Mají vařené žáby duši?
Určitě jste to slyšeli milionkrát. „Když hodíte žábu do vroucí vody, vyskočí ven. Když ji ale umístíte do nádoby se studenou vodou a pomalu vodu zahříváte, žába si ničeho nevšimne – a uvaří se.“Tahle představa je dnes tak rozšířená, že větu „vařej nás jako žáby, hajzlové!“není třeba nikomu vysvětlovat, každý ví, že nás hajzlové čím dál tím víc utiskují a my si na to mlčky zvykáme.
Víte ale, jak tohle úsloví vzniklo? A proč vůbec někdo začal vařit žáby k jiným než kulinářským účelům?
Někdy v roce 1872 se německý fyziolog Friedrich Goltz pokoušel experimentálně dokázat (či vyvrátit) teorii německého fyziologa Eduarda Pflügera, který tvrdil, že zvířata mají kromě sídla vědomí v mozku i oddělenou „míšní duši“. Připravil žáby k experimentu metodou
Pondělí
Úterý tehdy běžně užívanou: vrazil jim špendlík zezadu do hlavy a tím virgloval, až žabám zničil cerebrum, čímž vyřadil z provozu veškeré kognitivní funkce. Mozeček, který kontroluje základní životní funkce, zůstal zachován a žába stále žila. Takhle upravené žáby pak používal k vaření. A ony skutečně z vody nevyskočily, když jim začalo být příliš horko. Umíraly, když voda dosáhla teploty kolem 40 stupňů. Neupravené žáby, se kterými Goltz taky experimentoval, začaly už při 25 stupních jevit známky neklidu a snažily se nádobu opustit. Podobně jako jejich družky s mrtvým mozkem chcípaly při teplotě 41 stupňů. Goltz z toho usoudil, že míšní duše neexistuje.
Zdá se pravděpodobné, že – pokud nás hajzlové budou vařit jako žáby, čím dál víc zkracovat řetěz, utahovat oprátku či zdražovat pivo
Středa – nejspíš si toho všimneme. Tedy za předpokladu, že disponujeme vyššími kognitivními funkcemi.
V roce 1888 pokračoval Angličan William Sedgwick ve vědeckém vaření žab. Vařil zdravé žáby mnohem pomaleji než Goltz, teplotu vody zvyšoval o pouhou pětinu stupně Celsia za minutu oproti Goltzovým 3,8 stupně. Tvrdil, že se mu některé žáby skutečně podařilo zmást a ony z nádoby nevyskočily, dokud nevypustily duši (nebo tak něco), když teplota dosáhla 40 nebo 41 stupňů. Že by to přece jen byla pravda?
Nejspíš není. Dnešní fyziologové a neurologové tvrdí, že co se vaření žab týče, s nejvyšší pravděpodobností neplatí ani jeden z dávných „objevů“. Když hodíte žábu do vroucí vody, nevyskočí. Okamžitě jí ochrnou svaly a během pár vteřin zahyne. A když vodu se žábou
Čtvrtek
Pátek ohříváte, jakkoli pomalu, zdravá žába si toho všimne a pokusí se zachránit.
Podle dnešních vědců syndrom vařené žáby neplatí, v tom mezi nimi panuje nebývalá shoda. Fakt ovšem je, že to nemají ověřené v praxi. Na rozdíl od dávných experimentátorů dnešní vědci žáby nevaří.
(A ano, přiznávám se: jako děti jsme se s bratrancem pokusili žáby vařit, konkrétně skokany zelené. Experiment se nezdařil. Oba vyskočili z ešusu vteřinu nato, co jsme je tam hodili, a odhopkali zpátky do studánky.)
Sobota