Od ruské revoluc
S profesorem a duchovním Andrejem Kura a válce na Ukrajině, o převlékání kabátů podzemní církvi za bolševik
LN Minulý rok patriarcha Kirill potvrdil verdikt, jímž jste byl zbaven svěcení, a kněžství vám až před pár týdny navrátil patriarcha konstantinopolský Bartoloměj. Kněží, kteří se za poslední roky dostali do konfliktu s hierarchií ruské pravoslavné církve, je celá řada. Co dnes čeká ruského duchovního, který nesouhlasí s válkou na Ukrajině a militarizací ruské společnosti?
Pokud veřejně a důrazně odmítá „svatou válku proti Ukrajině“, nemá šanci zůstat uvnitř ruské církve. Tuto nevyhnutelnost odchodu ale každý vnímá jinak. A všichni kněží sice nosí stejné roucho, jsou to však lidé různí a mají i různý přístup ke svým služebním povinnostem. V seminářích vás učí, že kněz dělá tu nejdůležitější věc na světě, že jeho působení za oltářem je nejvyšší a jedinou formou služby Bohu, ale tento korporativní pocit vlastní důležitosti nesdílí zdaleka všichni. Například moskevský kněz Dmitrij Sverdlov, mimochodem pravnuk prvního sovětského premiéra Jakova Sverdlova, se před pár lety prostě sebral a odešel. Atmosféra církevního života v putinovské éře mu byla proti srsti – svého času se třeba omluvil odsouzeným členkám skupiny Pussy Riot. A když ho za trest převedli do jiné farnosti, řekl sbohem, vracím se ke své světské profesi. A právě to je důležité: když se chce kněz vzepřít a protestovat, musí představovat nějakou jinou hodnotu než jen tu, která vyplývá z jeho roucha, z jeho sociální masky a role. Stává se, že kněz nemá jiné vzdělání než církevní nebo za 20 let kněžského povolání o svou bývalou profesi přišel. Ale když má nějakou záložní variantu výdělku nesouvisejícího s církví, dává mu to možnost poměrně bezbolestně odejít.
LN Vy takovou záložní variantu máte?
Já měl celý život několik identit. Ta nejdůležitější spočívá v tom, že jsem členem klubu Moskevské státní univerzity. Vystudoval jsem tam a 25 let tam učil. Atmosféra této univerzity je pro mě důležitější než národnost a vyznání. Univerzitní kultura se vyznačuje radostí z toho, že se člověk dozvídá něco nového, a také z umění cenit si váhy opodstatněných námitek. Mou záložní variantou je má akademická podstata. A kněží, o nichž je dnes slyšet, protože byli zbaveni svěcení za protiválečné postoje, jsou obvykle lidé s univerzitním backgroundem. Já dál píšu knihy, v Česku už jsem si našel nakladatele, přednáším po Evropě.
LN Ale většina kněží takovou záložní variantu nemá. A se svým kritickým pohledem na dnešní ruskou současnost také musí nějak žít.
Především je třeba říct, že většině duchovních dnešní situace nevadí. V tomto směru se dnešek kardinálně liší od sovětských časů. Sovětská moc byla ve své podstatě antiklerikální, a když jí někdo z církevních představitelů vyjadřoval sympatie a loajálnost, nebyl to upřímný postoj, ale snaha najít si místo v nové společnosti. To se dá pochopit, probíhaly přece opravdové represe. Dnes ale došlo k něčemu úplně opačnému: ideologie, která vyrostla z církevního prostředí, se stala ideologií státní. Takže pro lidi blízké církvi to nepředstavuje problém, jsou daleko přesvědčenější putinisté než průměrní Rusové. A to se týká i kněží.
Jaké církevní kořeny putinismu máte na mysli?
