Mohl Kyjev uzavřít s Moskvou mír?
Ruská invaze na Ukrajinu i po více než dvou letech stále pokračuje, je to tedy živá historie, která se průběžně hodnotí jen těžko. Přesto se o to nyní někteří renomovaní autoři pokusili a analyzovali hned počátek války: byl při tehdejších jednáních možný
Před více než dvěma lety v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu. Jen o málo dní později ale obě země zahájily jednání o míru, která nakonec zkrachovala. Politický analytik Samuel Charap a historik Sergej Radčenko se pokusili v článku pro časopis The Foreign Affairs pod názvem „The Talks That Could Have Ended the War in Ukraine“(16. 4. 2024) odpovědět na otázku, proč k uzavření míru nakonec nedošlo, i když Rusové a Ukrajinci byli podle nich připraveni učinit dalekosáhlé ústupky. Rusko žádalo, aby Ukrajina přijala neutrální status, ta zase seriózní bezpečnostní záruky. Článek již stačil vyvolat silný ohlas a celou řadu spíše nesouhlasných reakcí. Ukázalo se, že to je téma citlivé nejen tím, co se tehdy na jaře 2022 skutečně stalo, ale i tím, co nám říká o možnostech či limitech hypotetických budoucích mírových rozhovorů.
Rusko zaútočilo na Ukrajinu 24. února 2022, ale již o čtyři dny později obě strany spolu začaly v Bělorusku jednat. Charap a Radčenko tvrdí, že to bylo proto, že se Ukrajinci obávali, že by mohli válku rychle prohrát, zatímco Rusové nabyli přesvědčení, že vojenský úder nemá očekávaný účinek a že mohou od Ukrajiny získat ústupky i prostřednictvím diplomacie. Ukrajinskou delegaci vedl blízký spolupracovník Volodymyra Zelenského Davyd Arachamija, ruskou bývalý ministr kultury Vladimir Medinskij. Rusové nejprve ultimativně vyzvali Ukrajince ke kapitulaci, odpovědí jim bylo známé „idi nachuj!“.
Rusy ale pro ně nevýhodný vývoj bojových operací brzy donutil jednat jinak. Na dalších schůzkách 3. a 7. března již Ukrajinci předložili vlastní požadavky: okamžité příměří a zřízení humanitárních koridorů pro civilisty. Vznikla první verze společného komuniké, které se mělo stát základem mírové smlouvy.
Průlom v jednáních nastal na konci března v Turecku v podobě tzv. istanbulského komuniké. Podle Charapa a Radčenka jej sepsala ukrajinská strana a Rusové jej přijali jako základ pro následnou mírovou smlouvu. Podle něho by se Ukrajina stala trvale neutrálním a nejaderným státem a zřekla by se záměru vstoupit do vojenských aliancí. Získala by bezpečnostní záruky pro případ napadení, jejich garanti by nejprve vče konzultovali s Ukrajinou a spolu navzájem a poté by poskytli Ukrajině pomoc – zavedli by například bezletovou zónu, poskytli zbraně nebo vojensky zasáhli. Ukrajina měla mít také otevřené dveře do EU. Text komuniké, který byl následně v dubnu 2022 ještě upraven, se měl stát základem mírové smlouvy, kterou měli Putin a Zelenskyj podepsat v následujících měsících.
Proč jednání ztroskotala? Washington a ostatní spojenci byli hluboce skeptičtí k výsledkům jednání a Ukrajinci v této fázi navíc s Washingtonem bezpečnostní záruky nekonzultovali. Západ místo diplomatického angažmá zvýšil vojenskou pomoc Kyjevu a také tlak na Rusko, například prostřednictvím sankcí. Charap a Radčenko zmiňují také návštěvu britského premiéra Borise Johnsona v Kyjevě 9. dubna, podle něhož by dohoda s Putinem „byla vítězstvím Moskvy“. Odmítají ale Ruskem šířený názor, že Ukrajinu přinutil, aby od jednání ustoupila.
Můžeme vás kdykoli dostat
Navíc ďábel tkvěl v detailu: Rusové i Ukrajinci chápali mechanismus garancí odlišně. Garanty ukrajinské bezpečnosti měli být stálí členové Rady bezpečnosti OSN, tedy i Rusko, a pak například Kanada,
Německo, Izrael, Itálie, Polsko a Turecko. Podle Kyjeva by tím Moskva souhlasila, že ostatní garanti budou povinni zasáhnout, pokud Moskva znovu zaútočí, tj. jakákoli budoucí agrese proti Ukrajině by znamenala válku mezi Ruskem a Spojenými státy.
