Scénická freska i groteskní škleb
Režisér Marián Amsler s inscenačním týmem vrací po letech činohru Národního divadla na scénu Státní opery Praha a činí tak ve velkém stylu a na velké rozloze. Návrat to není nahodilý, dramatizace slavného skandálního románu o kolaboraci a osobní integritě
Režisér i dramatizátor v jednom se snaží využitkovat potenciál díla ve všech možných aspektech. Honí sice mnoho zajíců a klade na diváka značné nároky, ale je to hon vzrušující, velkolepý a do značné míry úspěšný.
Obelhat a umlčet svědomí
Důvod, proč se inscenátoři rozhodli vstoupit se svým projektem na jeviště Státní opery, kam činohra Národního divadla již dlouho nezavítala, je nasnadě. Poté, co roku 1939 došlo k německé okupaci českých zemí, byl osud divadla diktován protektorátními mocenskými orgány: divadlo posléze přejmenované na Deutsches Opernhaus sloužilo pro politická shromáždění příslušníků NSDAP (pouze příležitostně v něm hostovaly soubory ze zahraničí a soubor německé opery z Moravské Ostravy).
Na tyto historické skutečnosti je v inscenaci přímo odkazováno scénou, kdy před staženou oponou hřímá ideologické bláboly
Generál letectva v podání vynikajícího Marka Daniela, který postavu ztvárňuje až minuciózním minimalistickým hereckým projevem včetně tiků a záškubů ve tváři, jež mohou vyniknout díky funkční a efektní kombinaci divadelního herectví s výhodou zvětšeného detailu tváře v simultánně promítaných filmových dotáčkách.
Mannův Mefisto je dokonalou
analýzou mechanismu plíživé intoxikace společnosti i osobního selhání ambiciózního jedince v totalitním režimu. Herec Hendrik Höfgen (ale mohla by to být kterákoli jiná kariéra) touží prorazit a na své strmé cestě od provinční divadelní společnosti až na čelnou pozici na první scéně v zemi se stále více zaplétá s nastupujícím nacismem (může to být ale kterákoli jiná totalita).
Iluzorní snaha omluvit své činy strategií páté kolony, s níž lze například pomoci statečnějšímu zatčenému příteli, je demaskována jako pouhé alibi zprohýbaného, nepevného charakteru. Robert Mikluš předvádí tento ohebný, slizký typ s přesnou mírou; nepřehrává, není prvoplánový, dovoluje divákovi mít pro jeho postavu pochopení, postupně se však proměňuje a spolu
s gradací děje graduje i jeho herecký výraz k expresivnímu, grotesknímu šklebu, hypertrofovanému opět pomocí fokusu kamery. Samozřejmost, s jakou přechází od civilního jevištního herectví k silně stylizovanému výrazu ve filmových dotáčkách, je jednou z největších devíz inscenace.
Vizuálně je rovněž promyšleně vystavěná; zatímco první polovina se hraje v historizující realisticky pojaté scénografii s četnými odkazy na dobovou inscenační praxi i její tehdejší revoluční proměny (zboření tzv. čtvrté stěny mezi jevištěm a hledištěm, které herci přímo pantomimicky předvádějí na scéně, nebo zcizující fórek, kdy se hlavní protagonista oboří na nápovědu, aby nahazoval, apod.), druhá polovina se nejen výtvarnými prostředky přesouvá k současnějšímu, oproštěnějšímu a efektnímu tvarosloví určovanému především zrcadly (se všemi symbolickými významy zrcadlení), simultánní filmovou projekcí a stále expresivnějšími barvami i materiály kostýmů.
Vše se znásobuje, zmnožuje, rozšiřuje. Všechen ten třpyt, odlesky, reflexe a iluze jako by ovšem měly něco zakrýt – snad obelhat a umlčet svědomí. Výčitky však nelítostně doženou provinilce, protagonista je vnitřně stravován úzkostí (z úst mu vytéká černá tekutina): „Co ode mě lidi chtějí? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť já jsem přece jenom docela obyčejný herec!“
I když by to šlo vyjádřit možná i stručněji, je inscenace silnou, působivou a potřebnou zprávou o hodnotách, jako jsou osobní charakter, odvaha a nezlomnost, a o plíživě rozkladné toxicitě všech totalit.
Klaus Mann: Mefisto
Překlad: Anna Siebenscheinová
Režie a dramatizace:
Marián Amsler
Dramaturgie: Jana Slouková,
Scéna: Juraj Kuchárek
Kostýmy: Marija Havran
Hudba: Ivan Acher,
Národní divadlo – Státní opera, psáno z druhé premiéry 19. 4.