LN
Jde o to, že Alexij II., kterého v roce 1990 zvolili patriarchou, byl předtím metropolitou v Leningradě. A když odcházel, jmenoval na své místo dokonale provinciálního biskupa Ivana Snyčeva z Kujbyševa (dnes Samara). Novopečený metropolita Ioann začal pod svým jménem zveřejňovat články a knihy, ale ve skutečnosti je za něj psal Konstantin Dušenov, sovětský důstojník v záloze. Knihy měly halasné názvy, třeba Samoděržaví ducha nebo Bitva o Rusko, a bujně v nich rozkvétala ideologie ruského resentimentu.
LN Můžete blíže popsat jejich tehdejší světonázor?
Byl to nářek nad ztracenou velkou ruskou říší, kterou dvakrát zničili Židé a zednáři. A také mýtus, že Stalinova epocha sestávala ze dvou období: jednoho před vstupem SSSR do druhé světové války v roce 1941 a druhého po něm. Tento mýtus tvrdí, že do války Stalina a SSSR ovládali Židé, a když je v roce 1937 nechal popravit, začalo obrození ruského ducha, dokonce i v komunistické straně. Tehdy se vrátila církev, zlaté výložky, důstojnické a generálské hodnosti, které do roku 1943 neexistovaly, bývalý regenschori chrámu Krista spasitele Alexandr Alexandrov napsal hymnu SSSR...
LN Copak pravoslavná církev nevítala konec komunismu a rozpad SSSR? A jaký vztah měla k Západu?
Z pohledu její konzervativní části byl rozpad SSSR tragédií, za kterou mohlo to, že se komunisté nedokázali včas vzdát Žida Marxe a na jeho místo dosadit pravoslaví. Ti lidé měli ke komunismu jedinou výhradu: „Proč rudí komisaři nenosili sutanu?!“Západ v jejich očích byl souručenstvím zednářů a homosexuálů, kteří společně vedou válku proti křesťanství, a proto jim musíme odpovědět „svatou válkou“. Většina ruských kněží dodnes nevidí morální problém v podpoře jakékoli války, již vede jejich říše.
LN Zdaleka ne všichni pravoslavní kněží jsou dnes zastánci války. Podle údajů portálu Křesťané proti válce je světskou nebo církevní mocí v Rusku za protiválečné výroky stíháno 34 kněží.
Ano, existuje menšina těch, kdo s tím nesouhlasí: už v březnu 2022 podepsalo 293 kněží otevřenou výzvu k zastavení války. Ale je to jenom jedno procento z 26 000 ruských kněží...
Z pohledu konzervativní části ruské pravoslavné církve byl rozpad SSSR tragédií, za kterou mohli komunisté, kteří se včas nevzdali Žida Marxe a nedosadili pravoslaví
Kdo jsou ti, kteří nesouhlasí?
LN
Už jsem zmínil kněze intelektuály, ale kromě nich je v Rusku také mnoho kněží, kteří jsou etničtí Ukrajinci. Od samého počátku byli událostmi šokovaní. Jejich postoj dokonale vyjádřil doněcký metropolita Illarion, který pochází ze západní Ukrajiny, ale zůstal sloužit na Ruskem okupovaných územích: „Je to pro mě strašně těžké. Tady mám svoje lidi a na druhé straně fronty naše.“Takových lidí jsou mezi biskupy a kněžími ruské pravoslavné církve tisíce. Ale tihle Ukrajinci mlčí – protestní dopis jich podepsalo jen 22. A jsou i takoví, kteří ve snaze zachránit si kůži hlasitěji než ostatní křičí, že jsou Rusové a pro Putina. Ale srovnejte si ty počty: 293 kněží podepsalo ten dopis, a jen 34 jich bylo potrestáno. Není to projev tolerantnosti církevní hierarchie. Znamená to, že ostatní zmlkli.
LN Takže většina duchovních s protiválečnými názory to vzdala?
Mezi ruským duchovenstvem je spousta nejbanálnějších přizpůsobivců, kteří sice zpočátku alespoň v duchu, neveřejně, odsoudili válku, ale pak sami sebe donutili změnit názor. A ani si nejsou schopní přiznat, že v sobě potlačili hnutí svědomí. Není to pro ně příjemné, ale co jim zbývá, když neumějí být v menšině. Aby si zachovali sebeúctu a dobrý vnitřní pocit, musí sami sebe přesvědčit, že nikoho nezradili, a „moudře vzali na vědomí“nové okolnosti. Získali přece nové informace, dozvěděli se, jak to tam či onde doopravdy bylo… a teď upřímně věří, že má Putin pravdu.