Domyšleno do důsledků by se Ukrajina ukryla pod podobný „deštník“, jako kdyby byla členem NATO. Rusové se naopak pokusili v modifikované verzi komuniké z 15. dubna garance zeslabit tím, že o akci na pomoc Ukrajině by rozhodovaly jen všechny garanční státy dohromady. Rusko by tím získalo právo veta, a kdyby Ukrajinu znovu napadlo, mohlo by bránit ostatním garančním státům Ukrajině pomoci.
Ke krachu mírových rozhovorů přispěly i ruské válečné zločiny spáchané v Buči a Irpinu. Jejich odhalení jednání hned nepřerušilo, posílilo ale Zelenského odhodlání pokračovat v boji. Po stažení ruských vojsk od Kyjeva nabyli Ukrajinci jistotu, že s pomocí Západu budou schopni zvrátit poměr sil ve svůj
prospěch, a to ne u jednacího stolu, ale i na bojišti. Jak připomínají Charap a Radčenko, na konci dubna Ukrajina prohlásila, že podmínkou jakékoli smlouvy musí být stažení Rusů z Donbasu, což v dříve dohodnutém komuniké nebylo. Dalším z problémů bylo, že se vyjednavači snažili navrhnout ambiciózní mírovou smlouvu, místo aby se nejprve zaměřili na „detaily“, jako podmínky příměří, určení hranic či humanitární koridory.
Reakce na Charapův a Radčenkův text na sebe nenechaly dlouho čekat. Například na sociální síti X se strhla vzácně kultivovaná výměna názorů mezi autory a jejich kritiky. Hlavní výtka směřovala k tomu, že se autoři příliš spolehli na texty přípravných dokumentů a méně na skutečné motivace aktérů a kontext jednání a svůj text postavili na údajně falešné premise, totiž že dohoda s Ruskem mohla přinést mír. Podle polského odborníka na východní Evropu Daniela Szeligowského ale Rusko nikdy nevyjednávalo v dobré víře a nevzdalo se svého cíle podmanit si Ukrajinu; rozhovory zkrachovaly prostě proto, že Rusové nejednali seriózně. V průběhu jednání členům ukrajinské delegace a jejich rodinám vyhrožovali a pokoušeli se je i zabít. Při letu do Ankary totiž měli členové ukrajinské delegace příznaky těžké otravy. Ukrajinci tuto informaci nezveřejnili, aby jednání netorpédovali hned na začátku, nynější ukrajinský ministr obrany Rustem Umerov ale potvrdil, že výsledky jeho testů prokázaly otravu neznámou chemickou látkou, podanou v množství neohrožujícím život. Rusové jim tím podle něj poslali vzkaz: můžeme vás kdykoli dostat.
Tvrzení, že válčící strany „téměř dosáhly dohody“, není podložené důkazy ani podle politologa Branislava Slantcheva. Ukrajina se podle něj snažila vyjednávat v dobré víře a nabídla neutralitu výměnou za bezpečnostní záruky Západu, které pro ni byly nutností, zejména pokud by byla ve hře i otázka omezené velikosti ukrajinské armády.
Velká chyba?
Dlouhodobá neochota Západu zavázat se k zajištění bezpečnosti Ukrajiny se ale nezměnila ani se začátkem války. Proč by tyto záruky dávali Ukrajinci do společného komuniké, aniž by to se Západem předtím neprojednali? Buď ukrajinští vyjednavači doufali, že tímto krokem k takovému závazku Západ donutí, nebo věděli, že záruky stejně nedostanou, a chtěli od sebe odvrátit vinu za neúspěch mírových jednání.
Dohodou o zveřejnění společného komuniké navíc Ukrajina podle Slantcheva učinila velkou chybu, neboť tím Kremlu umožnila tvrdit, že mír je možný, ale
Ukrajinci ho na popud Západu odmítli.
