Odešel solitér dějepisectví
Ve věku 91 let zemřel 27. dubna Robert Kvaček, jeden z nejvýznamnějších českých historiků
Robert Kvaček byl mistrem psaného i mluveného slova a svými poutavými přednáškami dokázal strhnout nejen své studenty, ale i posluchače z neakademických kruhů, kteří je rádi navštěvovali. Proslul jako široce rozhleděný, empatický a liberální pedagog a ve svém semináři během let vyškolil stovky vynikajících historiků širokého generačního rozpětí od dnešních osmdesátníků po třicátníky.
Všichni jeho žáci, navzdory často různým profesním a ideovým postojům i vzájemným osobním vztahům, vzpomínají na svého charizmatického učitele s respektem, obdivem a opravdovou láskou.
Normalizační šikana i těžká rána v osobním životě
Narodil se 5. července 1932 v Dvorcích u Jičína, přičemž s rodným krajem zůstal po celý život spjat pevným patriotickým poutem. Po maturitě na jičínském Lepařově gymnáziu vystudoval historii a bohemistiku na pražské filozofické fakultě, kde pak po šedesát let působil na katedře českých dějin: v letech 1956 až 1966 jako odborný asistent, 1966 až 1990 jako docent a od roku 1990 jako řádný profesor.
Zaměřil se na české politické a kulturní dějiny od konce 19. do poloviny 20. století a na historii novodobé světové diplomacie a mezinárodních vztahů. V šedesátých letech patřil k historikům, kteří usilovali o překonání dogmatického ideologického výkladu československých dějin, a ve své bohaté publicistické produkci se snažil objektivně vyrovnat především s historií první republiky, mnichovských událostí a protinacistického odboje.
Na počátku normalizace pak musel čelit politické diskriminaci, ale nakonec se mu podařilo pokračovat v pedagogické a publikační činnosti a v tehdejších neblahých podmínkách svým způsobem udržovat kontinuitu národní paměti. V té době prožíval i velmi těžké osobní období, když po tragické smrti své první choti zůstal sám se šestiletým synkem.
Naši dějepisnou literaturu obohatil profesor Kvaček řadou objevných studií a monografií – například Osudná mise, Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933–1937, Obtížné
spojenectví. Politicko-diplomatické vztahy mezi Československem a Francií 1937–1938 –, několika po mnoho let užívanými a ceněnými vysokoškolskými učebnicemi (Československé dějiny IV) i originální učebnicí dějepisu pro gymnázia (České dějiny II. 1792–1992), ale i mnoha čtivými populárně historickými knihami (… A změněn svět, Causa Emil Hácha; První světová válka a česká otázka).
Novinové články i historizující fejeton
Zvláštní význam měla jeho historická publicistika v soudobém tisku, zprostředkující čtenářům co možná nejautentičtější obraz nedávné minulosti. Dokázal v ní šťastně uplatnit jak své bohaté znalosti historických detailů, tak svůj osobitý literární styl, který netradičně používal i ve svých vědeckých pracích. V sedmdesátých a osmdesátých letech pravidelně publikoval na stránkách týdeníku Českého svazu protifašistických bojovníků Hlas revoluce, kde proslul především svými historickými reportážemi, poskytujícími čtivé průhledy do diplomatického zákulisí meziválečného období a druhé světové války, a v sobotní příloze deníku Svobodné slovo, kde vytvořil specifický žánr historického fejetonu, svým obsahem i stylem kontrastujícího s dobovou oficiální dějepisnou literaturou.
Jeho popularizační produkce vrcholila ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se pro ni s postupným uvolňováním politických poměrů otevřel širší prostor a kdy v předtuše dějinného zvratu nabývala aktualizačního důrazu. Vedle novinové a časopisecké publicistiky se tehdy projevila i v knihách, zčásti vztažených ke kulatým výročím významných událostí moderních českých dějin.
Přesvědčivá stanoviska
Ve své pedagogické a literární činnosti pak profesor Kvaček pokračoval i ve změněných poměrech po listopadu 1989, kdy často promlouval i v rozhlase a v televizi, účastnil se diskusí o různých klíčových a sporných otázkách moderních českých dějin a zaujímal v nich vlastní fundovaná, přesvědčivě formulovaná stanoviska.
Nově se začal věnovat práci lexikografické (vedle jiného byl spoluautorem Československého biografického slovníku a Encyklopedie českých dějin) a editorské (se spolupracovníky vydal četné memoáry prvorepublikových a protektorátních politiků). Stal se jedním z nejpopulárnějších českých historiků, který se těšil autoritě doma i v zahraničí. Jeho rozsáhlé a mnohostranné dílo bylo postupně oceněno celou řadou cen a vyznamenání.
Ve svém posledním publikovaném textu se Robert Kvaček zamyslel: „Ztráta úcty a pozornosti k minulosti bývá vlastností davů, s nimiž se pak snadněji a povolněji nakládá.“
Poslední řádky
Ve svém posledním publikovaném textu se Robert Kvaček mimoděk zamyslel nad posláním svého oboru: „Historie má znovu jistou konjunkturu, ve světě i u nás, to znamená, že doba je nasycována nadbytkem problémů. Předpokládat, co se stane, jaké záře a stíny bude mít budoucí čas, historie samozřejmě neumí, bez pohledu zpět se však o příštím nedá ani uvažovat. Rodíme se právě i do historie. Ztráta úcty a pozornosti k minulosti bývá vlastností davů, s nimiž se pak snadněji a povolněji nakládá.“