LN Zastavme se ale ještě u přesvědčených odpůrců války a Putinova režimu. Někteří z nich odmítají číst na konci liturgie „modlitbu za vítězství Ruska“. Přitom jim za to hrozí zbavení svěcení. Je takových kněží, kteří kladou alespoň takový pasivní odpor, hodně?
Taková statistika neexistuje. Většinou nejsou vidět, svým „odmítnutím“se veřejně nechlubí, aby na sebe nestrhli pozornost. Znám tři kněze z jihoruské Kubáně, etnické Ukrajince, kteří potichu odjeli do Mexika a odtud do USA, ale médiím neřekli ani slovo. Stává se, že biskupové na čtení „válečné modlitby“netrvají. A následovník metropolity Ioanna, petrohradský metropolita Varsonofij, to nekontroluje. Za poslední dva roky neřekl o válce na Ukrajině ani slovo.
LN Jaký trest může stihnout kněze, který válečnou modlitbu nečte?
Patriarcha i každý biskup má celý arzenál prostředků, s jejichž pomocí může na kněze tlačit. Může mu udělit důtku, soukromě i veřejně. Může kněze připravit o funkci, třeba z představeného chrámu udělá třetího vikáře. Může ho poslat do nějaké vzdálené a chudé farnosti. Může ho nechat zavřít na čtyřicet dní do kláštera, kde musí každý den sloužit bohoslužbu. Patriarcha Kirill mě takhle potrestal už před sedmi lety. Ale zbavení svěcení, to je jako trest smrti; je to navždy.
LN Vás a řadu dalších, kteří se vyjadřovali proti válce, patriarcha zbavil svěcení, mnohým hrozí i trestní stíhání. Dá se mluvit o pronásledování církve?
Patriarcha Kirill s těmito kněžími zatočil obzvláště tvrdě, aby zastrašil ostatní. Jeho první obětí se stal před rokem otec Ivan Koval z Moskvy. Skoro nikdo ho neznal. Je to dobrý člověk, ale velice tichý a neveřejný. Zato Alexej Uminskij byl svěcení zbaven demonstrativně. Byl to duchovní otec specifické moskevské intelektuální obce, dědiců a žáků otce Alexandra Meně. Rána byla určená právě tomuto „elitnímu“prostředí a znamená to, že patriarcha už se nezastaví před ničím. Na místo Uminského patriarcha Kirill dosadil Andreje Tkačova, který ještě v sovětských dobách vystudoval Vojenskou fakultu ministerstva obrany SSSR. Dnes je to zuřivý zastánce války, který radí vojákům při nabíjení každou raketu Grad doprovázet modlitbou Bože, smiluj se.
LN Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj za poslední dva roky do své jurisdikce přijal nejednoho kněze vyhnaného z ruské pravoslavné církve. Je to řešení i do budoucna?
Prvním takovým duchovním jsem měl být já. Když nade mnou v roce 2020 patriarcha Kirill uskutečnil svůj soud, veřejně jsem řekl, že se odvolám, přičemž to může být odvolání v prostoru nebo v čase. Odvolání v čase by předpokládalo, že počkám, až se objeví nový moskevský patriarcha, a odvolám se k němu. Odvolání v prostoru znamenalo, že se odvolám k Bartolomějovi do Konstantinopole. Kánony to umožňují. Patriarcha Kirill proto udělal unikátní věc: vydal nařízení o mém zbavení svěcení, ale sám zakázal, aby bylo realizováno. Když jsem se snažil odvolat u konstantinopolského patriarchátu, odpověděli mi: Nemůžeme vaše odvolání přijmout, protože neexistuje rozsudek. Proto prvenství patří otci Ivanu Kovalovi, otci Uminskému a dalším.
