Co si počít s Leninem?
Už Leninova raná kniha z roku 1902, nazvaná podle Černyševského románu Co dělat, obsahuje pozoruhodnou inovaci marxismu. Kniha jako mnoho jiných jeho spisů je především přehlídkou zlobného polemického humoru, už tady Lenin používá svůj oblíbený dehonestační plurál. Lenin proti sobě velmi přímočaře postavil sebeorganizaci dělníků a skutečnou revoluční organizaci. Zatímco dělníci mohou spontánně dosáhnout jen odborářského uvědomění a bojovat pouze za svoje bezprostřední zájmy, revoluční organizace má dlouhodobý cíl a smysl. Nese s sebou paměť předchozích bojů i jasné směřování k revoluci. Pro marxistu může znít paradoxně, že nejde o přísně třídní organizace: mají zde místo jak nejzocelenější dělníci, tak ti nejradikálnější z maloburžoazní inteligence. Proti „primitivní demokracii“spontánních hnutí, kde všichni mají sklon dělat všechno, stavěl Lenin „profesionální revolucionáře“, kteří mají tvořit jádro strany.
Strana shromažďuje kolektivní zkušenost třídy a zároveň ji má formovat. Je orgánem sebeuvědomění třídy, její svého druhu stínovou elitou, předvojem. Tam, kde bezprostřední odhodlání pracujících nestačí a ochabuje, představuje strana jakousi nezávislou paměť dělnické třídy, připomenutí jejích „úkolů“a objektivní role. Spojuje revoluční odhodlanost s přísností a věcností vědeckého pohledu na svět. Jejím organizačním principem je „demokratický centralismus“, který Lenin definuje truismy jako „svoboda v diskusi, jednota v akci“, ale fakticky až příliš často znamená prostě důraz na roli centra a vedení.
Kuchařky, které řídí stát
Mezi tehdejšími radikálními sociálními demokraty se však našel ostře myslící marxistický kritik, který pojmenoval, v čem spočívá problém takového výkladu: strana zde vlastně nahrazuje dělnickou třídu. Projekt emancipace dosud utlačované většiny bude nahrazen tím, že jedna elita vystřídá druhou. Onen kritik se jmenoval Lev Davidovič Bronštejn a do dějin vstoupil pod pseudonymem Trockij. S Leninem ho posléze přes všechnu kritiku sblížily názory na světovou válku a revoluce, kdy se stal Leninovým spolubojovníkem. I posléze, už jako oponent Stalina, zdůrazňoval hlavě překryvy s Leninem a ke své kritice se už nevracel.
Leninovy názory se ovšem také vyvíjely. Pod vlivem první ruské revoluce podle některých autorů změnil názor na možnosti spontánního horizontu pracujících. Rady (sověty) dělníků, zakládané v roce 1905, jej inspirovaly pro představu o budoucím socialistickém státu. Ten měl představovat demokracii pracujících, postavenou jako diktatura proti bývalým vykořisťovatelským vrstvám. Představu o podílu širokých vrstev dobře vyjadřuje výrok, který je Leninovy přisuzován mylně, ale zpopularizovala jej v Sovětském svazu dvacátých let řada plakátů i básník Majakovskij: „Každá kuchařka by měla umět řídit stát.“
Problém „primitivní demokracie“, kdy každý dělá všechno, měl být vyřešen vzděláváním – učit se, učit se, učit se, a potřebné schopnosti si osvojí všichni, nejen profesionální revolucionáři.
Od začátku v rozporu
Knihu Stát a revoluce z roku 1917, kde svou vizi proměny státu v demokracii pracujících rozvíjel, Lenin nestačil dopsat – uvedl, že je mnohem lákavější revoluci dělat než o ní psát. Rozpor zůstal nevyřešen: bolševické Rusko se hlásilo k vládě rad pracujících, tedy sovětů, stát ale ve jménu „diktatury proletariátu“převzala bolševická strana. Když Rusko komentoval roku 1921 anarchosyndikalista Rudolf Rocker, prohlásil, že diktatura proletariátu pro něj představuje „politováníhodné dědictví po buržoazii“a jejích revolucí, zejména francouzské. Diktaturu může představovat vždy jen pár lidí, nikdy celá třída. Proces nahrazování třídy stranou, dříve kriticky popsaný Leninovým oponentem Trockým, pokračoval nyní za účasti Leninova druha Trockého: nejenže byla třída nahrazována stranou, ale stranu samotnou postupně nahrazoval diktátorský hlas jejího vedení.
Radikální marxistické myšlení té doby vyprodukovalo mnohem demokratičtější autory. Roza Luxemburgová se v rámci radikální frakce v německé sociální demokracii přihlásila k revoluci, ale zároveň nesmlouvavě kritizovala Lenina za nedemokratický přístup a potlačování svobod. „Svoboda je vždy svobodou jinak smýšlejícího,“uvedla mimo jiné. Než stačila do debat po revoluci výrazně zasáhnout, byla v lednu 1919 zavražděna krajně pravicovými Freikorps.
