Nedotknutelní by už neprošli
Francouzští filmaři Nakache (* 1973) a Toledano (* 1971) se proslavili zejména komedií Nedotknutelní z roku 2011, a jak říkají v rozhovoru, leccos z jejího humoru by už dnes možná bylo nepřijatelné. I v novém filmu Těžký rok o dvou zadlužených outsiderech, kteří se vetřou do radikálního ekologického hnutí, ale našli způsob, jak upozornit na důležitá témata a zároveň neztrácet vtip.
Váš film začíná hektickou scénou na Black Friday, kdy se zákazníci snaží prodrat ke slevám a aktivisté a aktivistky jim v tom vlastními těly brání. Black Friday je asi ve Francii velké téma, loni se hodně psalo dokonce o sporné ministerské kampani proti slevám. Do jaké míry vás inspirovaly konkrétní události tohoto druhu?
Éric Toledano: Asi každý film má ambici zrcadlit něco, co je pro danou dobu typické, a nás inspirovalo to, jakým způsobem jsou lidé třeba právě na Black Friday schopni se vrhnout do takové takřka živočišné konzumace. Je to jakási alegorie přístupu k životu. Podobně se lidé chovali, třeba když přišla do velké slevy nutella, zákazníci se o ni doslova prali. Ve filmu takové věci ukazujete, abyste si spolu s diváky položili otázku, jestli pořád ještě naše chování odpovídá nějakým normám, nebo jestli už jsme trochu vykolejili. Zároveň jsme do té scény pustili skladbu Jacquese Brela La valse a mille temps, na kterou spolu ti znesváření lidé jakoby tančí a ten tanec se stává čím dál neúnosnější. Dostává to až takovou punkovou formu.
Ve svých komediích se obvykle dotýkáte bolavých společenských témat, jako je vztah k lidem s handicapem nebo třeba teď pád do dluhové pasti. Dá se říct, že v tomto směru postupujete systematicky?
LN
É. T.: To asi ne, umělecká tvorba a systematičnost nejdou úplně dohromady. Ale samozřejmě jsou motivy, které se nám vracejí, třeba nás baví dávat ve filmu dohromady takové lidi, kteří by reálně neměli takovou pravděpodobnost, že se setkají. Takhle se v Nedotknutelných mladý černoch z poměrně neutěšených poměrů dostane ke staršímu, bílému a zámožnému handicapovanému muži. Podobně v Těžkém roku: není příliš pravděpodobné, že by se někdo, kdo je nadměrně zadlužený kvůli nutkavé konzumaci, stal součástí radikálního ekologického hnutí.
Když je řeč o postavě Drisse v Nedotknutelných, černí Francouzi mají výrazné zastoupení i v dalších vašich filmech. O to víc vynikne, že v Těžkém roku moc vidět nejsou. Znamená to, že radikální ekologické požadavky nejsou jejich téma?
LN
Olivier Nakache: To je velmi komplikovaná a spíš sociologická otázka. S představitelem Drisse Omarem Syem jsme natočili čtyři filmy, protože už u toho prvního mezi námi vznikl výjimečný vztah založený mimo jiné na tom, že rodiče nás všech tří se nenarodili ve Francii. Prožili jsme velmi podobné mládí a to nás nějakým způsobem spojovalo.
Pokud jde o radikální ekologické aktivisty, potkali jsme se s mnoha z nich a skutečně mezi těmi, s nimiž jsme spolupracovali, etnická smíšenost nebyla velká. Může to být dané tím, že ti lidé pocházejí z určitého prostředí,
které jim umožňuje se takovými tématy zabývat. Zatímco pro jiné lidi ve složitějších podmínkách je konec měsíce důležitější než konec světa. V případě našeho druhého tématu, zadluženosti, už je to jiné, tam je smíšenost reálně větší. Ale tam to bylo spíš o konkrétních hercích, které jsme chtěli pro hlavní role, než abychom se snažili o nějaký reprezentativní vzorek.
Zmínil jste spolupráci s ekologickými aktivisty, některé jste i obsadili do vedlejších rolí revoltujících radikálů. Revolucionáři často nemívají moc smyslu pro humor, bylo to v tomhle případě jinak?
LN
O. N.: Spolupracovalo se nám dobře, rozhodně alespoň do té doby, než byl film uveden do kin a mohli vidět, jak jsme je zobrazili. Tehdy jsme zjistili, že je to u nich tak padesát na padesát a že ne všichni jsou schopni přijmout nadhled, s nímž předvádíme třeba to, jak si říkají přezdívkami Quinoa nebo Kaktus. Někteří se berou opravdu velmi vážně a dotýká se jich, když se na plátně nepoznávají tak, jak se sami vnímají.
Mluví se o tom, že dnes obecně mají mladší lidé jiný smysl pro humor než předchozí generace, nejsou tak nakloněni ironii nebo černému humoru. Máte takový pocit?
LN
É. T: To tedy ano. Je tu generace „no offence“, která nemá ráda humor na něčí úkor.