LN Takže přecházet do jurisdikce Konstantinopole je pro tu část ruského duchovenstva, která nesouhlasí s válkou, funkční řešení?
Když se kněz nachází v zahraničí, pak ano. Ale když je v Rusku a prohlásí se za kněze konstantinopolského patriarchátu, můžou ho označit za zahraničního agenta a dostane se pod tvrdý policejní dohled. Je proto důležitá otázka, kterou by měli v istanbulském Fanaru posoudit: může
Konstantinopol někoho prohlásit za svého duchovního tajně? Ve Vatikánu například existuje praxe tajných jmenování kardinálů. V sovětských dobách bývaly případy, kdy papež někoho jmenoval kardinálem, ale zůstalo to v tajnosti, aby to tomu člověku neuškodilo. Tak to bylo třeba v případě českého biskupa Štěpána Trochty v roce 1969. Mohla by Konstantinopol někoho, kdo se nachází v Rusku, formálně zařadit k nějaké farnosti, řekněme, v Turecku, ale nezveřejňovat to, aby ho ochránila před pronásledováním? Pak by mohl zůstat knězem a v naprosté tichosti sloužit třeba u sebe v bytě.
Jinou cestu nabízí otec Grigorij Michnov-Vajtěnko. Neodjíždí z Ruska, nehledě na rizika je vždy otevřený a veřejně činný, pomáhá ukrajinským uprchlíkům a politickým vězňům a věřící ve svém okolí vyzývá, aby vedli aktivní „tvůrčí život“.
LN
Pokud v tom státní moc vycítí něco závažného, co jí může aktivně uškodit, zatknou ho. Když to parafrázuji jazykem čekistů: „To, že jste na svobodě, není vaše zásluha, ale naše opomenutí.“Ostatně už proti němu zahájili řízení kvůli tomu, že chtěl odsloužit panychidu u hrobu Navalného.
Může mít krize, která nastala po únoru 2022, náboženské východisko?
LN
Náboženský charakter chce své politice dát především sama státní moc. Proto pořád slyšíme, že vede „svatou válku“, že je to křížové tažení pravé víry proti nepřátelům „našich tradičních hodnot“. Propaganda si ani sama nevšímá, jak děsivě je směšná: kdyby jí měl člověk věřit, musel by přistoupit na to, že smysl války je boj s homosexuálními sňatky. Proto si myslím, že válku bychom naopak měli z tohoto náboženského kontextu vytáhnout, ne rozpalovat náboženské vášně. Z církevního prostředí každopádně žádný revoluční kvas nevzejde.
Existuje uvnitř pravoslavného společenství debata o otázce viny za to, co se dnes děje na Ukrajině?
LN
Valná většina prostých lidí a kněží se od všeho dobrovolně odřízla. Obrovská spousta kněží třeba přestala sledovat můj blog, abych nerušil jejich konformistický klid. Koho zajímá tento fenomén masového vědomí, připomeňme, jak po druhé světové válce němečtí luteránští pastoři znenáviděli kazatele Martina Niemöllera, který v srpnu 1945 prohlásil: „Situaci, ve které jsme se ocitli, nezavinil ani tak náš lid a nacisté – ti přece věděli, k čemu to všechno přivede, a mysleli si, že je to správné. Hlavní vina leží na církvi. Jen ona věděla, že to celé skončí tragédií, ale lidi nevarovala. Neodhalila lež a nespravedlnost nebo to udělala příliš pozdě. My, církev, se teď musíme bít do prsou a kázat: má vina, má vina, má nezměrná vina.“Za tato slova se dočkal obstrukcí.
LN Není čas vrátit se k tradici protopopa Avvakuma – postavit si chrám v ústraní a držet, co to jde?
