Hlavně to, proboha, už schvalte
Přečetli jsme komplet vládní penzijní reformu a přinášíme komentovaný výtah všech dvanácti klíčových změn
Na vládě právě leží kompletní změna prvního penzijního pilíře, jejíž obrysy koalice představila loni na jaře. Mluví o zvýšení penzijního věku, ale plán obsahuje mnohem víc. Přinášíme přehled všech změn, jejich vysvětlení, smysl, kritiku i obhajobu.
Veřejnou debatu ovládl hněv na Andreje Babiše, jenž prý hází vidle do celonárodní shody. Jde o trojnásobné nepochopení toho, co se kolem penzí děje. Zaprvé ani prezident nechtěl, aby hnutí ANO přidalo své hlasy pod vládní návrh; zadruhé nic takového není potřeba; zatřetí je politický nonsens hledat globální konsenzus dva měsíce před volbami. (Detailně jsme tyto argumenty formulovali jinde.) Jestli se po dvou a půl letech vyjednávání začne reforma „vylepšovat“, hrozí, že nakonec neprojde nic.
Chystané změny nejsou žádnou revoluční změnou, která by jakkoli měnila principy zajištění se na stáří v této zemi. Jen mění parametry existujícího prvního pilíře. I nadále bude stát pracující danit daní jménem sociální pojištění. I nadále se z těchto peněz budou platit penze aktuálních seniorů. I nadále bude toto přerozdělování subjektem libovůle parlamentu, jenž když se mu zachce, bude moci s naším důchodem hýbat dle své nahodilé dvěstěhlavé moudrosti.
Zároveň jde ale teprve o druhý pokus, jak odvrátit finanční armagedon někdy kolem roku 2050. A o první pokus, který má – paradoxně díky své nízké ambicióznosti – šanci přežít další volební období. A bezpochyby půjde o největší a vlastně jediný odkaz, jenž za sebou kabinet Petra Fialy zanechá.
Dohoda pěti stran je přesto svým způsobem malý zázrak. Proto budeme předstírat, že nevidíme, jak při ní partajní předáci porušují předvolební sliby, vládní programové prohlášení i výroky pronášené již v ministerských křeslech. Z pohledu státních financí i budoucího generačního smíru je teď důležité, aby pětikoalice využila svou většinu v obou parlamentních komorách a návrh schválila. Protože střednědobou a dlouhodobou neudržitelnost systému vidí každý. Nebo skoro každý.
Ačkoli se tedy můžeme ze zcela zřejmých důvodů vysmívat slovům zásadní reforma, jakkoli můžeme oprávněně plakat nad tím, že i nadále zůstáváme nevolníky aktuální politické většiny, těch parametrických a paragrafových změn je tolik, že opravdu velmi mění spoustu vad, nespravedlností a neudržitelností našeho průběžného penzijního systému.
Reforma obsahuje dvanáct bodů. Některé jsou zásadní z hlediska finanční stability, jiné se snaží napravit některé z největších aktuálních nespravedlností a další by měly třeba do práce (a k placení pojistného) přivést více lidí.
Jednotlivé body se pokusíme stručně shrnout, posléze zproblematizovat a nakonec dát prostor i obhajobě, jíž se zmocní ekonom Filip Pertold z CERGE-EI a zároveň poradce ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Jeden z těch, kdo byli u přípravy reformy od začátku do konce.
I. Jedenadvacet let penze
Oficiálně se tento bod jmenuje „zavedení mechanismu navazujícího hranici pro odchod do starobního důchodu na naději dožití“.
Fakticky jde o to nejdůležitější opatření: zvyšování hranice odchodu do penze. Vláda chystá autopilota, který bude podle takzvané naděje dožití v padesáti letech definovat každému ročníku nové a nové hranice odchodu do důchodu tak, aby v něm každý strávil přibližně 21,5 roku – s tím, že hranice nesmí oproti předchozímu roku vzrůst nikdy o více než dva měsíce. Jde o zcela nový přístup a měl by napravit dosavadní podivnost, kdy některé generace byly na odpočinku v průměru 15 a jiné 28 let.
Přesná čísla nejsou stále úplně jasná. Už dnes platí, že lidé narození v roce 1965 půjdou do penze v 65 letech a každý další ročník by měl nově odcházet o měsíc až dva později. Ten nejsilnější ročník v našich dějinách (1974), který zrovna letos mohutně slaví padesátiny, může očekávat důchod někdy po 66. roce života. Tedy za podmínky, že parlament do té doby pravidla zase nepředělá.
Až do roku 1995 chodili do důchodumuži v 60 a ženy v 54–57 letech (podle počtu dětí); od té doby se laťka zvyšuje (pro muže zhruba o dva, pro ženy zhruba o čtyři měsíce ročně). Kabinet Petra Nečase přišel s tím, že se hranice bude zvyšovat v podstatě automaticky každý rok o dva měsíce ad infinitum; naopak vláda Bohuslava Sobotky nastavila strop na 65 let, kteréžto laťky dosáhneme v roce 2030 (až na několik výjimek).
Pro fanoušky politických paradoxů připomínáme, že ten, kdo dnes bojuje za neustále rostoucí penzijní věk, tedy ministr práce Marina Jurečka, v roce 2016 hlasoval pro strop 65 let (a spolu se socialisty přesvědčil Andreje Babiše, aby s tímto limitem souhlasil). A Babiš, který dnes tolik hřímá „Nikdy, nikdy!“, tehdy coby přísný ministr financí zastropování odmítal.
Na principiální potřebě růstu penzijního věku panuje mezi ekonomy v podstatě shoda, spor se vede o provedení. Vzoreček napadá část demografů, která varuje před tím, že v případě náhlých ruptur (typu vyšší úmrtnost seniorů třeba za pandemie covidu) pak penzijní věk najednou neporoste lineárně, ale může stagnovat a poté skákat.
Snížení růstu důchodů o osm procent zní poměrně nevinně. Když si to přepočítáte, zjistíte, že je to takřka to samé, jako byste za rok dostali o celý jeden důchod méně.
LN Proč tomu tak je?
Filip Pertold: Argumenty demografů chápu, ale jednak si nejsem jist, zda nejdou proti politickému zadání, jednak zda jde opravdu o něco zásadního. Ten vzoreček lze jistě nadefinovat i jinak, ale myslím si, že pokud dojde k otřesu typu covid, politici jsou vlastně pro, aby se do důchodového věku nějak promítl. Nikoli tedy, že bude důchodový věk růst jen mírně jiným tempem.
II. Snižování růstu důchodů
O tomto bodu se moc nemluví, přitom je úplně stěžejní. Ve vládních materiálech je nazýván poměrně kryptickým označením „postupné parametrické úpravy směřující ke snižování relativní úrovně nově přiznávaných důchodů“.
Ve skutečnosti jde o nenápadný, postupný, ale poměrně významný pokles nově přiznávaných důchodů oproti současné legislativě. Za deset let bude díky/kvůli tomu náhradový poměr (mzda/důchod) o tři procentní body nižší, uvádí vládní analýza.
„Dojde ke snižování relativního do měnově přiznávaného důchodu až o 8 % oproti současné úpravě,“píše se v návrhu. Osm procent zní poměrně nevinně, ale fakticky je to takřka to samé, jako byste za rok dostali o jeden důchod méně.