Skvěle proti proudu času
To, že středeční koncert Old Year Dying,
anglické zpěvačky PJ Harvey ve velkém sále pražské Lucerny bude výborný, to se jaksi očekávalo automaticky. Ale že bude skutečně mimořádný a nezapomenutelný, to zase tak jasné nebylo, i s ohledem na to, že měl propagovat její poslední album I Inside the které slibovalo všechno jiné, jen ne bůhvíjakou koncertní atrakci.
Jenomže zdání klame. Přestože je I Inside the Old Year Dying v zásadě albem komorním, intimním a poetickým, zjevně jej lze uchopit tak, že je výsledkem zážitek. PJ Harvey novince věnovala první polovinu středečního koncertu (a podruhé na témže místě i ve čtvrtek, setlisty se na celém evropském turné nemění) a odehrála ji, jak leží a běží, tedy od první písně Prayer at the Gate po závěrečnou A Noiseless Noise. S nikým, včetně publika, neprohodila ani slovo, soustředila se na svůj projev, jen si tu a tam „oblékla“kytaru. Předěly mezi jednotlivými skladbami obstaraly terénní zvuky, které mají podstatný podíl i na studiové nahrávce.
Uzavřený celek, postavený na zpěvaččině básnické skladbě Orlam, dostal v pódiové verzi skoro až divadelní prvky. PJ Harvey zpívala z různých míst scény, vestoje, vkleče, ale i vsedě na starožitných židlích rozestavěných po pódiu. Show provázela i choreografie zpěvaččiných pohybů a tance, korespondující s jednoduchým, ale funkčním a působivým nasvícením a zadním prospektem pódia. Něco takového jsme na předchozích dvou českých vystoupeních PJ Harvey ještě neviděli. Ale překvapením nebyl zdaleka konec.
Koncertní vzrušivost
Variabilní byla i kapela, jež si nejen prohazovala instrumenty, ale také se přesouvala z místa na místo. Vedl ji John Parish, prakticky stálý zpěvaččin kumpán a producent
(v jeho kapele Automatic Dlamini působila PJ Harvey jako řadová členka před započetím sólové kariéry ve druhé půli 80. let). Za bicími seděl jejich dlouholetý spolupracovník, francouzský bubeník Jean-Marc Butty, klávesy, kytaru i občerstvující housle obstarával James Johnston, známá postava alternativní scény s minulostí mj. u Nicka Cavea. Dalším multiinstrumentalistou kapely byl italský hudebník Giovanni Ferrario.
Tato základní sestava, pomáhající si sice i předtočenými zvuky, ale rozhodně jim nedopřávající dominanci, dokázala nejen výborně reprodukovat původní náladu alba I Inside the Old Year Dying, ale ještě mu vdechnout skutečnou vzrušivost, která se od koncertního provedení očekává. V tomto ohledu koncert už v prvních zhruba padesáti minutách daleko předčil očekávání. A což teprve druhá polovina, kterou od té první oddělila píseň The Colour of the Earth ze zpěvaččina alba Let England
Shake pouze v podání pánů z doprovodné kapely, kteří předstoupili doprostřed pódia a zazpívali ji sborem, zatímco PJ Harvey se v šatně „přepudrovávala“.
Oldies
Celá druhá polovina po návratu zpěvačky na pódium byla věnována její starší tvorbě. Tu sice vytahovala do svého repertoáru i při minulých koncertech, samozřejmě, ale nikdy v takto koncentrované podobě a nikdy vzpomínkový blok tak skvěle negradoval jako tentokrát. Což publikum neváhalo oceňovat nadšeným potleskem skoro při každých prvních tónech další a další písničky, jichž nakonec, včetně dvojitého přídavku, zazněl stejný počet jako novinek, tedy dvanáct.
Začalo se víceméně zvolna, při The Glorious Land a The Words That Maketh Murder z alba Let England Shake ještě nikdo nemohl tušit, jak hluboko a s jakými emocemi se bude vzpomínat. Mimochodem, z předcházející desky The Hope Six Demolition Project PJ Harvey nezahrála nic, zřejmě ji vnímá jako ucelený projekt (to s největší pravděpodobností bude i případ I Inside the Old Year Dying, už teď můžeme uzavírat sázky, zda z ní samostatně něco zazní na případném dalším turné).
Dál pokračovala proti proudu času v klidnější rockové poloze, na folksong The Desperate Kingdom of Love z alba Uh Huh Her na pódiu osaměla s akustickou kytarou, a poté nastal svátek pro všechny, kteří milují PJ Harvey jako alternativní rockerku s kořeny stejnou měrou v punku jako v blues. Se svým ikonickým Gibsonem Firebirdem, který k její křehké postavě ladí skutečně monstrózně, zašla v písních Dress a Man-Size až ke svým prvním dvěma albům a ve finále s Down by the Water, To Bring You My Love a prvním přídavkem C'mon Billy ke svému patrně nejslavnějšímu, třetímu albu To Bring You My Love. Není divu, že publikum vítalo písně nelíčeným nadšením a že i zpěvačka na konci koncertu odložila dosavadní uměleckou masku, a když děkovala za aplaus a představovala kapelu a působila najednou jako obyčejná holka, nadšená z toho, že dělá něco, co se prostě normálně lidem líbí.
Aby bylo jasno: samozřejmě, že dvaceti- až třicetiletou PJ Harvey už nebudeme nikdy mít šanci vidět a slyšet, a chtít po ní, aby pobíhala v roztodivných kostýmech s kytarou po pódiu a „chytala vazbu“, by nebylo fér. Nicméně vzpomínkový koncertní blok víc než předchozí pražské koncerty ukázal, že PJ Harvey prochází zvláštním obdobím, kdy na jedné straně objevuje nové hudební cesty, které směřují ke komornímu projevu (což ale v její kariéře není poprvé), a na straně druhé si evidentně ráda připomene dobu, kdy jako dlouhovlasá ikona lámala srdce jednoho rockera za druhým.
PJ Harvey
Praha, Lucerna, 18. 10. 2023