Kniha je dobrá, když dostane cenu
Patříte k těm, kdo si knihy čtou celý rok, a tak nepotřebují „propagaci kvalitní literatury“, jak ji provádějí
Nemá cenu zdržovat se tím, že se budeme dotazovat, proč například letos Literu za přínos knižní kultuře získal propagátor slam poetry, když to vůbec nedává smysl
Je lepší se s tím smířit. Že v porotě Magnesie Litery nejsou odborníci? Nech to být… Že autor debutu roku není žádná ranní rosa, ale je mu 48? Ale ty šťourale...
knižní ceny Magnesia Litera?
Nebo spíš patříte k těm, kdo mají rádi kumštýřský humbuk a salonní debaty, ale na samotné čtení vás až tak neužije? Potom jsou pro vás knižní ceny Magnesia Litera hotovým požehnáním… Literární prostředí je tak rozděleno, stejně jako celá společnost.
Kdyby měly mít knižní ceny Magnesia Litera nějakou hymnu, pak by to muselo být to, co kdysi zpívala v předělávce zahraničního hitu Hana Zagorová a její kluci, tedy tato klopotně vystavěná věta: „Je těžké brát věci tak, jaké jsou, jenomže jinak to nejde…“Protože po proběhnutí dalšího ročníku opět čelíme naprostému míjení: někteří vědí, že už vůbec nemá cenu se nad výsledky rozčilovat, druzí je ale berou smrtelně vážně.
V čem spočívá toto nedorozumění? Můžeme začít tím, že Magnesia Litera se prezentuje jako knižní ceny, které se snaží o propagaci kvalitní literatury a dobrých knih. Avšak to je stejně tak pravda jako lež. Naštěstí pro pořadatele se kvalita literatury nedá změřit. Ale hlavně, tohle není opravdu podstatné, jde jen o zástěrku. Ve skutečnosti jde – nepřekvapivě – z velké části o reklamu a o peníze. Minerální voda si udělá reklamu a pořadatel shrábne peníze.
A proč při tom dělají spisovatelé a porotci ochotně stafáž? Správně se totiž drnká na jejich ješitnost a taky se počítá s tím, že mají všichni hluboko do kapsy a každé povšimnutí je pro ně pohlazením. A tak stačí jim dát malé kapesné a nějakou nominaci či cenu, případně moc rozhodovat v porotě, a veškerá potenciální negace je zažehnána.
Nakupujte u odborníků
O Magnesii Liteře se mluví jako o nejviditelnějším tuzemském literárním ocenění. Ovšem když si položíme otázku, zda třeba to, že se stanete držitelem Knihy roku Magnesia Litera, změní váš život, odpověď zní nikoli. Dostanete 200 tisíc korun a váš titul se ani ve vítězném týdnu nedostane na špičku žebříčku bestsellerů. Žádnou nadpozemskou sílu tedy toto ocenění nemá – život vám to nezmění, to už spíš samotné psaní knihy – a bestselleroví autoři se mohou seshora v poklidu pochechtávat.
Pokud položíme otázku: jdete si po vyhlášení vítěznou či vítězné knihy koupit?, potom musíme pokračovat dotazem: a co si pomyslíte, když se vám nelíbí? Že jste nedostateční, nebo že porota vybrala špatně? Odpovědi na tyto otázky zodpoví i to, jaký máte přehled a sebevědomí.
Poroty jsou v Magnesii Liteře skládány tak, že jejich členy dodávají profesní spolky. Nicméně tím není garantována jejich odbornost, ale především to, že jsou buďto jejich členy či že jsou s těmito organizacemi nějak provázáni. Kdo situaci v literárním prostředí trvale sleduje, jasně vidí, že v těchto porotách bývá řada těch, kteří tam po odborné stránce nemají co dělat, pokud bychom to brali přísně a čekali, že na konci mají být vybráni ti nejlepší.
Mimochodem, sami porotci se leckdy prořeknou, když se rozpovídají o své namáhavé práci, totiž že musí rychle přečíst spoustu knih, případně si čtení mezi členy rozdělit a dát jeden na druhého. Tím prozrazují, že knižní produkci v průběhu roku nesledují, a navíc i to, že ji sledují jen v těch letech, kdy prodlévají v porotě, předtím ani potom ne – to musí odpočívat.