O. N.: Ten vývoj mentality je
hodně patrný. Daleko více si dneska všichni klademe otázku, zda se může mluvit o tom či onom, jestli se něčemu můžeme smát. Lidé dnes reagují na filmové projekce, ale třeba také na stand up vystoupení, jinak. Můžeme se zamýšlet nad tím, jestli bychom třeba některé vtipy, které jsme použili v Nedotknutelných, mohli dnes ještě vůbec uplatnit.
Nedotknutelní se dočkali elitně obsazené americké adaptace, ale jejich remake vznikl třeba i v Argentině. Jak se vám tyhle verze líbí?
LN
É. T.: Těch remaků už bylo víc než deset a nedávno jsme se dozvěděli, že se připravuje i čínský. Navíc v patnácti zemích včetně České republiky se Nedotknutelní hráli jako divadelní inscenace.
Asi se nedá říct, že bychom se vůči těmhle verzím nějak vymezovali, jsme rádi, že byl náš film tak inspirativní. Samozřejmě nejúspěšnější byl americký remake, kde tržby ze vstupenek překročily sto milionů dolarů. Nejraději
ale máme pochopitelně naši verzi, i když bylo pěkné vidět například Nicole Kidmanovou v té americké.
Váš předposlední snímek Výjimeční z roku 2019 byl navzdory odlehčujícím motivům spíš drama a poukazoval na vážný problém nedostatku kvalitní péče o děti a mládež s autismem. Pomohl ten film něco změnit?
LN
O. N.: Ve Francii došlo ke znatelnému posunu. U tohoto onemocnění byl velký problém, že čím víc je ta osoba dotčená autismem, tím méně vlastně pojišťovny hradily její péči. My jsme měli to štěstí, že jsme mohli uspořádat spolu se zástupci jednotlivých pomáhajících asociací projekci Výjimečných v Elysejském paláci, kde ji viděl prezident Macron i další lidé, a i díky tomu se snad ledy trochu pohnuly. Je důležité říct, že nás pro ten film inspirovaly osudy skutečných lidí, proto může být tak přesvědčivý.
Aktuální snímek Těžký rok patří ve vaší filmografii k těm vysloveně komediálním, připomíná třeba klasické italské veselohry. Co vás přivedlo k téhle formě?
LN
É. T.: Právě ty italské komedie. To, jak si dokázaly zvolit docela složité téma a zároveň ho zpřístupnit široké veřejnosti prostřednictvím lidského přístupu a humoru. Myslím si, že díky tomu vzniká něco, co je víc než komedie. Podobně jako u Moliéra nebo v italské komedii dell'
arte umožňuje takové spojení důležitou společenskou reflexi.
Aktivistku jménem Kaktus ztvárnila Noémie Merlantová a dva zadlužené kumpány Pio Marmai a Jonathan Cohen. Mužské role se ale prý obsazovaly trochu komplikovaně?
LN
Zjistili jsme, že ne všichni aktivisté jsou schopni přijmout nadhled, s nímž předvádíme třeba to, jak si říkají přezdívkami Quinoa nebo Kaktus. Někteří se berou opravdu velmi vážně.
O. N.: Ano, to je pravda, zhruba deset dní před začátkem natáčení měl jeden z původních hlavních herců vážné zdravotní problémy. Naštěstí ho mohl nahradit Pio Marmai, s nímž jsme spolupracovali už na seriálu V terapii. A zároveň i Jonathan Cohen zastoupil herce, který byl pro tu roli původně vybraný. Ale ani v jednom případě nelitujeme. Pio se nám líbil už dávno v seriálech, které jsme s ním viděli, a Jonathan je rychle stoupající hvězda francouzského filmu. A je ještě jedno jméno, které bych chtěl v obsazení filmu vyzdvihnout, a to je Mathieu Amalric, skvělý a mezinárodně obsazovaný herec a také režisér.
Ten má dost pozoruhodnou roli instruktora, který pomáhá zadluženým, ale sám má těžké potíže s gamblingem. Proč jste mu dodali tenhle tajný problém?
LN
O. N.: Když jsme připravovali scénář, setkávali jsme se s dobrovolníky z různých organizací a všimli jsme si, že jsou to často lidé, kteří dříve působili například jako bankéři a kteří sami potom měli problémy s různými typy závislosti, spadli do dluhové pasti a tak dále. Tenhle paradox se nám líbil, chtěli jsme, aby se ta postava pohybovala mezi těmi dvěma protikladnými polohami.
LN Hlavní hrdina v podání Pia Marmaie se snaží potěšit dívku, která trpí klimatickým žalem, což není nic snadného. Přesto má film cosi jako happy end. Nebo to jenom tak vypadá?
É. T.: Nedá se tak úplně říct, že by to byl happy end. Spíš si myslím, že je to takový jeho poslední podvod, protože on v nich neustále pokračuje. Ale schválně jsme to nechali divákům k volné interpretaci. Někteří si kupříkladu myslí, že celý ten závěr není skutečný a hrdince se jenom zdá. Nechali jsme to tak otevřené, protože ani ve společenské debatě, o kterou tu běží, nejde udělat nějaký úplně jasný závěr. Takže se spíš vracíme k té poetické lince, kterou jsme začali, a znovu nám v tom pomáhá hudba Jacquese Brela.