Jak vyrobit nenávist
Na samém začátku devadesátek jsem krátce žila v Paříži. Občas mě jeden český emigrant vozil po městě a ukazoval mi zajímavosti. Jednou z nejzajímavějších pro něj byly ty malé zelené náklaďáčky, které čistily ulice. Každý obsluhovali dva lidé – v té době snad všichni muži –, z nichž jeden seděl za volantem a pomaloučku projížděl ulicemi, zatímco druhý šel po chodníku a proudem vody z hadice z něj odstraňoval špínu. Můj známý si všiml, že ten, který řídí, je bez výjimky bílý a ten, který šlape chodník, bez výjimky „černý“. (Používal i jiné slovo.) A bylo to tak, to můžu potvrdit. Snad každé takové vozidlo řídil bílý muž, pravda, spíš než Francouz to byl někdo z východnější Evropy. A s hadicí po ulici kráčel podstatně tmavší muž, občas černoch, většinou některý z místních Arabů.
Můj známý patřil k těm českým emigrantům, kteří se ani po letech v cizině, obklopení lidmi různých barev, nezbavili rasismu. A tak se pokaždé strašně chechtal, když jsme projížděli kolem takové dvojice čističů. Byl přesvědčený, že takhle je to správně, „černí“se hodí jen na tu nejšpinavější práci a žádný lepší džob by dostat neměli. Můj známý sice mluvil česky, ale spousta lidí v Paříži chovala podobná přesvědčení… a mluvili francouzsky. „Černí“Pařížané dobře věděli, jak se věci mají. Ale dál stoicky kráčeli po chodníku a rozháněli se hadicí, zatímco si „bílý“kolega vezl zadek, protože se něčím živit museli a byli rádi, že mají aspoň tohle.
Situace se od té doby v mnohém změnila k lepšímu. „Černým“už se v Paříži často podaří sehnat dobrou práci, i když to jistě mají těžší než jejich bělejší spoluobčané. Ale živly považované za nepohodlné, včetně většiny místních Arabů, byly celá desetiletí odsouvány co nejdál od centra, pokud možno za peripherique, a po stovkách a tisících umísťovány do míst leckdy podobných dávným československým panelákovým sídlištím.
Tam teď nepohodlné živly žijí pěkně zahuštěné, oddělené od zbytku populace. Mají samozřejmě děti a vnuky a ti už mnohdy nejsou ochotní rázovat po chodníku s hadicí, zatímco si bílý veze zadek. Po vzoru mnohých černochů v amerických ghettech přestali věřit všem „bílým“včetně vlády země, ve které se narodili. Že se situace za posledních třicet nebo padesát let změnila a i oni by při troše snahy našli slušnou práci?
To je nezajímá, vždyť je to podfuk. Nemluvě o tom, že do zaměstnání chodí jen pitomci. Oni si nekalou činností vydělají víc.
Vypadá to, že příliš mnoho takových lidí v sobě už od dětství cítí prázdnotu, která se rychle plní nenávistí. Sice se v téhle zemi narodili, žádnou jinou vlast nemají, ale doma tu nejsou. Divíte se, že pouliční gangy zapalují auta v ulicích a házejí molotovy po policajtech? Nebo že sebepitomější imám hlásající nenávist získá následovníky ochotné se zabít pro cosi, čemu říkají „víra“? Já se tomu nedivím.