Květnatá rekordmanka
Kdykoli zahlédnu kvetoucí vistárii, vzpomenu si na Guinnessovu knihu rekordů (znám vydání z roku 1990), píše se tam totiž, že největší kvetoucí rostlinou na světě je obrovská čínská vistárie (Wisteria sinensis), kterou pěstují v jihokalifornské obci Sierra Madre. Byla prý vysazena v roce 1892 a má větve dlouhé zhruba 150 metrů. Pokrývá plochu asi jednoho akru, její hmotnost údajně činí ohromných 225 tun a v průběhu pěti týdnů, kdy kvete, ji rozzáří odhadem půldruhého milionu květů. V této době se samozřejmě stává vyhledávanou turistickou atrakcí, přijíždějí ji obdivovat desetitisíce lidí, koná se tu totiž oblíbený vistáriový festival. Je zachycena dokonce na vlajce města Sierra Madre.
Latinské jméno Wisteria dostala tato rostlina teprve v roce 1818 (dříve byla řazena do rodu Glycine), mělo být poctou Casparu Wistarovi, profesoru anatomie na Pensylvánské univerzitě. Ve Velké Británii pěstovali vistárii čínskou kolem roku 1817, přivezli ji tehdy přímo z Číny. Upadlo do zapomnění, že nejstarší české jméno této dřevité liány bylo vlastně publikováno už v roce 1823 a znělo „omedulka“– vděčíme za ně lékaři a přírodovědci Janu S. Preslovi, snad je odvodil od slovesa „omediti“, jímž se označovalo oslazování medem. Záhy
však toto jméno neznal už nikdo, možná to bylo tím, že vistárie byla u nás ještě dost dlouhou dobu rostlinou velmi vzácnou.
V roce 1844 sice pěstovali dva druhy vistárií v botanické zahradě v Praze, k roku 1852 je znali i sychrovští zámečtí zahradníci knížete Kamila Rohana, také v Brně vistárii měli, v roce 1879 prý zdobila zahradu průmyslníka Offermanna (na exotické liány si zřejmě pan továrník potrpěl, okrasou jeho zahrady byl i křivouš kořenující a podražec velkolistý). Avšak ještě v roce 1909 přiznal příbramský včelař Jan Forst v botanické části jisté včelařské příručky, že krásu této rostliny poznal vlastně teprve při své cestě Švýcarskem. Už tehdy odhadl, že by to mohla být i dobrá medonosná rostlina, ale zároveň poznamenal, že „proti naší zimě byla by asi málo otužilá“. A tak ji doporučil sázet aspoň na zkoušku k chráněným zdem.
Její obliba se pozvolna zvyšovala, i když většina lidí nejspíš tuto krásku znala jen z literatury – barvitá slova Josefa Kořenského o tokijských zahradách musela na přelomu 19. a 20. století čtenářům připomínat snový přelud: „Kdo by také nežasl a rozkošemi nebyl unesen, vida, že nad jeho hlavou nemodrá se nebeský blankyt, ale že v táhlém loubí modrají se visuté květy líbezné vistarie, jejichž obrazy, tvořené odleskem v hladině rybničné, tak působivě zveličují nádherné to divadlo,“básnil tehdy ve svém cestopise. Když tyto liány rozkvetly, plnily se prý tokijské parky nadšenými diváky. Jenže která vistárie tehdy byla v Japonsku nejčastější, jisté až tak není, dnes jsou totiž rozlišovány hned čtyři druhy. V zahradách střední Evropy se kromě vistárie čínské pěstuje také ještě přímo z Japonska pocházející vistárie květnatá (Wisteria floribunda) a čínsko-japonská vistárie vznešená (W. brachybotrys), běžné jsou samozřejmě i rozličné zahradní kultivary těchto rostlin. Snad o něco méně často se u nás objevuje také severoamerická vistárie křovitá (W. frutescens), jejíž růst je sice o něco pomalejší, avšak krásou květů ostudu svému rodu nedělá.
Rozhodnete-li se jakoukoli vistárii pěstovat, zvolte vždy místo chráněné před nepříznivými povětrnostními vlivy, nejlépe se jí bude dařit u jižní zdi, nebo pro ni postavte dostatečně pevnou samostatnou treláž, která spolehlivě unese i rostlinu značně velkou. Je dobré počítat hned od začátku s tím, že se časem může svými rozměry přiblížit třeba i té guinnessovské perle ze Sierra Madre.