Ta myšlenka sama o sobě se mi líbí. Ve světě zvířat existují různé strategie přežití. Třeba ptáci nebo ryby se dravcům brání tak, že se soustředí do jednoho hejna, jiná se rozbíhají na všechny strany, třetí se schovávají a využívají mimikry. Před sto lety panovalo přesvědčení, že když bude mít pravoslavná církev jednoho patriarchu, jeden hlas, jednu hlavu, bude to nezlomný sloup víry a bolševici si s ním neporadí. Ale poradili. Církev svázaná obrovským majetkem, nemovitostmi, která navíc sama hledá příležitost, jak se přimknout k světské moci, je v tomto směru velmi zranitelná. Hypoteticky se dá předpokládat, že efektivnější bude rozprchnout se do bytů na malá neformální posezení u čaje, jak to dělaly některé protestantské obce v SSSR.
Má takový přístup v ruském pravoslaví nějakou tradici?
LN
S pravoslavnou církví to tak bylo v 50. letech, když za Chruščova zesílilo pronásledování církve. Když v nějakém regionu zavřeli chrámy, lidé se začali scházet doma a bylo těžší je kontrolovat. Když Chruščov odešel a nastoupil Brežněv, čekisti změnili strategii: pochopili, že když je oficiální pop v oficiálním chrámu, dá se lépe kontrolovat, a dokonce patřičně zpracovat v legálně loajálním semináři. Pravda, tehdy neexistoval dnešní „elektronický koncentrák“– všudypřítomné kamery, systém rozpoznávání obličejů, billing, s jehož pomocí se dá snadno vypátrat, v jakém bytě je více telefonů než obvykle a kdo se tam sešel.
Ale i přesto odchod církve do podzemí či ústraní vidíte jako možnost?
LN
V podzemí je možné přezimovat, přežít pět let, možná deset. Ale sovětská zkušenost ukázala, že když je to nadlouho, končí to psychickými mutacemi. Člověk může také strávit léta neustálým hledáním udavačů a zrádců ve svém kroužku. Takzvaná podzemní církev, která si prošla sovětskou zkušeností až do konce, se nakonec proměnila v cosi velmi vzdáleného křesťanství. Objevilo se tam vizionářství, okultismus atd. Potřebovali si dokázat, že mají přímý kontakt s Bohem. A rozjela se „proroctví“. V duši odbojáře se při práci v podzemí usazují démoni. Proto jsem raději emigroval do Prahy.
Zastavme se u teologického výkladu války, konkrétně války na Ukrajině. Může vůbec církev z hlediska kánonu podporovat válku, jak to dnes dělá patriarcha Kirill a jeho hierarchové?
LN
S teologií je všechno složité. Militarizace křesťanství a církve přece nezačala včera. Diskuse na to téma se vedly už ve druhém století. Zajímavé je, že z druhého století se k nám donesly spíše souhlasné hlasy, které křesťanům vojenskou službu povolují. Ve třetím století se křesťanství začíná stavět nesmiřitelně ke všemu pohanskému, včetně vojenské služby s jejími rituály. Ze čtvrtého století se k nám dostalo pravidlo Basila Velikého, podle něhož voják, který se vrátil z války, musí být na tři roky vyobcován z církve. A dokonce v pátém století ještě zněly hlasy, že pokřtěný člověk nesmí do armády.
Nicméně za staletí teologové získali v ospravedlňování války velkou zkušenost. Jen jurodiví občas namítají: „Ale vždyť v kázání na hoře Kristus říká…“
Je možné z křesťanského hlediska dělat rozdíl mezi válkou obrannou, která je přípustná, a válkou agresivní, která je nepřípustná?
LN
Na nejvyšší teologické úrovni ne, protože přikázání „nezabiješ“a „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“platí všeobecně, bez upřesnění nebo výjimek. Pro ideálního křesťana by proto takový rozdíl existovat neměl. Ale v 5. století se sv. Augustin pokusil tuto hranici mezi spravedlivými a agresivními válkami přece jen vytyčit. Je tu ale potíž: kdo určí, která válka je agresivní a která ne? V Augustinově světě se odpověď zdála jednoduchá. Někde na „limes“, na římských hranicích, si žije vesnice. A napadnou ji řekněme nějací Piktové, Peršané, Slované nebo Berbeři. Zdá se nepochybné, na čí straně je pravda.
