní jedinci, snažící se parazitovat na vykolejené době. Někteří z předmnichovských „protihradních“politiků a publicistů však odmítli podobné rekriminace, tříštící a oslabující národ v těžké době.
Bulvární, ale i dosud solidní listy rezonovaly sociálně patologické nálady přítomnosti. Našly se však i deníky a časopisy, které neztratily svoji dosavadní serióznost, například Národní osvobození, Právo lidu nebo Lidové noviny, v nichž stále pravidelně publikoval i nyní ze všech stran kaceřovaný Karel Čapek, Přítomnost i národně demokratická Národní myšlenka.
Bezprostředně reagovali básníci
Mnichovské trauma těžce dolehlo i na českou kulturu, z větší části spjatou s československou demokracií a v předchozích měsících se angažující v boji na obranu republiky. Nejbezprostředněji reagovali básníci: František Halas svým Zpěvem úzkosti a dalšími verši sbírky Torzo naděje, Fráňa Šrámek básní Náš mlčící voják, Jaroslav Kolman-Cassius sbírkou Železná košile a S. K. Neuman básní Nad padlým bojovníkem, vyrovnávající se s tragickým údělem prezidenta Beneše. Řada literátů promlouvala k národu žurnalisticky; někteří se snažili zachovat kontinuitu dosavadních snah a hodnot (Karel Čapek, Eduard Bass, Milena Jesenská), jiní se naopak stali tvrdými soudci právě minulé éry (Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Zahradníček). Na stránkách novin ožívali i zvěčnělí klasikové národní literatury, například Viktor Dyk, jehož mnohá básnická varování se právě aktualizovala.
Měnila se celková kulturní a duchovní atmosféra, charakterizovaná obratem k iracionálnu, k náboženství a mystice, jakož i návraty do historie, k tradicím a hodnotám, jež přetrvaly věky. V nedávné i dávné minulosti hledali současníci odpověď po příčinách národní tragédie, znovu byl nastolen problém smyslu českých dějin, objevovány i přehodnocovány
jednotlivé události a kapitoly národní historie. Namísto erbovních prvorepublikových tradic (masarykovské, legionářské, sokolské) se oživovaly tradice historického českého království, obrozeneckého vlastenectví a národního katolicismu, zvláštní renesanci se těšila tradice svatováclavská.
10. Kulturní scéna za druhé republiky
Národ, jemuž Stvořitel vykázal své místo
Charakteristický hlas doby představuje esej historika Otakara Odložilíka Odvěký úděl, napsaný v říjnu 1938 a vydaný v prosinci téhož roku. Autor zde srovnává události podzimu 1938 s různými osudnými mezníky české historie a dokazuje, že opakující se příčinou národních proher a pádů byl maximalismus a idealismus vytyčených cílů, realitu přezírající optimismus a vnitřní nejednotnost národního společenství: „Náraz lodi státního života na osudné úskalí by nebyl tak prudký a drtivý, kdyby nebylo předcházelo přecenění možností a sil, provázené oslabením složitého a citlivého organismu vnitřními zápasy a touhou jednotlivých stran po vlivu a moci, kdyby přepjatá touha po vůdčím postavení nebyla zastínila starou skutečnost a pravdu, že národ, jemuž Stvořitel vykázal místo na středních polohách, nesmí o své újmě a vůli vystupovati do výšek bez obav prudkého úderu a nebezpečí náhlého pádu.“
Z českých dějin však nakonec čerpá – s odkazem na pochyby a víru Františka Palackého – naději, že „národ uhájí své místo i v příštích dobách, děj se co děj“.
Historická ohlédnutí najdeme i v posledních článcích Karla Čapka – nejvíce ve fejetonu Svatý Václav, publikovaném 18. prosince 1938 v Lidových novinách. Čapek zde sugestivně vzpomíná, jak na něho v jednom smutném zimním podvečeru uprostřed těžké doby první světové války mocně zapůsobil ve Svatovítské katedrále průvod kněží s hořícími svícemi, zpívající starobylý Svatováclavský chorál: „Co vám budu říkat – dunělo to jako zvony, jako píseň mužů, jako píseň válečná; temnou lodí chrámovou se ubíral pochodňový průvod z jiného světa a burácel slavnou a tvrdou prosbu za lidi budoucí. Svatovítští canonici už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve
mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.“
A pak se zamýšlí nad zpřítomněním svatováclavské tradice: „Ukládá se nám tradice svatováclavská. (...) Pro naše otce byl dědic země české představitelem našeho starého státu, byl korouhví a symbolem našeho státoprávního boje; jak věci stojí, ani tato tradice ještě nepatří do muzea. Ono s tím nezahynutím nás ni budoucích to dá ještě hromadu práce a víry; a v ledačems budeme navazovat na dobré a trpělivé metody svých otců.“
Život plyne dál
Vzdor vykolejené době plynul každodenní život v českém a moravském vnitrozemí ještě ve svých zajetých kolejích. V pražských obchodech, kavárnách, biografech bylo možno na chvíli zapomenout na aktuální politickou realitu a vtírající se obavy z budoucnosti.
Každý měsíc měl premiéru nový český film; koncem roku 1938 a na počátku roku 1939 to byly ironií osudu samé komedie, v listopadu 1938 například Fričův film Škola základ života. Probíhala plesová sezona a koncem února 1939 byla za velké účasti Pražanů zahájena tradiční matějská pouť, na níž inkognito zavítal i nový prezident republiky dr. Emil Hácha.
Zdálo se, že by „malá, ale naše“republika mohla přežít. V Berlíně však již bylo rozhodnuto o jejím konci.