Poroty předvyberou tituly, z nichž se následně ještě volí ona hlavní cena, Kniha roku. Tu volí další vyzvaní, kteří i v případě, že odborníky jsou, se své odbornosti v té chvíli zříkají, neboť by jinak nemohli přistoupit na to, že jim někdo bude předvybírat, pro co mohou a nemohou hlasovat. Už tady vidíme, že Magnesii Liteře rozhodně nejde o propagaci kvalitní literatury, jinak by nečinila takovéto kroky, které právě nacházení kvalitní literatury značně omezují, případně mu zcela zamezují.
Hlavní charakteristikou Magnesie Litery je tak hladkost. Nezdržovat s tím, že se budeme dotazovat na nesmysly, jako například proč letos Literu za přínos knižní kultuře získal propagátor slam poetry, když to vůbec nedává smysl. U těchto cen je prostě dobré se smířit s tím, že všechno je zkrátka tak, jak to je. Že v porotě nejsou odborníci? Nech to být… Že autor debutu roku není žádná ranní rosa, ale je mu osmačtyřicet ? Ale ty šťourale... Či že nebylo nominováno to či ono? Čest jejich památce, ale pojďme dál, ta hra přece začíná být tak napínavá…
Což vede k tomu, že někdo raději tento pseudozávažný mumraj přestane komentovat, neboť by se ukomentoval – dojde mu, že tady žádný dobrý úmysl propagovat kvalitní literaturu není, a nechá to být. K čemu vám kupříkladu je informace, že Karel Šiktanc porazil ragby?
A na druhé straně jsou ti, kteří to zkrátka berou vážně, neb nejsou schopni se sami zorientovat, a tak to, že někdo dostal Magnesii, pro ně přebije úplně cokoliv – veškeré kritické výtky i fakt, že vyšly odvážnější tituly. Za všechny citujme například z Mediáře: „Pierre Beneš za svůj knižní debut získal Literu. Co obnáší napsat román?“Nebo z Reflexu: „Pokud ,v podstatě náhodou‘ vznikají v tuzemské literatuře knihy jako Hella, nejspíš na tom nebude tak špatně…“
Nižší umělecká kvalita
A když člověk před čtrnácti dny v pořadu 168 hodin sledoval reportáž o tom, že Radka Denemarková se stala členkou Německé akademie pro jazyk a literaturu, měl silný pocit nevyváženosti a tendenčnosti. Nezaznělo tam totiž ani to, že to třeba nic neznamená, nebo to dokonce nemusí být dobře, natožpak to, že Radka Denemarková možná není až tak významná spisovatelka. Ne, jen unisono neupřímně znějící chvalozpěvy, a to rovněž v podání zakladatele Magnesie Litery.
Pokud už jsme se dotkli mezinárodního kontextu, je dobré dodat, že Magnesia Litera též dlouhodobě těží z toho, že jsme zde zakonzervovaní a rozdáváme si ceny pouze mezi sebou. Českou literaturu již drahně let ta skutečně prestižní mezinárodní ocenění míjí velkým obloukem. Je to i důsledkem faktu, že odvaha se v tuzemském literárním prostředí prostě necení.
Nejnovější román Radky Denemarkové se letos do nominací Magnesie Litery vůbec nedostal a recenzenti a porotci byli najednou velmi kritičtí. Přitom předcházející Hodiny z olova vyšly v prvních dnech ledna 2019 a v dubnu se již v rámci Magnesie Litery staly Knihou roku – patrně proto, aby porotci neměli další rok těžkou hlavu z toho, že si budou muset ten objemný špalek nedejbože opravdu přečíst.
Ve zmíněné televizní reportáži se zmiňovalo jako nezvratný důkaz velikosti této pražské prozaičky právě to, že získala hned několik ocenění Magnesia Litera v různých kategoriích. A vlastně se to ozývalo i v souvislosti s letošní nenominací: má čtyři Magnesie, tak proč nebyla nominována letos? Jenže ono se na to dá dívat rovněž jinak: jak to, že Radku Denemarkovou najednou kritizujete, když předtím jste ji chválili a dávali jí ceny? Píše přece pořád stejně. Nemohlo by to nakonec být obráceně: neztrácela Magnesia Litera nevratně kredit taktéž tím, že opakovaně oceňovala Radku Denemarkovou?
Obdobně se argumentovalo, že Těla Kláry Vlasákové již uspěla v anketě Deníku N a že Andrea Sedláčková zas s Toyen zvítězila v anketě o Knihu roku Lidových novin, jak je tedy možné, že nejsou i v letošních nominacích na Magnesii Literu?