To připomíná další otázku: o jaké třídě tu v souvislosti s Ruskem vlastně mluvíme? Marx a Engels psali o revoluci „proletariátu“jako o akci většiny ve jménu zájmů většiny – právě to mělo odlišit proletářskou revoluci od ostatních revolucí v minulosti. V Rusku ale průmyslový proletariát tvořil malou menšinu, a aby Lenin uspěl, musel přitáhnout rolníky, které Karl Marx srovnával s pytli brambor.
Emancipace? Ano. Ale ne zas moc
Marx a jeho stoupenci počítali s úspěchem revoluce v některé z nejrozvinutějších kapitalistických zemí nebo nejlépe v několika zemích zároveň. Lenin se s nimi shodoval, že nerozvinuté země musejí projít strastiplnou cestou plnou „úkolů“(velmi charakteristické leninské slovo), které v rozvinutých zemích už vyřešil kapitalismus. Sám vnímal ruskou revoluci jako signál k revoluci v dalších zemích, zejména těch rozvinutých, přičemž spoléhal především na revoluci v Německu.
Jak ovšem ukazuje řada autorů, z českých například nedávno Pavel Barša v knize Mezi Davidovou a rudou hvězdou (2022), Lenin zároveň jako jeden z prvních marxistů spojil svou revoluční teorii s důrazem na emancipaci utlačovaných národů. Zatímco mnozí jiní marxisté považovali pozornost věnovanou národněosvobozeneckému boji jako zdržování od nejdůležitějších konfliktů, tedy těch třídních, Lenin postřehl význam národního sebeurčení zejména pro ty, kterým je odpíráno. Jeho komunismus se tak otevřel protikoloniálním bojům v Asii a Africe.
Otázka národního sebeurčení byla ovšem klíčová i pro samotné revoluční Rusko. Lenin odhadoval, že 57 procent obyvatel Ruska patří k potlačovaným národnostem. Prosadil proto faktické zrušení ruského impéria a vytvoření státu, který dodržoval pomyslnou nezávislost jednotlivých svazových republik. Když dnes Putin tvrdí, že strhávání Leninových soch na Ukrajině je paradoxem, protože to byl právě Lenin, kdo zdůraznil ukrajinskou nezávislou státnost, má do jisté míry pravdu.
Opravdu ale jen do jisté míry. Ukrajina byla zahrnuta do jediného státu světa, jehož název neodkazoval ke konkrétnímu území, o to víc ale zdůrazňoval ideologii, navíc mezitím opuštěnou (z demokracie sovětů ve Svazu sovětských socialistických republik mnoho nezbylo). Jednotu ve struktuře, která formálně zdůrazňovala práva jednotlivých národů, zajišťovala diktatura strany – tedy její vedení a tajná policie. Důraz na význam jednotlivých národů byl u Lenina i u Stalina podřízen proletářské revoluci a u Stalina jej posléze vystřídal pragmatismus výkonu moci a návrat k ruskému nacionalismu. Výrazně to poznali právě Ukrajinci vydaní na milost a nemilost stalinismu. A ještě dřív to poznali ti komunisté, kteří vzali představu o propojení národní emancipace s třídní revolucí vážně a důsledně ho domysleli. Třeba tatarský bolševik Mirsaíd Sultán-Galijev, jenž chtěl položit důraz na emancipaci kolonizovaných národů. Lenina zaujal, ale bolševici ho už v roce 1923 vyloučili ze strany, opakovaně věznili a nakonec popravili.
Nástroje v rukou Ruska
Internacionalismus měl pro Lenina ještě jiný smysl: nešlo jen o organizaci porevolučního Ruska, ale také o samotné dělnické hnutí, zasažené šokem roku 1914. Krátkodobě byla adekvátní odpovědí přeměna války v revoluci, a to především bojem pracujících proti „své vlastní“válečné straně. Sám se klidně nechal podpořit německou vládou a dopravit ze Švýcarska ve zvláštním vlaku: jeho zájem vyvolat v Rusku revoluci se totiž shodoval s německým zájmem rozpoutat v zemi nepřítele chaos. Po úspěšném převratu Němci nadiktovali Leninovi a Trockému v březnu 1918 brestlitevský mír, jímž sovětské Rusko přišlo asi o čtvrtinu obyvatel a velkou část průmyslu a který revoluci demoralizoval. Až porážka Německa ostatními spojenci umožnila sovětskému Rusku obnovu.
Pro dějiny hnutí pracujících bylo podstatné i dlouhodobé Leninovo poučení ze sociálnědemokratické podpory války. Sociálnědemokratická druhá internacionála skončila tím, že německý dělník bojoval proti francouzskému. Lenin chtěl takové situaci do budoucna za každou cenu předejít. Třetí, komunistickou internacionálu budoval jako svého druhu jednu centralizovanou stranu, v níž politiku domácích komunistů neustále kontroluje a usměrňuje mezinárodní ústředí.