V sovětských dobách kolovala anekdota: „Zpráva TASS. Sovětský traktor, který mírně oral pole u sovětsko-čínské hranice, se znenadání dostal pod nepřátelskou palbu. Traktor mocnou raketovou a dělostřeleckou palbou zničil dělostřeleckou baterii protivníka, prudce nabral výšku a vyletěl na oběžnou dráhu.“Je jasné, kdo zaútočil. Ale: co dělal sovětský traktor na čínské hranici? Opravdu jenom mírně oral? A proč se zdánlivě agresivní Čína neroztáhla k Volze, kdežto jakoby mírné Rusko se roztáhlo k Amuru?
Hodnocení každé války záleží na tom, v jakém historickém měřítku ji posuzujeme. To je třeba beznadějná otázka v případě dnešního arabsko-izraelského konfliktu. Odkdy se dá počítat jeho začátek? Od okamžiku, kdy Izraelské obranné síly vtrhly do sektoru Gaza? Od teroristického útoku 7. října 2023? Od přesídlení Židů v roce 1948? Od sporu Abrahámových dětí ve Starém zákoně?
Válka je prý tažení pravé víry proti nepřátelům „tradičních hodnot“. Kdyby měl člověk věřit propagandě, musel by věřit, že smysl války je boj s homosexuálními sňatky.
Už v březnu 2022 podepsalo 293 kněží výzvu k zastavení války. Ale je to jenom jedno procento z 26 000 ruských kněží, kteří jinak v podpoře války problém nevidí.
Co říkáte slovům papeže Františka o tom, že „Ukrajinci musí nabrat odvahu a první přijít s bílou vlajkou“?
LN
Bílá vlajka, která se tak nelíbila ukrajinským médiím, neznamená kapitulaci. Je to gesto momentální bezbrannosti. Bílá vlajka je především vlajkou vyjednavače, ne nutně vyjednavače prohrávající strany. Když byla například v roce 1945 obklíčena německá garnizona v Budapešti, sovětští důstojníci šli vyjednávat s návrhem o německé kapitulaci pod bílou vlajkou. Takže překládat bílou vlajku jako „vzdáváme se“je nekorektní.
Vůbec celé postsovětské posluchačstvo včetně Ukrajinců je stigmatizované zkušeností roku 1945. Všeobecně se má za to, že vítězství může mít jen jednu podobu: ve zplundrovaném hlavním městě nepřítele jeho nemnozí přeživší generálové podepisují akt bezpodmínečné kapitulace. Ale i bez toho skončila nejedna válka. Ve slovech papeže Františka je opravdový křesťanský postoj. Síla víry a charakteru se někdy projevuje právě v bezbrannosti. V tom je paradox evangelia. Když bych parafrázoval blahoslavenství: šťastní jsou ti, koho sousedé v domě považují za smolaře. Křesťanství porazilo Římskou říši, když bylo bezbranné. Nestalo se, že by polovina římských legií přijala křesťanství a pobila druhou polovinu. A z tohoto hlediska je papežův postoj normální bláznivé kázání na hoře. Je škoda, že právě tu trochu křesťanského bláznovství v tom nikdo neuslyšel.
Vaše slova měla vždy velký mediální dopad. Dnes existuje také populární kanál na Telegramu Pravoslaví a zombie, který mapuje alternativní myšlení v církvi a má už 17 000 sledujících.
LN
Na Facebooku mě sleduje 82 000 tisíc lidí. Ale dnes o sobě nemůžu říct, že bych byl vlivným „lídrem veřejného mínění“. A to proto, že autorka vámi zmíněného kanálu na Telegramu žije v Berlíně a já v Praze a oba už jsme na hony vzdálení ruské realitě, necítíme každodennost naší země na vlastní kůži. Není důvod si myslet, že by moje texty mohly ovlivnit nálady v Rusku. Snažím se neupadnout do iluze, v níž se nachází velká část politické emigrace: že ze zahraničí můžeme ovlivňovat procesy uvnitř Ruska. Není to tak. Dobrým příkladem je fiasko ruské emigrace před sto lety: bílá emigrace měla sbalené kufry a navzájem se přesvědčovala: „To přece nemůže dlouho trvat! Chvíli počkáme, režim padne a znovu všechno vezme do svých rukou!“
Úkol emigrace je jednoduchý: s vědomím toho, že hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa, musí vytvářet slova a texty, o které bude zájem, až lidi doma propaganda zklame. Kdy to bude, nikdo neví. Ale pracovat je třeba teď.
