Haiti – zrcadlo budoucnosti?
V nejchudší zemi západní polokoule vidíme rozpad sociálních struktur a kulturu pouličních válečníků. Podobný scénář hrozí i jinde
Rada bezpečnosti OSN schválila po ročním byrokratickém procesu vyslání mezinárodní mise na Haiti. Je to dobře, protože míra chaosu a násilí dosáhla intenzity i v této zemi bezprecedentní. Haiti je zdaleka nejchudší zemí na západní polokouli a jednou z deseti nejchudších celosvětově.
Mise nejspíše nebude úspěšná (i když zázraky se občas dějí). Pravděpodobně bude podobná předchozí misi z roku 2004. Ta trvala třináct let (mohla by trvat nekonečně dlouho, aniž by dosáhla zásadního zlepšení situace) a její příslušníci situaci jen monitorovali, v hlavním městě Port-au-Prince občas obsadili svými obrněnými vozy klíčové křižovatky. Ale dělat pořádek třeba ve 300tisícovém „Slunečním městě“(největší chudinské čtvrti v hlavním městě) se neodvážili.
Mezinárodní mise má posílit deset tisíc haitských policistů. Tisíc členů poskytne Keňa, ty doplní zástupci několika okolních karibských států. Finančně ji podpoří Spojené státy 100 miliony dolarů. Zatím je schváleno trvání mise na jeden rok, což je velmi naivní odhad.
V době, kdy je především hlavní město zmítáno válkou asi stovky zločineckých gangů a během posledních devíti měsíců bylo zabito 3000 lidí a dalších 1500 uneseno kvůli výkupnému, nedosáhne tisícovka policistů prakticky ničeho. Moje skepse vychází ze čtyř krátkých návštěv v letech 2004–2009 a především z historie této těžce zkoušené země.
Afrika v malém
Před příchodem Evropanů (1492) žilo na ostrově Hispaniola, který Haiti sdílí s Dominikánskou republikou, 400 tisíc původních obyvatel, indiánů Taínos. Ti byli využíváni na fyzicky extrémně náročnou práci v dolech a na plantážích, kterou nebyli schopni vydržet. Ve velkém se začali dovážet otroci ze západního pobřeží Afriky. Jejich strašný úděl visí dodnes nad Haiti jako temný mrak.
Na konci 18. století se otroci vzbouřili, v lednu 1804 získali nezávislost a Haiti se stalo první černošskou republikou v Novém světě. V květnu 1805 se vůdce povstání Jean-Jacques Dessalines nechal korunovat císařem republiky s neomezenou pravomocí.
Tady je možná jedna z hlavních příčin problémů, které se táhnou historií Haiti více než dvě staletí. Z bývalých otroků se stali svobodní občané, kteří ale mají potíže zemi rozumně spravovat.
Aby tehdy domorodci dali najevo, že s bílými otrokáři již nechtějí mít nic společného, vytrhli z koloniální francouzské vlajky bílý pruh a zbývající modrý a červený pruh se staly základem haitské vlajky.
Dessalines se bohužel vydal na cestu pomsty a vyvraždil všechny bělochy, kteří včas neutekli. Dodnes tvoří obyvatele Haiti 95 procent černochů a pět procent míšenců černochů a bělochů (mulatů), podíl bělochů je zanedbatelný. Je
tedy dobře, že členy mezinárodní mise budou především Keňané, protože Haiti je vlastně Afrika v malém.
Po smrti Dessalinese se rozpoutala občanská válka mezi černochy a míšenci. Jejich vzájemná nevraživost přetrvává dodnes, protože většina bohatství země je v rukou pěti procent populace míšenců. Korupce a různé formy tyranie se zde usadily natrvalo. Z 22 nejvyšších představitelů Haiti v období 1843–1915 byl jenom jeden schopen dokončit svůj mandát.
Zhroucený stát
V roce 1957 vyhrál volby Francois Duvalier. Začalo období tvrdé diktatury, které trvalo čtrnáct let a padlo mu za oběť údajně 60 tisíc lidí. Paradoxně dnes mnoho Haiťanů na diktátora vzpomíná s nostalgií, protože tehdy existoval alespoň nějaký řád a pořádek.
Naděje svitla lidem v prosinci 1990, kdy se překvapivým vítězem prezidentských
voleb stal charizmatický katolický kněz Jean-Bertrand Aristide, který do té doby působil v největší chudinské čtvrti na předměstí hlavního města. To si místní zbohatlíci a představitelé armády nemohli nechat líbit. Během devíti měsíců provedli vojenský puč a Aristide uprchl ze země.
Díky sankcím a politickému tlaku ze strany OSN a především Spojených států se později Aristide mohl vrátit a v roce 2001 se znovu stal prezidentem. Začal však vršit chybu za chybou, především rozpustil armádu (pomsta za vojenský puč) a zemi pohltil chaos. V roce 2004 opět odešel do exilu. Situaci měla pomoci stabilizovat mezinárodní mise Minustah.
Před dvaceti lety jsem měl možnost podílet se na mezinárodním projektu týkajícím se budoucích rozvojových příležitostí a ohrožení Haiti. Byly sestaveny čtyři alternativní scénáře. 1. Přetrvávající stagnace, 2. Volání po „osvíceném diktátorovi“, 3. Rozvrat státu a následná anarchie, 4. Marshallův plán pro Haiti.
Poslední zmíněný scénář měl být jakýmsi světlem na konci tunelu a počítal s výraznou zahraniční rozvojovou pomocí. Byl pojmenován Marshallův plán proto, že i místní obyvatelé většinou věděli, v čem spočíval a také že na rozdíl od různých novějších „partnerství pro rozvoj“fungoval. Nakonec, jak se dalo tušit, se celý projekt stal víceméně akademickým cvičením bez reálného uplatnění.
Dosavadní vývoj, tedy přetrvávající stagnace, pokračoval. Navíc Haiti postihovaly čas od času další „morové rány“, například hurikány či silné zemětřesení v lednu 2010, při kterém zahynulo více než 200 tisíc lidí a 1,5 milionu obyvatel zůstalo bez přístřeší.
Postupně se vytvářely a sílily zločinecké gangy mladých mužů, kteří pochopili a přijali za svou krutou pravdu: „Pokud nemáš zbraň, nejsi nic. Když máš kalašnikov a jsi členem gangu, můžeš mít všechno.“Rozmohl se výnosný byznys únosů a placení výkupného. Země se přesunula do stadia zhrouceného státu, anarchie a chaosu.
Nekontrolovatelný výbuch kriminální anarchie
Podobným směrem se bohužel posouvá celá řada dalších zemí a regionů, především v Africe. Tento proces až prorocky předvídal Robert Kaplan v eseji Přicházející anarchie, publikovaném v roce 1994 v časopise The Atlantic Monthly:
„Základní faktory ovlivňující vývoj jsou ekologická vyčerpanost, kulturní a rasové kolize, geografická podmíněnost a proměny podoby války. Za této situace vystupuje jako skutečné strategické nebezpečí nekontrolovatelný výbuch kriminální anarchie. V extrémně těžce ovladatelných zemích tlaky neústí v totalitarismus, ale v rozpad sociálních struktur a v kulturu pouličních válečníků. Nebude existovat žádná zjevná, jednoduše definovatelná hrozba, jakou byl komunismus nebo nacismus.“
Dnešní situaci na Haiti, ale i v Somálsku či v oblasti západní Afriky nelze popsat výstižněji. Otázka „co s tím?“zatím zůstává bez odpovědi.