Otisknout, nebo neotisknout?
Kvůli ztenčujícím se finančním prostředkům je vydavatelka Katherine Grahamová řečená Kay (Meryl Streepová) nucena se svými novinami The Washington Post vstoupit na akciový trh. Deník zdědila po svém otci, po smrti manžela převzala jeho vedení sama, takže se mezi akcionáři množí obavy, zda to jako žena zvládne. Naštěstí má k ruce ambiciózního, rázného a také nesmírně schopného šéfredaktora Bena Bradleeho (Tom Hanks).
Právě Bradlee vycítí, že se v novinářském světě něco děje. A ono se taky děje. Konkurenční noviny The New York Times získaly rozsáhlou a přísně tajnou pentagonskou studii, která dokazuje, že vládní představitelé včetně prezidentů dlouhé roky lhali veřejnosti ohledně války ve Vietnamu. Píše se totiž rok 1971, válka v jihovýchodní Asii stále pokračuje, denně v ní umírají mladí američtí kluci – a podle výbušných materiálů vláda už celé roky ví, že konflikt vyhrát nemůže, a přesto v něm pokračuje. Administrativa prezidenta Nixona žene New York Times k soudu. Bradlee v tom cítí brutální omezení svobody tisku, načež se k této studii jeho lidé dostanou také. Vydavatelka tak stojí před dilematem, zda studii otisknout a riskovat žalobu v době, kdy potřebuje akcionáře naopak uklidnit, nebo se podvolit tlaku vlády.
Mají média sloužit politikům, nebo lidu? Otázka, na kterou se zdá být odpověď snadná, ale zdaleka tak samozřejmá není. A přestože je svoboda tisku klíčovým tématem snímku Akta Pentagon, zdaleka nejde o jediné téma, jímž se režisér Steven Spielberg zabývá. Neméně podstatné pro něj totiž je i postavení žen v mužském světě, dále pak hranice přátelství a pracovních vztahů, dojde i na klasická spielbergovská témata rodin bez otce či prolínání rodiny a práce.
Po technické stránce film nemá chybu. Hlavně jakmile na scénu dorazí Ben Bradlee, bez ohledu na pomalejší tempo vzniká divácký zážitek. V závěru děj už nabírá grády, scéna s tiskem novin je vyloženě akční a na film se skvěle kouká. Nevtíravá hudba Johna Williamse na sebe nestrhává pozornost, jen snímek podkresluje a dodává napětí, kamera si poradí i s dlouhými dialogovými scénami... Zkrátka tomu, jak je film natočený, nelze vytknout vůbec nic.
Škoda jen přehnaného vyznění obdivu k výjimečné ženě, která ustála vypjatou chvíli a rozhodla se riskovat. A neriskovala málo: nejen přátelství s jistým Bobem McNamarou, náhodou také americkým exministrem zahraničí, ale svou pověst, rodinný podnik, potažmo celé své jmění a existenci a teoreticky i vězení. Spielberg ji však staví do role „samotná žena ve světě mužů“. To je vidět dostatečně v každé scéně, divák není hlupák, jemuž je poselství nutno servírovat až pod nos. Jenže ani tento režisérský velikán se neubránil doslovnosti. A tak scény, kdy Kay přichází na jednání s bankéři nebo opouští soudní budovu, zatímco se kolem ní tvoří špalír žen všech věků a ras, které k ní obdivně vzhlížejí, nejsou oslavné, ale patetické až trapné.
Nicméně je tu ještě Tom Hanks. A to je záruka té nejvyšší kvality. Jeho šéfredaktor Bradlee lační po velkých událostech, je sebevědomý, prudký, arogantní, neváhá zpérovat podřízené, nehrbí se před vrchností a zajímá ho jediné – dostat mezi lidi velký příběh. Hanks si roli evidentně užil a fakt, že ho za tenhle film minula oscarová nominace, je jedno z největších akademických opominutí posledních let. Jen kvůli němu by stálo za to snímek vidět (naštěstí ale za vidění film stojí i proto, že až na drobné chybky je jednoduše výborný: dramatický, strhující, prostě jak má být). Mimochodem, je to s podivem, ale v jednom filmu se tu dva velikáni současného herectví Hanks a Streepová potkali vůbec poprvé.
A malý tip na závěr: pusťte si po Aktech Pentagon osmačtyřicet let starý snímek Všichni prezidentovi muži. Akta Pentagon totiž fungují jako takový prequel k slavnému filmu s Robertem Redfordem a Dustinem Hoffmanem o aféře Watergate. I tu totiž rozkrýval tým Bena Bradleeho z Washington Post. A ne náhodou Spielbergův film končí právě záběrem na hlídače v jistém washingtonském hotelu, který zrovna objeví vloupání...