Dále se jako refrén ozývá stížnost, že jsme ta závistivá společnost, kde když někdo dostane jednu cenu, už mu nedají další. Ano, když se jedná o literáta či knihu, kteří se nám zdají oceněníhodní, je to k vzteku. Ovšem pokud dokážeme mít odstup a nadhled, vidíme, že jde o argumentaci, na niž nelze přistoupit. Protože to by potom poroty jednotlivých cen nebyly vůbec k ničemu. Mohlo by se rozhodovat třeba podle čtenářského hodnocení na Databázi knih, o něž se dnes již bohužel leckdo v recenzích skutečně neváhá opřít.
Zamrzlá sekyra v nás
Letošní ročník veletrhu Svět knihy má kafkovské motto: „Kniha musí být sekyrou na zamrzlé moře v nás.“No jo, jenže pokud se vrátíme k oné hladkosti, je evidentní, že někdo jako Franz Kafka by nikdy Magnesii Literu nezískal, a to i kdyby své romány dopsal, publikoval – a psal by česky. Protože nominace či výsledky Magnesie Litery možná budí kontroverze, ale nikdo kontroverzní se dosud držitelem Knihy roku nestal. Přičemž za kontroverzní laureáty by zde byli považováni i zmínění bestselleristé. Vítězí ctihodné, důstojné, a mnohdy dokonce neškodné.
Loni se například jásalo, že zvítězila poezie, avšak nejen v případě Knihy roku, ale taktéž v případě Litery za poezii se jednalo o texty snadno stravitelné, ničím se nepříčící. Jak svazek Jana bude brzy sbírat lipový květ Miloše Doležala, tak Spatřil jsem svou tvář Petra Hrušky by hravě strčil do kapsy Červený obr ,za nějž získala Literu za poezii letos Tereza Bínová. Přestože i Červený obr je vlastně reprezentantem oné civilní, nepichlavé poezie, zvlášť v porovnání s Dokumenty Kamila Boušky.
A ještě jeden příklad. Když víme, jak důležité pro češtinu a českou literaturu byly vždy překlady, je zarážející, že se obecně v nedávné době více nemluvilo o nových převodech Rabelaisova Pantagruela (Patrik Ouředník) a Gargantuy (Cibulská Theléma). Nebo bychom se mohli ptát, proč v překladové kategorii Magnesie Litery letos chyběl Smutek Belgie Huga Clause. Ale to bychom asi zase chtěli jít se sekyrou na celé moře jedné velmi zamrzlé ceny, jejíž led je krásně uhlazený.
Ten správný drajv
Čím dál podstatnější se v literatuře stávají po vzoru okolního světa vnějškové záležitosti. Tak je i u knih dnes zásadnější, kdo je napsal – je slavný, prodává knihy po desetitisících, dostal nějakou cenu? –, než to, co je uvnitř. Proto taky ti, kdo se chtějí soustředit právě na to uvnitř, rezignují na všechen ten cirkus okolo včetně knižních cen Magnesia Litera.
Jiní jsou ale nadšení, neboť vlastně nemusí nic číst, a přesto jsou uprostřed dění. Mohou diskutovat o nominacích, mohou sázet na vítěze, mohou se přidat k levicovému či pravicovému táboru, jak se stalo v publicistické kategorii... Konečně má ta literatura správný drajv. A tak levicoví publicisté touží získat cenu, kterou platí zahraniční kapitalisté. Porotci si uspořádají debatu, aby byli též vidět a mohli ukázat, že drží ono velké tajemství: kdo zvítězí. A následně ještě šokují tím, že si po vzoru filmového světa chtějí zřídit ceny literární kritiky. Protože si rovněž chtějí ukousnout z toho koláče literárního vlivu, že ano.
Dvě historky nakonec: jeden nakladatel vyprávěl autorovi tohoto článku, že za ním přišel literát s rukopisem a s vážnou tváří mu jako důvod toho, že by knihu měl vydat, uvedl, že je to tak dobré, že nominace na Magnesii je jistá… Pochopitelně se mýlil. Druhý nakladatel zas vyprávěl, že když jeho titul zvítězil v jedné z kategorií, po vyhlášení se prodaly celé dva kusy… Takže než zatoužíte po literární slávě, zvažte, zda jste ochotni se pachtit s knihou. Protože díla, jež nejsou oceněna, se rázem zdají být bezcenná. A ocenění, která propagují kvalitní literaturu, zase kardinálně postrádají kvalitu.