Dan už to shrabal…
Před dvěma týdny nečekaně zemřel Daniel Vali, muzikant, bavič, bohém a velký milovník života. Skolil ho infarkt ve tři ráno v nonstopu při vyprávění vtipů, což se zdá jako dobrá smrt, pokud vám však není pouhých třiapadesát jako Danovi. Proslavil se s kapelou Maxim Turbulenc, kterou půlka národa milovala a půlka ne. Rád bych na něj zavzpomínal jako na člověka s obrovským darem humoru a jazykové hravosti.
Danečka, jak se mu říkalo, jsem znal od základky. Už tehdy nás bavil neskutečnými průpovídkami. Říkal třeba, že si k obědu uvaří „Žeryka v rendlíku s indulonou“, k Vánocům si přál „péřovku z ondatry“, spolužáka Vycpálka nazval „nukleárním Volšovečkem“, neoblíbeného učitele chtěl zasypat „štětečkama na mloky“, načež začal vyprávět pohádku „Kterak Karel Zich chytnul v suříkový noře bílou nemoc“. Jeho hlášky, recyklující stejnou měrou školní učivo a zážitky z televize, pro mě byly prvním setkáním s poetikou dada a surrealismu, se slovní koláží a sémantickým happeningem.
Skolil ho infarkt ve tři ráno v nonstopu při vyprávění vtipů, což se zdá jako dobrá smrt, pokud vám však není pouhých třiapadesát jako Danovi...
Později, když jsme začali chodit na pivo, nám Dan každý pátek zpříjemňoval stolové pobavení, ať už vymýšlel články pro přítomného redaktora bulvárních novin („Napiš, jak včelí medvídek zaútočil s pancrfaustem na supermarket v Hustopečích“), anebo obohacoval jídelní lístek zdejší hospody („polívka z holínek, hroší s písmenkama, chudobky v naftě, angličák o berlích, pomněnky v gazíku, lakýš ve vaťáku, sloní nehty v čutoře“). Některé Danovy výroky přešly do naší běžné mluvy. Třeba když o liknavém číšníkovi prohlásil, že je „svižnej jak půda“– logiku v tom nehledejte.
Danovy hlášky byly neoddělitelné od konkrétní situace, ale přesto se mi jich řada vryla do paměti. Pár ochutnávek: „Jsi složitá jako jízdní řád na autodromu.“(o dívce mdlého rozumu) „Vypadá jako verzatilka a brejle má jak Panenský Břežany.“(o štíhlé krátkozraké dívce) „Hele, vodnes si toho utopence, ten má toho naběháno víc než Zátopek.“(k číšníkovi) „Vypadá jak infračidlo z Reykjavíku.“(o podivínovi) „Udělám ti stomatologickou prohlídku bejzbolkou.“(k otrapovi) „Přeju ti, aby tě honil Rin Tin Tin v posmrtným životě.“(novoroční přání)
Kromě hlášek jsem miloval i Danovy historky. Třeba tu, jak se procházel po lese a najednou se před ním rozhrnulo křoví, z něhož vyšel rytíř. A na hrotech brnění měl napíchány hříbky. Nejlepší na tom je, že to byla pravda. Nedaleko se totiž konal historický šerm. Jeden z rytířů využil pauzu k houbaření a nemaje košíku, napichoval úlovky na brnění. Nepřekonatelný byl Dan i coby vypravěč anekdot. Jeho majstrštykem byla hádka o nejlepší tetování. První chlap ukazuje na bicepsu krásku s bujným poprsím, druhý na břiše souložící dvojici a třetí říká, že má na zadku vytetovaného chlapa s hráběmi, jak shrabuje listí. Ostatní mu nevěří, a tak jim ukáže hýždě. „Dyť tam žádnýho chlapa s hráběma nemáš,“oponují mu. Třetí odvětí: „Tak už to asi shrabal a šel do prdele.“
Humoristovo nebe není žádná selanka. Sbohem, Dane.