Další kritici autorům článku vytkli, že se nedostatečně zabývali otázkou území, které je vždy klíčem k příměří, jedná-li se o dobyvačnou válku. Podle novináře Francise Farrella Rusko sice nedobylo Kyjev, ale úspěšně obsadilo Cherson, obklíčilo Mariupol a propojilo Krym s Donbasem. Jestliže by jediným přijatelným řešením pro Ukrajinu bylo, aby se Rusko stáhlo na kontaktní linii před invazí, proč by se Rusko vzdávalo tak strategicky cenného území, které získalo v prvních dnech invaze? Rusko, které „nevrací, co si vzalo“, mohlo mít zájem jen na tom, aby byl konflikt zmrazen na těch liniích, na nichž stáli vojáci v době jednání, nikoliv před invazí. Radčenko v odpovědi připustil, že pokud by byla dohoda uzavřena, znamenalo by to přinejmenším faktické uznání ruské kontroly nad některými ukrajinskými oblastmi a odměnilo by to ruskou agresi. Zelenskyj se nakonec musel rozhodnout, zda je ochoten o tom
Ke krachu mírových rozhovorů přispěly i ruské válečné zločiny v Buči a Irpinu. Jejich odhalení jednání nepřerušilo, posílilo ale Zelenského odhodlání pokračovat v boji.
Při letu do Ankary měli členové ukrajinské delegace příznaky těžké otravy. Ministr obrany Umerov potvrdil, že výsledky testů prokázaly otravu neznámou chemickou látkou.
Ukrajina není autokratický stát jako Rusko a její politické vedení musí brát v úvahu reakci voličů. Zelenskyj by musel Ukrajince na kompromis s Ruskem připravit.
i jen přemýšlet, a rozhodl se, že ne.
Podle dalších kritiků Rusové jen zdržovali a čekali na příznivější vývoj na frontě. Moldavský diplomat Vlad Lupan upozornil, že obecně je hlavní podmínkou mírových jednání příměří, které ale v tomto případě nenastalo. Mírová jednání v roce 2022 se mu v tomto světle jeví jako taktické zdržování v očekávání, že se situaci v poli zlepší anebo v případě, že se zhorší, se podaří zachránit to, co už daná strana, v tomto případě Rusko, drží.
Rusko jako (ne)racionální hráč
Podle Lupana Charapův a Radčenkův článek může vytvářet dojem přílišné sebedůvěry Ukrajiny a selhání Západu, aniž by ale bral v úvahu vnitropolitické faktory. Ukrajina není autokratický stát jako Rusko a její politické vedení musí brát v úvahu reakci voličů. Zelenskyj by potřeboval Ukrajince na dalekosáhlý kompromis s Ruskem připravit, vůle k němu ale na jaře 2022 zjevně chyběla a Zelenskyj mohl skončit hůř než Viktor Janukovyč, jehož Ukrajinci v roce 2014 svrhli, protože souhlasil s požadavkem Ruska na zastavení jednání s EU.
Lupan také upozorňuje, že volba Medinského jako vedoucího ruské delegace svědčila o tom, že Kreml žádný vážný zájem o jednání neměl. Skutečné průlomové dohody Putin svěřoval jen sobě blízkým osobnostem. Radčenko namítl, že v Rusku není politický vliv nebo přístup člověka k Putinovi nutně vázán na jeho oficiální postavení v hierarchii, s tím ale, že je možné, že rozhovory byly zpočátku pouhou šarádou, nicméně časem mohly nabýt vážnějšího charakteru a Putin jen nechtěl, například z prestižních důvodů, měnit vedoucího delegace.
Další kritické výtky směřovaly přímo na jednoho z autorů Samuela Charapa, který je proukrajinskou stranou dlouhodobě vnímán jako někdo, kdo se ve svých textech snaží, podle ní falešně, vykreslit Rusko jako racionálního hráče a konstruktivního partnera Západu. Charapovi obhájci na tato obvinění kontrují tím, že autor jen chce překročit ideologicky vyhrocený diskurz nesmiřitelných táborů.
Konečně zajímavou metodologickou výtkou autorům bylo také to, že tím, že se pokusili napsat historii událostí, které vlastně ještě probíhají, se stali jejich součástí. Jejich snahu o vyváženou argumentaci již tak podle kritiků zneužívá ruská propaganda, která říká, že dohoda mezi Ukrajinou a Ruskem vlastně již od roku 2022 téměř existuje a Ukrajina by měla přijmout ruské požadavky, jak to údajně učinila již tehdy, ale Západ ji od toho odrazuje nebo jí v tom přímo brání. „Pokud bychom se obávali, jak Putinova propaganda překroutí naši argumentaci,“brání se ale Radčenko, „nemohli bychom říkat už vůbec nic.“