Spolupracoval jste se dvěma moskevskými patriarchy, především s Kirillem, ale nakonec jste přešel na pozice všestranné kritiky církevní i světské moci. Podpořil jste Pussy Riot, kritizoval sexuální násilí ze strany církevních hodnostářů, odsoudil připojení Krymu i následné rozpoutání války. Změnil jste se vy, nebo patriarcha Kirill?
LN
Životopis, který mi dodává útěchu a který je podobný tomu mému, je životopis katolického kněze Hanse Künga. Byl to katolický teolog, filozof a jeden z autorů druhého vatikánského koncilu, aggiornamenta. Byl blízkým poradcem římských kardinálů a papežů, ale nakonec se s nimi rozešel. Zakázali mu kázat a přednášet na katolických univerzitách. Ale jeho život tím neskončil, až do roku 2021 dál psal knihy a přednášel na světských univerzitách. Papež Benedikt XVI. se v roce 2005 se starým přítelem setkal a v dobrém si promluvili… Pokud jde o patriarchu Kirilla, v tom hlavním se nezměnil. Ve všech obdobích svého života to byl krajně sebestředný člověk. Přitom jsem ale přesvědčený, že byl vždycky upřímný. Upřímně sám sebe přesvědčoval, že musí plout po proudu, ať se obrátí kamkoli. Jako talentovaný člověk měl vždy po ruce další a další argumenty, aby sám sebe přesvědčil, že dělá správně. Proto byl upřímný, když v 90. letech kázal zcela liberálně. A je upřímný i dnes, když káže antiliberálně. Přeju mu dlouhý život už proto, že bych chtěl vidět, jak bude znovu převlékat kabát.
LN Jak se můžou po válce vyvinout vztahy mezi Moskevským patriarchátem a Kyjevskou metropolií?
Všechno závisí na tom, jak skončí válka. Kde budou ruské tanky, bude i ruská církev. Velký hřích metropolity Onufrije, představeného ukrajinské pravoslavné církve spadající pod Moskevský patriarchát, podle mě spočívá v tom, že radikálně odmítá vážný dialog s kyjevským metropolitou Jepifanijem, představeným autokefální pravoslavné církve Ukrajiny. Copak je možné pravoslavné lidi, kteří mají stejnou historii a víru, považovat dokonce za nekřtěné? Dějiny pravoslaví jsou velmi komplikované, proto se v nich dají najít precedenty a citáty, které by zdůvodnily smíření a navázání alespoň trochu lidských vztahů, ale dají se najít i ty opačné, které vedou k nenávisti. Je škoda, že ukrajinští církevní vůdcové směřují k vyhrocení vzájemných vztahů.
Když jste musel emigrovat, vybral jste si Prahu. Proč?
LN
Praha je pro mě rodné město, v dětství jsem tu prožil několik let, od roku 1973 do roku 1977. Mí rodiče tu pracovali. A neuvěřitelné je, že pracovali v Thákurově ulici v Dejvicích, v budově, kde je dnes katolický seminář. Tehdy jsem to nevěděl a velmi mě udivilo, když jsem zjistil, že mé dětství se odehrálo pod církevními klenbami. Jsem teď o hodně starší než mí rodiče, když žili v Praze, a pamatuji si, že tu byli šťastní. O to mám Prahu raději. Celý život jsem snil, že se sem přestěhuju. Samozřejmě jsem chtěl, aby se to stalo dobrovolně, abych neztratil Moskvu. A dopadlo to jinak. Ale protože je Praha jedním z mých rodných přístavišť, pociťuju tu menší emigrantskou bolest, než bych cítil na jiném místě.