Skromné kresbičky z konce světa
I v mrazech mezi Asií a Amerikou, na Čukotce, si lidé našli způsoby, jak si zkrášlit život Načrtnuté soby, jejich spřežení a lidi na saních, velryby, slunce, měsíc nebo chatrčovité domy – jarangy. Takové obrazce malovali či vrývali Čukčové na tulení kůže,
Daleko předaleko, až za severovýchodní Sibiří a téměř na konci světa žijí lidé, kteří se o sebe uměli postarat navzdory ostrým přírodním podmínkám. Připomínají Eskymáky, mají dosti podobnou kulturu, ale mluví odlišnými jazyky. Kromě Korjaků jsou to Luoravetlan (Lugora Vetlat) čili „Ti praví lidé“, jak si přírodní národy říkávají po svém, jenže běžněji se těmto říká Čukčové – prý ze slova čauča neboli „kdo má hodně sobů“. A těch mívali na Čukotce, kolem Beringova průlivu (a už naproti Aljašce), věru hodně. Chovali je; kvůli dopravě i potravě, mezi jejíž delikatesy patřil vařený obsah vyvrženého sobího žaludku, pochoutka rylkéil.
Není to vlídný kraj. Domovina Čukčů leží za polárním kruhem, v zimě tam klesá teplota pod třicet stupňů a pro „teplé“léto bývalo maximem deset stupňů nad nulou. Přívětivosti nedodává ani Čukotské pohoří, bažinaté pobřežní nížiny a prudký vítr. Rostlin je pomálu, krajině dominují mechy a lišejníky, jen jižněji přežívají zakrslé olše, vrby či modříny. Naopak hojně se tam vyskytovali mořští savci jako mroži a tuleni, jejichž kůže lidé využívali – tak jako sobích materiálů – na stovky způsobů. Na oděv, pokrývky chýší jaranga anebo i coby svá „umělecká plátna“!
Tím patrně nejslavnějším je kresbami pokrytá kůže tuleně z Pitt Rivers Museum v britském Oxfordu. Vznikla před rokem 1869, kdy kontakty Čukčů s Rusy či s dalšími bělochy nebyly ještě tak trvalé – první se udál roku 1648 –, přesto obsahuje nakreslené scénky s lidmi, kteří si vyměňují věci (asi obchodují), a s loděmi. Ty s pádly patří čukotským obyvatelům, větší lodě s plachtovím zachycují zase obchodníky, geografy, cestovatele či koloniální úředníky, jejichž úkolem bylo tuhle výspu světa „zcivilizovat“. Tématem pro nativního umělce byly dále ještě výjevy lidí lovících soby lukem, na plátně také plavou četné velryby, mroži s nezaměnitelnými ploutvemi a načrtnutá jaranga představuje i domov Luoravetlanů. Tam, v teple kožených stanů, vznikala i další skrovná umělecká dílka: rytinky do užitkových předmětů či oděvní ozdoby.
Bojovníci s kostěnou zbrojí
Veliká kůže o rozměrech 1,15 až 1,17 metru se dostala do Evropy z pozůstalosti kapitána velrybářské lodi lovícího v Beringově úžině. Zřejmě šlo o tamní „kalendář“, o kroniku, podobnou lakotským počítadlům zim (waníyetu wówapi) , do nichž si indiáni zaznamenávali klíčové události – a o nichž jsme tu v jednom z předchozích dílů loni detailně psali.