Krátce po Leninově smrti domyslel tuto představu do logického konce vůdce italských komunistů Amadeo Bordiga a zeptal se, proč by vlastně o SSSR měli rozhodovat komunisté z Ruska a dalších svazových zemí, a navrhl, ať o záležitostech socialistické velmoci rozhoduje výbor složený z několika set komunistů z různých zemí světa. Lze si představit, co na to Stalin odpověděl: Bordiga byl vyloučen a stal se okrajovým „levičáckým“kritikem. V realitě se stal pravý opak: komunistické strany se po celém světě staly nástrojem mocenské politiky SSSR. „Demokratický centralismus“začal být uplatňován na mezinárodní úrovni, příliš samostatní politici byli vylučováni nebo posíláni z vůle Kominterny jinam. Z Československa známe příklad Bohumíra Šmerala, zakladatele jedné z nejsilnějších komunistických stran ve světovém měřítku, který byl poslán jako emisar Kominterny do Mongolska.
Postup napříč zákopy
Poslední Leninův podstatný text, jeho krátká závěť vyzývající k odstranění Stalina z funkce generálního tajemníka, neobsahoval žádnou třídní analýzu. Šel po klíčových lidských vlastnostech jednotlivých vůdčích komunistů a u Stalina pojmenoval jeho hlavní problém jako „hrubost“. Na jeho místo chtěl někoho, kdo „by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.“. Zatímco Trockij později popsal Stalina jako produkt „byrokratické degenerace“revolučního státu, Lenin v rozhodujícím momentu zdůraznil lidské vlastnosti.
Svým následovníkům zanechal Lenin rozporné dědictví. Z dnešního hlediska se může zdát zvláštní, jak mohl poněkud pedantický revolucionář tak moc inspirovat. Ale celé generace revolucionářů to vnímaly opačně: jak by mohl nejúspěšnější z revolucionářů neinspirovat? Klíčovou otázkou se pak pro mnohé z dalších generací komunistů stalo, zda lze z rozporného Leninova dědictví vybrat myšlenky slučitelné s demokracií.
Italský komunista Antonio Gramsci si ve fašistickém vězení položil asi nejpřesvědčivějším způsobem otázku, proč revoluce uspěla v Rusku, a ne v západoevropských zemích. Jeho odpovědí byla slabost ruské občanské společnosti: to díky ní šlo získat moc jedním úderem a posléze si ji udržet. To díky ní šlo tvarovat a měnit ruskou realitu shora. Asi to ani nešlo jinak, v zemích s rozvinutou občanskou společností byla podobná cesta nemožná: tam bylo spíš třeba postupně a trpělivě získávat souhlas a převahu společnosti. Gramsci to přirovnává k „poziční válce“a k pomalému, trpělivému postupu napříč nepřátelskými zákopy.
Co zbylo z Lenina
Komunisté, kteří se chtěli vyrovnat s dědictvím Stalina a stalinismu, se logicky vraceli k Leninovi, a to od Chruščova až po Gorbačova. Odkaz k Leninovi mohl znamenat leccos – a znamenal to i pro eurokomunisty, demokratické komunisty. Je snadné se jim posmívat a u toho přehlížet, že zatímco východoevropské diktatury se legitimizovaly leninismem, pravicové diktatury v Evropě či Latinské Americe se legitimizovaly z velké části antikomunismem. Tváří v tvář španělskému Francovi, řeckým plukovníkům či italskému fašismu šlo jen těžko nepokládat za přitažlivý vzor hlavní objekt jejich negace. Lenin se snadno stal revolučním heslem i symbolem zpochybnění nespravedlností. Stal se dědictvím, ve kterém se hodně hledalo.
Jenže v onom dědictví lze najít mnohem méně, než Leninovi stoupenci očekávali, a zároveň mnohem více, než kolik Leninovi přiznávají jeho oponenti. Otázky, které tu zanechal, jsou tu v obecné podobě stále s námi: jak spojit demokracii a efektivitu, ideály a reálpolitiku? Jak reagovat na mnohočetné nespravedlnosti, ať už uvnitř jednotlivých společností, nebo mezi nimi? Co dokážeme a chceme obětovat ideálům – a úspěchu?
Tyto otázky nás neopustily a patrně neopustí, dokud bude existovat politika. Leninova velikost i velikost jeho rozporů a selhání bude asi ještě dlouho orientačním bodem pro mnohé debaty o těchto otázkách.
Lenin u Stalina pojmenoval jeho hlavní problém jako „hrubost“. Na jeho místo chtěl někoho, kdo by se od Stalina lišil tím, že by byl snášenlivější, loajálnější nebo zdvořilejší.
Autor je politolog a publicista