Dokázali přečíst lež totalitního státu
(* 1987) se věnuje ukrajinsko-ruským vztahům. Právě studium této problematiky jej dovedlo i k tématu kulturní opozice vůči sovětskému režimu, která se na Ukrajině formovala v šedesátých letech. Genezi přerodu loajálních sovětských občanů v disidenty popsal v právě vycházející publikaci Zrození disentu. Již před začátkem války své působení v Ústavu východoevropských studií FF UK ukončil a vrátil se na Ukrajinu. Aktéři ukrajinského disidentského hnutí vešli ve známost jako generace „šedesátníků“. Můžete přiblížit, kdo k šedesátníkům patřil?
LN
V době Chruščova se mladí lidé pouštěli do zkoumání historických témat (především zločinů velkého teroru Stalinovy éry), ostře se vymezovali proti národnostní politice sovětského vedení a byli velice citliví na jazykové otázky na Ukrajině. Ukrajina se totiž tehdy stala dějištěm něčeho, co se dá označit jako „plíživá rusifikace“. Na tomto pozadí, v bohémském prostředí Kyjeva šedesátých let, vzniká skupina mladých lidí, kteří se řídí vlastními morálními principy, obhajují svobodu uměleckého projevu, vytvářejí moderní ukrajinskou kulturu a postupně docházejí k pochopení, že nacionální politika Moskvy je vůči Ukrajině nepřátelská.
Pro mě je příběh šedesátníků především příběhem kritického myšlení. Oni se proměňovali v odpůrce režimu, protože dokázali rozeznat lež a faleš oficiálního systému. Byli obklopeni totalitní propagandou a dokázali se skrz ni prokousat. Lidé, kteří ještě v roce 1953 mohli oplakávat Stalinovu smrt, již po několika letech ostře kritizovali sovětskou politiku a nevěřili systému. Vyrůstali ve víře ve stranu a nakonec pro svoje humanistická přesvědčení skončili v sovětských lágrech. Někteří se z nich nikdy nevrátili.
V knize píšete, že jejich přínos pro obranu ukrajinské identity a kultury i v současné válce nelze podceňovat. Můžete tuto myšlenku rozvést?
LN
Pokud si poslechnete současnou rétoriku Putina nebo ruské propagandy, není těžké pozorovat jeden z klíčových motivů: popírání ukrajinské svébytnosti, nejenom upírání práva Ukrajinců na vlastní stát, ale popírání samotného faktu existence „ukrajinství“jako svébytné kulturní entity. Tato rétorika není jen Putinovou ideou nebo výplodem Dimitrije Medveděva. V průběhu staletí se Ukrajinci potýkali s přístupem, kdy i v rámci ruské říše jim byla upíráno právo na samostatnou existenci. Ukrajinština byla definována jako nářečí nebo rovnou zakazována, Ukrajinci byli vnímáni jako „exotická odnož“velkoruského národa. Sovětské vedení totiž usilovalo o vytvoření sovětského občana a sovětského národa. Základem pro tento koncept měly být ruský jazyk a ruská kultura. Mezi mladými lidmi se rozšířilo přesvědčení, že se Ukrajina nachází v situaci koloniálního útlaku. Již od poloviny šedesátých let se takové přesvědčení stává stěžejním pro samizdat ukrajinských disidentů. Proto právě uchování nacionální kultury, boj o postavení ukrajinštiny, diskuse o skutečných ukrajinských dějinách byly pro ukrajinské disidenty klíčové.
LN Kdy se skupina těchto lidí proměnila na skutečnou opozici?
Na konci osmdesátých let. Lidé jako Ivan Dziuba, Vjačeslav Čornovil, Jevhen Sverstiuk nebo Les Taňuk stáli u zrodu nezávislého ukrajinského státu. Někteří šedesátníci se toho bohužel nedožili. Básník Vasyl Stus zemřel v lágru v roce 1985, malířka Alla Horská byla za podivných okolností zavražděna v roce 1970, mladý básník Vasyl Symonenko zemřel ještě v roce 1963 v pouhých 28 letech. Takže příběh šedesátníků je nepochybně také zápasem o ukrajinskou svébytnost a je to příběh úspěšný, často ale také tragický.
Z jakých pramenů jste při psaní čerpal? A zmíněné nedávno objevené složky z archivu SBU (KGB) v Kyjevě jsou dostupné veřejnosti?