Asijská obrázková kůže dle antropologů „zobrazuje dění jednoho roku na čukčském poloostrově s černě naznačeným pobřežím“a kromě již vylíčeného jsou na ní představeni i „bojovníci ve zbrojích, život ve vsi a v táborech, tance, sexuální kontakty, duchové, náboženské symboly a obřad kasak (nebo keretkun)“, přičemž „dva kruhy při středu patrně představují Měsíčního muže a Manželku Měsíčního muže“, uvádí fascinující kniha Williama Fitzhugha a Arona Crowella s názvem Crossroads of Continents (1988), jež si všímá vztahů velmi si podobných kultur na křižovatce světadílů; mezi Asií a Amerikou, kudy se nejspíše před tisící lety ubírali dávní lidé – „praindiáni“– na severoamerický kontinent. Piktografy s postavičkami, zvířaty i naznačenými ději vytvářeli jak Sobí Čukčové (Čavču), tak Přímořští Čukčové (Ankalyn), ale i Jupikové, Inuité (Eskymáci) na Aljašce, Aleuťané či indiáni Nootka a Sališ, kdy se šikovným tvůrcům pod rukama plnily oděvy či nádobky „kresbičkami“.
Čukčů bývalo a je jen pár tisícovek, do šestnácti tisíc lidí, kteří sousedili s dalšími domorodci: se sibiřskými Eskymáky (Jupikové) a s Korjaky, svými rivaly. Ti se vzájemně s Čukči nazývali týmž slovem tannit, tedy „cizinec, nepřítel“, prostě sok. Vždyť předchozí zmínka o mužích „ve zbrojích“nebyla nahodilá ani mylná – Čukčové skutečně vyráběli ještě v předkontaktním období zvláštní ochranné oděvy, zesílené tvrdými pláty ze dřeva, sobích lamel anebo z mořských savců: třeba z mrožoviny i ztvrdlé tulení kůže, jejichž torza jsou uchována v pár muzejích (v Petrohradě, Washingtonu a Helsinkách).
V novějších dobách, někdy od konce 19. století, si obě znepřátelená etnika vyráběla regulérní zbroje z kovových plátů, jak je popisoval etnograf Waldemar (Vladimir) Bogoras v prvním díle opusu The Chukchee (1904).
Luoravetlany, jak si říkali sami, neohrožovali jen nepřátelé, ale také lední medvědi, vlci či nepříjemní rosomáci. Na tvorbu nebylo moc klidu ani zázemí. Jak připomíná Fitzhugh, čím blíže k drsné Beringově úžině, tím více uvadala umělecká produkce. Sobí Čukčové, kteří žili se svými stády nomádsky, zase měli jen poměrně hrubé řezbičky na užívaných nástrojích.
„Nejlepší umělecké výtvory bývaly dílem žen, které vynikaly v práci s jehlou, jíž vyráběly široké a elegantní vzory, aplikace, na kožené tašky pěkně vyšívané boty, palčáky, toulce anebo jakési plakety na kožených štítech. Ke vzorkům patřily propojené či dvojité kroužky, linky a motivy do písmene U. Mužské umění bývalo zejména figurativní. Komplexní ilustrace kosmologických představ zdobily rituální pádla, ale běžnější byly prosté kresbičky duchů, mýtů, zvěře, loveckých scén a setkání s cizínci,“píše Fitzhugh o skromném umění Čukčů s douškou, že vůbec nejpůsobivějším známým dokladem je ona kůže z Oxfordu. Obřadní pádla s rytím se barvila tulení krví, zavěšovala do sítí jako hold Keretkunovi, Pánu moří, aby vyslyšel prosby lovců o bohatou kořist, o pravidelnou obnovu zvěře i o štěstí ve vlnách, do nichž se posádky člunů, jakoby eskymáckých umiaků (čukčsky lygytvet), často vydávaly.
Démoni neštovic
Čukčové, tak jako další „malé národy severu“, žili ve světě plném mýtů, legend, posvátných příběhů plných gigantických červů, mořských příšer, obrů, šestitlapých medvědů, vlkodlaků a také temných havranů, krkavců. Řadu pověstí zaznamenal již zmíněný Bogoras. Rusové na Dálný východ pronikali od 17. století a v tom následujícím už přinášeli i nemoci, jakou byla pandemie neštovic, jež řadu sibiřských etnik postihla... A lidé si o tom vyprávěli po svém.