LN
Ukrajinské archivy jsou otevřené a dostupné. Po revoluci na Majdanu proběhla řada změn a součástí politiky vyrovnávání se s komunistickou minulostí se stalo otevření archivů, nevyjímaje archivy bezpečnostních složek včetně bývalého KGB. Badatel se dnes opravdu může dostat k materiálům KGB, které se týkají Ukrajiny. V tomto smyslu Ukrajina může sloužit jako příklad pro následování. I já jsem využil této možnosti. Studoval jsem různé případy perzekuce šedesátníků. Na Ukrajině proběhlo několik vln represí disidentů, první v roce 1965, největší pak na začátku 70. let, kdy se v lágrech ocitla většina
hlavních postav této generace a mé knihy. Hlavním zdrojem informací a inspirace zároveň byly moje rozhovory s ukrajinskými disidenty. Jsem totiž přesvědčen, že historie je především o lidech, nebo aspoň by měla být. Snaha rekonstruovat jejich životy na pozadí doby se všemi problémy, trápením, odhodláním, pochybnostmi a talentem pro mě byla zásadní.
V knize neopomíjíte ani myšlenkový odkaz Václava Havla. Našel byste paralely mezi československým disentem a disentem na Ukrajině?
LN
Václav Havel byl zdrojem inspirace pro mnohé disidenty v sovětském bloku a také na Ukrajině. Ale nejen on. Pražské jaro bylo nadějí pro ukrajinský disent, stejně tak jeho potlačení bylo obrovskou ránou. Jsou známy ostré odmítavé reakce na ukrajinské straně, ta nejdramatičtější byla sebeupálení Vasyla Makucha na protest proti sovětské okupaci Československa na hlavní kyjevské třídě Chreščatyku. Havel se ale stal velkou intelektuální inspirací, jeho představa „moci bezmocných“, „apolitické politiky“a obecné představy o tom, že člověk musí být na správné straně dějin nehledě na to, jak dopadne ten či onen konkrétní souboj, to vše v prostředí ukrajinského disentu rezonovalo. Když jsem se na Václava Havla ptal ukrajinských disidentů, vyprávěli mi, jak se s ním setkali v polovině 90. let, kdy obdržel čestný doktorát na Kyjevské univerzitě. Tehdy dal přednost večeři s bývalými politickými vězni před dalším posezením s politiky. To naše ukrajinské disidenty nesmírně potěšilo. Havel byl inspirací – intelektuální, morální, ale i díky svému politickému úspěchu.
LN Vystudoval jste moderní dějiny na Karlově univerzitě. Jak jste se dostal do českého akademické prostředí?
Po studiu ve Lvově se mi podařilo dostat se na magisterské studium na Univerzitě Karlově. Na FF UK jsem obhájil disertační práci a později jsem působil v Ústavu východoevropských studií. Všechno se změnilo po Putinově projevu. Rozhodl jsem se vrátit na Ukrajinu, jelikož jsem tušil, že se blíží velká válka. Stále se ale snažím o prohloubení česko-ukrajinského dialogu. Za minulý rok mi vyšly dvě knihy v České republice (Hovory o Ukrajině s Jiřím Padevětem a Ukrajina: osobní svědectví a geopolitické pozadí rusko-ukrajinské války). Bylo pro mě důležité, že mohu ukrajinský příběh vyprávět přímo z Oděsy nebo z Charkova a dalších měst, která byla ostřelována, nebo prostě z Kyjeva, kde jsme museli kvůli ruským útokům sedět doma po několik dní v kuse v zimě, bez proudu a tepla. Dokončil jsem knihu České příběhy 20. století, která vyšla v ukrajinštině v kyjevském nakladatelství. Troufám si říct, že se jedná o první rozsáhlou knihu v ukrajinštině, která se věnuje českým moderním dějinám. Jsou v ní texty o Václavu Havlovi, Janu Palachovi i méně známé příběhy Josefa Toufara nebo babických vražd. Věřím, že tento kulturní dialog je důležitý. Zájem o ukrajinské dějiny mimořádně vzrostl a já jsem ochoten vynaložit veškeré svoje úsilí, abych ukrajinské příběhy vysvětloval. Ovšem i Ukrajinci musí lépe poznávat své přátelé a spojence.