„V době, kdy na Čukotce řádily neštovice a ve všech vesnicích umírali lidé, žil ve vesnici Netenu šaman Kykvat. Právě Netenu se nemoc zatím vyhýbala. Jednou večer však šaman řekl lidem: ,Dnes přijde démon neštovic. Bděte a buďte připraveni na pomoc.‘ Pozdě v noci se Kykvat oblékl do šamanského pláště a s bubnem vyšel z jarangy na hlídku. Netrvalo dlouho a zjevil se kelet, obr lidožrout. Místo saní člun a v něm zapřažena stvůra – ani sob, ani pes (...) Když na něj netvor zaútočil, probodl ho. Pak (šaman) rozvázal zajatce, pomohl jim na nohy a vzkázal, ať se vrátí domů. Nebyli to skuteční lidé, ale duše nemocných,“vypráví čukčskou pověst kniha Pod křídly Velkého krkavce (2023), již z folklórních sběrů utřídil etnolog Ondřej Pivoda. Zraněný démon, kelet, se ještě chtěl mstít, ovšem šaman jej – a tím i další strůjce nemocí – přechytračil. Chytil obra do smyčky, svázal a přiměl vesničany, aby donesli své „nočníky“, lili jimi do krku zrůdy moč a vymohli si slib, že už se k nim nikdy nepřiblíží.
Čukčové mívali šamany, šamanky i osoby s nejistým pohlavím. Lidé na severovýchodu Asie věřili, že vše je živoucí; i prostředí a věci mají schopnost jednat či mluvit! Člověk i zvíře má v sobě podobnou, ale jinačí duši. Stromy, jezera, řeky i moře měly své duchovní „majitele“a „pány“, kteří kontrolovali jejich činnosti, a tedy i to, jak pěkně či nepěkně se k Čukčům zachovají. V takovém prostředí měli právě cenění šamané přístup k silám, jež uměly uzdravit, odlákat neštěstí nebo předpovídat počasí. K zajištění úspěchu (a přežití) byly nezbytné rituály, zaříkání a také talismany, amulety.
Čech v zemi Krkavce
Zcestovalý Čech František Poledna Vlkovský měl prý obchodního ducha, takže u Čukčů vybíral „výrobky atraktivní, a tedy snadno zpeněžitelné“
„Člověk není spokojen s věcmi, jak si je přirozeně pořídil. Poháněn obecnou snahou přivábit antropomorfní kvality předmětu si jej vlastní rukou vylepšuje a dává mu lidskou podobu. Mezi Čukči i Korjaky jsou antropomorfní amulety tvarovány poměrně hrubě, zatímco třeba dětské hračky jsou vytvářeny vyloženě s uměleckým způsobem,“psal Bogoras v druhé části monografie (1907) o postavičkách z kořenů, směsic parůžků a kostiček nebo z kůže vykrájených ochranných duchů s třásničkami. Stejně tak i drobná tetování mužů na lících sloužila jako „prevence proti útokům keletů“a ženy mívaly ve tváři vytetované tři svislé čárky sloužící jako „kouzlo proti neplodnosti“.
Takové podivnosti se nelíbily mocipánům z Moskvy, jimž se Čukčové stavěli od 18. století klidně i na ozbrojený odpor, ale ve 20. století byli sovětizováni – chovy sobů skončily třeba v družstvech, zvyky byly potírány a podobně. Ještě předtím, asi v roce 1909, je však navštívil s loveckou expedicí František Poledna Vlkovský. Po svém návratu část sbírky věnoval Muzeu Království českého (Národní muzeum), ale to nemělo na odkup dalších „čukčovin“finance, skončily v Brně. Zcestovalý Čech měl prý obchodního ducha, takže u Čukčů vybíral „výrobky atraktivní, a tedy snadno zpeněžitelné“, uváděl katalog výstavy z roku 2020. Část kolekce – včetně zdobených bot šamana, jeho čapky i kožešinové vestičky – dlí v Náprstkově muzeu.